Č. 2051.

Právo horní. — Právo vodní (důlní vody): Důlními vodami jsou ony vody spodní, jež byly uvolněny pracemi hornickými, buďsi kutacími nebo těžebnými, vždy však směřujícími k nalezení vyhrazených nerostů. Jsou jimi v celém svém toku od bodu uvolnění až po jich splynutí s jinými vodami povrchovými, a neztrácejí této své povahy tím, že horní oprávnění zaniklo. — 2 Majiteli hor přísluší k důlním vodám pod povrchem neomezené právo disposiční. — 3. I majitel hor může žádati podle § 129 horního zákona za propůjčení důlních vod k jiným účelům než k provozu svých hor a hutí a to i tehdy, byly-li tyto vody uvolněny jiným podnikatelem. — 4. Kompetence daná §em 129 horního zákona úřadům horním jest omezena na negativní výrok, není-li se stanoviska zájmů hornických překážek, aby vody ty propůjčeny byly osobám třetím. Positivní propůjčení vod těch osobám třetím (§ 17 vodního zákona) spadá do kompetence úřadů vodních. — 5. V administrativním řízení tvoří enunciát a důvody rozhodnutí jednotný celek.
(Nález ze dne 6. března 1923 č. 2244.)
Věc: Městská obec J., obec Pf. a Marie Sch. v J. proti ministerstvu veřejných prací o propůjčení důlních vod.
Výrok: Naříkané rozhodnutí, pokud jím propůjčeny byly důlní vody vytékající ze štol Horní a Dolní K., zrušuje se pro nezákonnost, v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítnuto bylo odvolání st-lů z rozhodnutí báňského hejtmanství v Praze ze dne 10. února 1913, jímž byly k »jakýmkoliv účelům« propůjčeny žadateli Arnoštu S.-T., vlastníku měr dolových Maria-Antonia Zeche v J. a Pf., podle § 129 hor. zák. důlní vody uvolněné v mezích jeho měr dolových a vytékající toho času ze štol Horní a Dolní K. a H.
Stížnost do rozhodnutí toho podaná vytýká jednak vadnost řízení, jednak nezákonnost.
Z celé řady námitek ve stížnosti té přednesených dlužno se v prvé řadě zabývati námitkou, že nejde v daném případě vůbec o vody důlní, nýbrž o prameny ve smyslu vodního zákona, a že tedy úřady horní nebyly vůbec povolány o propůjčení jich rozhodovati.
K odůvodnění této své námitky uvádí stížnost nejprve, že sporná voda vytéká zde sice z jakýchsi starých štol, že však nebylo zjištěno, jde-li vůbec o štoly původu hornického.
Avšak toto tvrzení stížnosti jest vyvráceno obsahem spisů a námitka je tedy bezdůvodná, neboť protokolem o komisionelním šetření bylo za účasti stran konstatováno, že tu jde vesměs o staré štoly, způsobem hornickým provedené. Chce-li však stížnost říci, že se zjištění toto stalo způsobem procesně vadným, dlužno poukázati na to, že st-lé v řízení správním zjištění úřadu, že jde skutečně o staré štoly hornické, ani nepopřeli, a hornický původ těchto štoi v pochybnost nebrali, pokoušejíce se toliko vyvrátiti souvislost štol těchto s určitými již zaniklými, historicky zjištěnými měrami dolovými, nikoli však hornický původ štol těch. Nemohou tedy předpoklad, že jde o štoly původu hornického, jejž během řízení jako nesporný akceptovali, s úspěchem popírati teprve v řízení před nss.
St-lé zastávají však dále náhled, že i jde-li o vody vytékající ze štol původu hornického, tedy o vody, jež kdysi vodami důlními byly, ztratily tento svůj charakter tím okamžikem, kdy doly, k nimž kdysi přináležely, byly zrušeny, tedy v daném případě již před více než 70 léty, a že tímto okamžikem staly se prameny ve smyslu zákona vodního, aniž mohly opětovným propůjčením měr dolových pro území, na němž vytékají, ztraceného charakteru vod důlních opětně nabýti.
