Č. 1937.

Zabírání budov: 1. Vlastník budovy není povolán, aby uplatňoval nevhodnost zabraných místností k účelu, pro nějž byly zabrány, neb aby namítal, že by úprava jich vyžadovala nepoměrného nákladu. — 2. Zákon ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. nemá ustanovení, podle něhož by se budovy nebo místnosti měly zabírati v určitém pořadí.
Administrativní řízení: 1. Ministr pro Slov. resp. jeho referát veř. prací jest povolán rozhodovati o odvolání z nálezů o zabrání budovy pro veř. účely na podkladě plné moci dané mu vládou, resp. jejími členy. — 2. Kdy není podstatnou vadou, že nižší stolice neintimovala straně důvody vyšší stolice?
(Nález z 6. února 1923 č. 2101).
Věc: Dr. Vojtěch S. v L. (adv. Dr. Z. Uhlíř v Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska — vládnímu referátu veřejných prací — v Bratislavě o zabrání místností.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím župana Novohradské župy v Lučenci z 13. února 1922 bylo podle zákona z 12. srpna 1921 č. 304 sb. zabráno 6 místností v přízemí pro komisariát stpú v Lučenci k umístění obvodové úřadovny.
Ministr pro Slov., vládní referát veřejných prací v Bratislavě rozhodnutím z 20. března 1922 potvrdil zabírací nález 1. stolice se změnou, že vyloučil ze záboru 2 místnosti na právo u vchodu čeledí obývané a že zábor ten jest dočasný, dokud nebudou zabrány jiné místnosti. Svůj výrok odůvodnil takto:
»Vzhledem k tomu, že usnesení županského úřadu v Lučenci ze dne 30. ledna 1922 č. —, vynesené o zabrání místnosti firmy »B. R.« pro stpú v L., dosud tímto úřadem užívaných, bylo rozhodnutím ze dne 15. března 1922 č. — zrušeno, musilo býti náhlé přemístění úřadu ve veřejném zájmu ve smyslu § 1, odst. 1 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 304 sb. zabezpečeno. Předmětnou záležitost musil jsem tedy na základě této okolnosti řešiti.
Co se týče vyloučení dvou místností z tohoto záboru, považujeme za opodstatněné ony námitky st-le, že komisariát stpú v L. neprokázal žádným důkazem, že se přemění v obvodovou úřadovnu stpú a za tím účelem více místností potřebuje, než dosud, dále že st-l nemůže jinde umístiti dvě kuchařky, které dosud obývají dvě místnosti, dle rozhodující části přítomného rozhodnutí ze záboru tohoto vyloučené. O přemístění těchto kuchařek nečiní županské usnesení opatření a zabírací úřad ani nezjistil, je-li toto přemístění vzpomenutých osob možné.
Pokud však jde o druhou změnu, bral jsem v úvahu ty okolnosti, dle kterých by st-l záborem na dobu delší utrpěl újmu a konečně, že dle udání st-lova jsou jiné místnosti vhodné, které by se mohly pro vzpomenutý úřad zabrati«.
Županský úřad vyrozuměl st-le o tomto rozhodnutí, nesděliv mu důvody.
Ve stížnosti k nss-u podané se namítá:
I. po stránce formální:
1. že podle § 3 bodu 7 zákona č. 304 z r. 1921 rozhoduje o odvolání ze zabíracího nálezu min. veřejných prací v Praze, takže vládní referát veřejných prací při min. s plnou mocí v Bratislavě nebyl příslušný k rozhodování,
2. že st-li nebyly sděleny důvody nař. rozhodnutí, takže se nemůže náležitě brániti.
II. Po stránce matetielní,
1. že stpú nedokázal ani zákona ani nařízení, podle kterého se založí v L. obvodová úřadovna, že tedy nejde o zájem veřejný, ostatek že však stpú jest v státním rozpočtu dotován takovou částkou, že se může postarati jiným způsobem o potřebné místnosti,
2. že podobné místnosti se pro stpú nehodí ani s jeho stanoviska, poněvadž úřad ten potřebuje při počtu svého úřednictva a svých návštěv celý dům, ani se stanoviska st-lova, s tohoto proto, že by byl st-l s rodinou společným používáním vchodu vydán v nebezpečí nákazy,
3. že dům neslouží jen za byt, nýbrž také hospodářským účelům a že nemohl tedy býti zabrán, poněvadž st-l má v něm dvě hospodářské kanceláře, v nichž přijímá své zaměstnance, a tak by zabrání ohrozilo hospodářskou jeho činnost,
4. že jsou v Lučenci místnosti vhodnější a to prázdné kasárny a zámky, z nichž v jednom, P-ském, měl pozemkový úřad 1 1/2 roku kanceláře, takže jest zabrání podle § 1, odst. 1 vyloučeno a
5. že nebyl proveden důkaz st-lem nabízený stavebním znalcem o tom, že úprava místností nebude v poměru k nákladům s tím spojeným, takže místnosti nebudou pro stpú vhodné.
