Č. 2017.

Mimořádná opatření: 6. nař. č. 224, 237 a 360 z r. 1921 o uvolnění a hospodaření se sklizní z r. 1921 nevybočovala z rámce zmocnění daného nařizovací moci vládní v §u 1 zákona č. 337 z r. 1920.
(Nález z 26. února 1923 č. 18356/22.)
Věc: Josef H.-G. v Č. P. proti zemské správě politické v Praze o povinnou dodávku obilí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Naříkaným rozhodnutím byl potvrzen dodávací rozkaz osp-é v K., jímž byl st-l uznán povinným dle §u 2 vlád. nař. ze dne 30. června 1921 č. 224 sb. dodati 108 280 kg ušlechtilého obilí.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvažoval nss takto:
Především musil se nss zabývati námitkou stížnosti, že vl. nař. ze dne 30. června 1921 č. 224, ze dne 21. července 1921 č. 237 a ze dne 5. října 1921 č. 360 sb. jsou neplatná, protože prý jimi bylo překročeno ústavní zmocnění dané vládě zákonem ze dne 15. dubna 1920 č. 337 sb.
§ 1 tohoto zákona zmocnil vládu, aby pro úpravu mimořádných hospodářských nebo zdravotních poměrů způsobených válkou použila cesty nařizovací, kde by jinak bylo třeba zákona, když se toho jeví nutná potřeba, a když by průtah spojený s předložením věci sboru zákonodárnému byl věci na újmu.
Vyňata je ze zmocnění toliko úprava poměrů ústavních a politických vůbec, dále úprava poměrů finančních, pokud se ukládají státní pokladně trvalá břemena, nebo jednotlivci jsou zatěžováni veřejnými dávkami, konečně úprava příslušnosti trestních soudů.
Nss neshledal, že by svrchu cit. vl. nařízení o uvolnění a hospodaření se sklizní z roku 1921, jak se vzhledem k abnormálním poměrům válečným podle uvážení vlády jeví potřebným, vybočovala z rámce zmocnění daného nařizovací moci vládní v § 1 zákona č. 337 ai 1920. Neboť nařízení ta, upravujíce mimořádné hospodářské a zásobovací poměry způsobené válkou, nezasahují nikterak do oborů dle odst. 2. § 1 cit. zmocňovacího zákona nařizovací moci vlády odňatých. Stížnost shledává překročení tohoto zmocnění jednak v tom, že povinná dávka obilí vl. nařízeními uložená není prý ničím jiným, nežli veřejnou dávkou jednotlivce finančně zatěžující, protože trhová cena obilí jest daleko vyšší, nežli jest cena, kterou stát za dodané obilí platí; jednak v tom, že náhrada za nedodání obilí jest pokutou, která nepřichází mezi tresty uvedenými taxativně v § 2 zmocňovacího zákona č. 337 ai 1920.
Ani v prvém ani ve druhém směru nelze stížnosti přisvědčiti. Povinná dávka obilí není veřejnou dávkou v technickém slova smyslu, jak pojmu »dávka« jest rozuměti podle nauky vědy finanční, která se státu odvádí a kterou tento vybídá k úhradě svého hospodářství, nýbrž jeví se dodávka obilí jako rekvirování jeho za náhradu. Ani újmu na ceně, kterou povinný dle tvrzení stížnosti trpí dodávkou, nelze pokládati za dávku, neboť tím se státu nic neodvádí. Kromě toho nesmí se přehlédnouti, že kdyby cena obilí na trhu klesla, obrátila by se diference mezi cenou, kterou stát platí a cenou tržní ve prospěch dodávkou povinného. Za takového stavu nelze mluviti o tom, že by z povinného dodávání obilí za všech okolností vznikalo »finanční zatížení dodavatele vůbec, tím méně pak z veřejné dávky.
Ve druhém směru zařaďuje stížnost neprávem náhradu za nedodané obilí mezi tresty. Již pojmenování »náhrada«, jejíž výše se řídí podle počtu metr. centů neodvedeného obilí z povinné dávky, jasně naznačuje, že náhrada ta není trestem, nýbrž jen následkem nesplnění povinnosti dodati obilí in nátura, a má tudíž náhrada ta povahu plnění interese, které pro stát tvoří ekvivalent k tomu cíli, aby pomocí něho mohl opatřiti potřebné a liknavým zemědělcem neodvedené obilí jinde.
Uváží-li se k tomu dále, že posouzení, zdali úprava uvolnění hospodaření se sklizní byla nutně potřebná, a zdali průtah spojený s předložením věci sboru zákonodárnému býval by věci na újmu, přísluší vládě samé, aniž nss po této stránce může důvodnost nařízení vlády zkoumati, nemohl tento soud uznati oprávněnou námitku stížnosti, že nař. rozhodnutí postrádá platného právního podkladu.
Pokud jde o věc samu, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost míní, že povinnou dodávku obilí jest vyměřiti »s ohledem na výši sklizně«. Námitka ta jest vyvrácena jasným předpisem § 2 nař. č. 224 ex 1921, dle něhož základem pro vyměření dodávky obilí jest plošný obsah orné půdy zjištěné statistikou osevních (nikoli osetých) ploch v roce 1920. Mezi předpisy všech tří vládních nařízení, jež se k této věci odnášejí, není ustanovení, že by při vyměření dávky obilí měl býti zřetel brán na vydatnost sklizně, kromě živelních pohrom, jak o nich jedná předposl. odst. § 2 cit. vlád. nař.
Když stížnost živelní pohromu ani netvrdí, tím méně škodu jí způsobenou dokazuje, a proti výměře orné půdy, jak ji žal. úřad výpočtu dodávky obilí za základ vzal, námitky nevznáší, jest námitka její, že žal. úřad nevzal zřetel na výši sklizně, bezdůvodná.
Stejně bezdůvodná jest námitka, že k normální dávce obilí připočtena byla 60% přirážka. Přirážka v této výši jest podle hospodářských poměrů zákonem dovolena (čl. 1 vl. nař. č. 360 ex 1921) a v zákoně není ustanovení o lhůtě, do které jest přirážku tu vyměřiti, ani o preklusi, že by se po uplynutí nějaké lhůty již předepsání přirážky státi nemohlo. Stížnost vytýká pouze, že v době, kdy se o předpisu dalších 30% přirážky dověděla, neměla již obilí ze sklizně 1921, naloživši s ním už dříve jinak. Okolnost ta nemůže býti ani vyměření dávky normální, tím méně vyměření přirážky k ní na překážku, protože — jak již výše bylo zmíněno, — vyměření dávky (kromě případů elementárních nehod) není závislé ani na osetí pozemků, ani na sklizni nebo výši sklizně z nich, nýbrž jediné na výměře plochy orné půdy, takže nemožnost dodati obilí in natura neosvobozuje zemědělce od dodávky obilí ani zcela, ani z části, pokud by nenastal osvobozovací důvod elementární pohromy. Nebylo tudíž lze žádné z námitek stížnosti přiznati oprávněnost, což nutně vedlo k jejímu zamítnutí.

Citace:

Nález č. 2017. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 608-610.