Aby bylo lze důvodnost námitky této posouditi, bylo třeba v prvé řadě odpověděti na otázku, co rozuměti jest vodami důlními. S definicí vod důlních neshledáváme se ani v zákoně horním ani vodním, ani v zákonech jiných, jež vesměs operují s pojmem »vod důlních« jako s pojmem daným navazujíce zřejmě na odbornou terminologii hornickou. Záleží tedy na tom, co se v hornictví pod názvem důlní vody rozumí. Z různých definicí vyskytnuvších se v odborné literatuře (Schneider, Veith, Achenbach, Saueracker, Barvik, Getschmann, Graenzenstein, Hingenau a j.), v cizím zákonodárství (Horní zákon pro Sasko-Weimar-Eisenach) i judikaturou uznaných (Budw. 4476/89, 10247/14) možno přes značné odchylky vyčísti aspoň tolik společného, že důlními vodami dlužno rozuměti vody spodní (t. j. vody nalézající se pod povrchem země na místech přírodními vlivy jim vykázaných), jež byly uvolněny (erschroten) pracemi hornickými, buďsi kutacími nebo těžebními, vždy však pracemi směřujícími k nalezení vyhrazených nerostů. Tak zřejmě rozumí výrazu důlní vody i náš zákon horní (viz motivy k němu vydané C. Scheuchenstuelem). Uvolněním rozumí se pak v hornictví to, co se jinak vyjadřuje obratem »přijíti na vodu«, t. j. vykopati takové štoly, šachty nebo jiná podzemní díla, jež umožňují přístup k této spodní vodě v jejím přirozeném »uložení«. Ohledně dalších znaků, jichž jest třeba, aby voda nějaká mohla býti označena jako důlní, rozcházející se svrchu uvedené definice zejména v tom, dlužno-li za důlní vody považovati vody shora vytčené jen potud, pokud zůstávají pod povrchem, či naopak teprve od onoho okamžiku, kdy vytékají na povrch, či snad v celé jejich souvislosti, počínajíc oním podzemním uvolněním až po jejich spojení s nějakou vodou povrchovou.
V jakém smyslu na tuto otázku odpověděl náš zákon horní, lze vyšetřiti s dostatečnou spolehlivostí již z jeho textování, zejména i z motivů jeho (vydaných C. Scheuchenstuelem). jimž text zákona nijak neodporuje.
Již ze znění §u 128 hor. zák., kde výraz důlní vody se vztahuje i k vodám dolováním uvolněným, i když na povrch nevytékají, a ze znění §u 130 cit. zák., jenž mluví o vodách důlních z dolu vytékajících, je možno poznati, že zákon horní považuje vody tyto za vody důlní od místa, kde byly uvolněny pracemi hornickými, a z § 128 cit zák. je patrno, že zůstávají vodami důlními až do onoho bodu, kde se spojují s jinými vodami povrchovými. Že by vody důlní pozbývaly nebo nenabývaly této své povahy, nenechá-li je podnikatel hor vůbec na povrch vytéci, nelze z ničeho vyvoditi. Tím jsou vyčerpány veškeré náležitosti, jež musí voda míti, aby mohla býti charakterisována jako voda důlní ve smyslu zákona. Ani v zákoně horním, ba ani v cit. motivech k němu není však nejmenší opory pro náhled, že by vody důlní zachovávaly svou zvláštní povahu právní jako vody důlní jen po tak dlouho, dokud právně existují dolové míry, v jichž mezích voda byla uvolněna nebo z nichž na povrch vytéká. Voda důlní zůstává naopak vodou důlní i tenkráte, zaniklo-li horní právo k onomu hornímu dílu, z něhož dotčená voda prýští.