O stížnosti uvážil nss takto:
ad I. 1. Nss vyslovil již v nálezu svém ze dne 16. června 1921 č. 7741 (viz Boh. 1251 adm.) právní názor, že ministr pro Slov. resp. jeho vládní referát veřejných prací, rozhoduje o odvolání z nálezu o zabrání budovy pro veřejné účely, jedná na zákonném podkladu v mezích plné moci dané mu vládou a tudíž i jejími členy a že tedy nelze právem tvrditi, že by si, rozhoduje takto, přisvojoval kompetenci mu nenáležející. Na tomto právním názoru trvá nss i nyní a odkazuje podle § 44 jedn. řádu svého na bližší odůvodnění k uvedenému nálezu.
ad I. 2. První stolice, sděluijíc straně rozhodnutí stolice vyšší, má zajisté zásadně sděliti toto rozhodnutí i s jeho důvody. Nedbání této zásady jest však podstatnou vadou řízení jen, když se jím straně zabrání, aby se proti rozhodnutí náležitě bránila. Jestliže se tedy strana přes to, že jí nebylo odůvodnění sděleno, může proti rozhodnutí náležitě brániti a skutečně se také brání, pak nelze v uvedeném nedostatku shledati podstatnou vadu řízení.
Jak ze správních spisů jest patrno, a jak zástupce st-lův prohlásil při veřejném ústním líčení, bylo st-li k jeho žádosti nař. rozhodnutí i s důvody sděleno policejním kapitánem v L. pod č. — ze dne —. Tím byl však st-l v tomto bodě uspokojen a jest tudíž uvedená námitka bezdůvodná.
ad II. 1. Není pochyby, že nezjištění okolnosti st-lem vytýkané bylo vadou řízení. Poněvadž však žal. úřad vyslovil, že místnosti se nezabírají pro obvodovou úřadovnu, nýbrž k umístění samého komisariátu, byla tato vada odstraněna a není tedy ani tato výtka odůvodněna.
ad II. 2. Uplatňovati eventuelní nevhodnost zabraných místností k účelu, pro nějž byly zabrány, není st-l vůbec povolán, poněvadž posouzení, jsou-li místnosti pro úřad vhodné, není věcí st-le, nýbrž úřadu. Výtka v příčině eventuelního nebezpečí nákazy je však bezpodstatná, poněvadž zákon nemá ustanovení, jež by z takového důvodu zabrání vylučovalo.
ad II. 3. Touto námitkou chce patrně st-l uplatniti důvod vylučující zábor v smyslu § 1, odst. 3 č. 1 uvedeného zákona. Rovněž neprávem. Neboť podle tohoto zákonného ustanovení jsou ze záboru vyloučeny jen ony místnosti, jež slouží trvale správě budovy nebo správě hospodářského celku, k němuž budova náleží, a pak místnosti, jež slouží jako provozovny hospodářské, řemeslné, obchodní nebo průmyslové. Celý dům st-lův nebyl zabrán, nýbrž jen čtyři místnosti v něm. Ze by tyto místnosti sloužily některému z účelů uvedených pod č. 1 odst. 3 § 1 cit. zákona, netvrdil st-l ani v řízení správním, ani netvrdí ve stížnosti, naopak jest ze správních spisů patrno, že účelům těm v době zabrání nesloužily. Jestliže některému z těchto účelů slouží snad jiné místnosti v téže budově, jest ve smyslu uvedeného ustanovení nerozhodno.
ad II. 4. Námitka ta není odůvodněna. Poněvadž zákon nemá ustanovení, podle něhož by se budovy nebo místnosti měly zabírati v určitém pořadí, sluší slovům »pokud není vhodných místností« v 1. odst. § 1 uvedeného zákona rozuměti jen tak. že zabrání je připustilo, jakmile nemá účel sám, pro nějž se zabrání má státi, k disposici vhodných místností. St-l ani netvrdí, že by stpú resp. jeho komisariát v L. měl vhodné místnosti pro účel, pro nějž došlo k zabrání místností st-lových. Námitka, že by se mohly vhodné místnosti opatřiti zabráním jiných místností, zejména těch, jež komisariát již kdysi měl, není však vůbec přípustná.
ad II. 5. Námitka tato obmezující se vlastně jen na výtku nevhodnosti zabraných místností pro nepoměrnost nákladu spojeného s jejich úpravou, rovněž není odůvodněna, poněvadž úprava zabraných místností děje se ve smyslu 4. odst. § 4 uved. zákona na náklad zabíracího úřadu, jehož zájmy zastupovati není st-l povolán.
Že konečně komisariát stpú se ještě ani do zabraných místností nenastěhoval, jak zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení tvrdil, nemůže býti předmětem úvah uss-u, nýbrž mohlo by eventuelně býti jen podkladem žádosti st-lovy k žal. úřadu, aby propustil místnosti ty ze záboru.
Jest tedy stížnost ve všech směrech nedůvodněná, pročež ji slušelo zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1937. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 436-439.