Je sice pravda, že zánik oprávnění horních má za následek, že jinakému užívání důlní vody po povrchu odtékající nestojí již v cestě práva, která §§ 128 a násl. zabezpečují majiteli hor, avšak to jest jediný podstatný právní účinek zániku práv horních na poměry důlních vod povrchových; nic více ze zákona neplyne, zejména neplyne z něho nikterak, že důlní vody pozbývají tím své zvláštní povahy právní a že napříště mají unikati jakékoliv ingerenci úřadů báňských, jež vztahuje se nepochybně i na díla opuštěná (§ 266 hor. zákona, Budw. 6102, Boh. 416 adm.). Pokud pak jde o nového majitele hor, vyplývá z ustanovení § 130, odst. 2 hor. z., jenž dovoluje majiteli hor měniti množství důlních vod z dolů odtékajících, aniž jej v tom omezuje na vody důlní, které on sám uvolnil, že jeho právní situace ani v příčině důlních vod se neliší od právní situace majitele původního a že ustanovení zákona horního o právech majitele hor k vodám důlním sluší i na něho použíti.
Tím jest vyvrácena námitka stížnosti, že v daném případě nešlo vůbec o vodu důlní, a že úřady horní nebyly kompetentní rozhodovati o žádosti majitele hor za jich propůjčení.
Oprávněnost dalších námitek stížnosti dlužno odděleně zkoumati jednak ohledně štol H. a C, kde v důsledku omezení žádání uchazečova byly důlní vody propůjčeny jen potud, pokud nevytékají na povrch, jednak ohledně štol Dolní a Horní K., kde udělené propůjčení se vztahuje i na vodu na povrch vytékající.
Pokud jde o důlní vody z prvních dvou štol, nebylo lze ani dalším výtkám stížnosti dáti za pravdu.
V § 128 hor. zák. ustanovuje se takto: K důlním vodám, které podnikatel hor uvolnil, zůstává jemu, i když je nechá vytéci na povrch, až po jejich spojení s jinými stálými vodami povrchovými, vyhrazeno přednostní právo používati jich k provozování hor a hutí i s příslušenstvím.
Tento předpis horního zákona upravuje tedy práva vlastníka dolů k vodám důlním jen potud, pokud je nechal vytéci na povrch. Z obratů »zůstávají mu . . . .« a »i když . . . .« naprosto nelze vyčísti úmysl zákonodárce, vyměřiti majiteli dolu práva k důlním vodám, jež v dolech ponechává nebo pokud je v nich ponechává stejnou měrou, jakou se mu přiznávají k vodám, jež nechává vytéci na povrch. Výklad takový činil by násilí textu zákona, neboť doslova vzato nepraví zákon nic více, než, že nechá-li podnikatel hor vodu důlní vytéci na povrch, zůstává mu zachováno určité právo. Zůstává-li mu toto právo zachováno, tedy mu logicky nutně náleží i dokud důlní vodu na povrch vytéci nenechal, i když ji vůbec vytéci nenechal. Že by však toto právo, které mu zůstává zachováno, i když vodu na povrch nechal vytéci, bylo jediným, jež mu k této vodě přísluší, dokud je pod povrchem, ani podle slovního výkladu z tohoto zákonného ustanovení vyčísti nelze.
Obsah tohoto práva majitele hor k důlním vodám uvnitř dolů podává se z ustanovení § 130, odst. 2 hor. zák. Dle tohoto ustanovení není totiž majitel hor odpověden za změny v množství důlní vody vytékající. Jisto jest, že zákon nemá zde na mysli odpovědnost policejní, neboť o této pojednává se v hlavách VII a XII horního zákona (§§ 170 a násl., §§ 220 a násl.) a nikoli ve hlavě V, do níž § 130 jest zařazen. Tato hlava pojednává však o vlastnictví k horám a o právech s propůjčováním hor spojených. Ustanovení § 130, odst. 2 souvisí mimo to velmi úzce s obsahem §§ 129 a 130, odst. 1, kde se upravují práva jiných osob k vodám důlním z dolu vytékajícím a po povrchu tekoucím. Z tohoto zařazení předpisu § 130, odst. 2 a neméně z této jeho souvislosti lze poznati, že zákon míní zde odpovědnost vůči jiným uživatelům vod důlních. Stanoviv naprostou nezodpovědnost majitele hor za změny v množství důlní vody z dolu vytékající vůči jiným uživatelům této vody, vyjádřil zákonodárce, že majitel hor může důlními vodami, než z dolu vytekou, disponovati zcela dle své vůle. Takto je nepřímým sice způsobem, ale s dostatečnou jasností vyměřen obsah práva majitele hor k důlním vodám pod povrchem.
Že tento výklad jest v plném souhlasu s úmysly tvůrců zákona, je patrno z motivů k hornímu zákonu vydaných C. Scheuschenstuelem, kdež na str. 267 se praví: »Nesporně přísluší majiteli hor vlastnictví k důlním vodám uvnitř dolů ustavičně« (Ohne Zweifel gebührt das Eigentum der Grubenwässer dem Bergwerksbesitzer im Innern des Bergbaues fortwährend). Mínění toto je ostatně uznáváno téměř bez výjimky v dosavadní literatuře i judikatuře (Graenzenstein, Schneider, Caspaar, Barvík, Saueracker; nálezy Budw. 2383/85, 3485/87, 587/01 a j.).
Vyslovil-li tedy žal. úřad, že se majiteli hor propůjčují důlní vody uvnitř štol C. a H. k jakýmkoli účelům, vyslovil tím sice něco zbytečného, neboť dle toho, co bylo svrchu vyloženo, majiteli hor náleží již po zákonu neomezená disposice s těmito vodami, ale právě proto nelze důvodně tvrditi, že by výrokem tím byl porušil nějaké právo st-lů. Slušelo proto stížnost v tomto jejím bodu zamítnouti jako bezdůvodnou.
K formální výtce, že omezení ohledně propůjčených vod z těchto dvou štol nebylo vysloveno v enunciátě, nýbrž pouze v důvodech nař. rozhodnutí, dlužno poukázati na to. že v administrativním řízení nějaké formální dělení na enunciát a důvody předepsáno není, tvoří proto rozhodnutí správní jediný nedílný celek, a dlužno proto výrokům takovým, pokud je úřad vynesl v mezích své kompetence jako svůj vlastní výrok o sporné otázce naň vznesené, přiznati stejnou závaznost, ať obsaženy jsou v enunciátě či pouze v důvodech.
Pokud pak jde o štoly Dolní a Horní K., kde majitel dolů žádal za propůjčení důlních vod i po výtoku jejich z ústí dotyčných štol, dlužno opětovně si uvědomiti, co svrchu již bylo řečeno, že totiž § 30 vodn. zák. nevypustil z dosahu tohoto zákona důlní vody vůbec, nýbrž jen potud, pokud »zákon horní ustanovuje, jaká práva mají majitelé hor na odtékající vody důlní«. Zůstala tedy i pro důlní vody v platnosti ustanovení zákona vodního, pokud jde o takové vztahy k nim, jež zákonem horním upraveny nejsou, tedy zejména pokud jde o užívání vod těchto mimo hornictví.
Půjde-li tedy o případ propůjčeni důlních vod osobám třetím ve smyslu § 129 hor. zák., nastoupí tu jednak kompetence úřadů horních, pokud běží o vztahy k dolování, zejména o práva majitele hor jako takového, jednak kompetence úřadů vodních, pokud bude třeba rozhodovati o užívání těchto vod způsobem jiným (§ 17 vodn. zák.).
Ježto tedy o podané žádosti osob třetích za propůjčení důlních vod po povrchu tekoucích povolán jest rozhodovati v prvé řadě úřad horní, bylo se nss-u nejprve zabývati námitkami stížnosti, popírajícími legitimaci žadatelovu k podání žádosti za propůjčení vod těch vůbec. Stížnost popírá legitimaci tuto ve dvojím směru.
Předem tvrdí, že majitel hor, který nepoužije důlních vod podle § 128 hor. zákona, jest vyloučen z práva žádati za propůjčení jich k jinakým účelům podle § 129 hor. zák. Ale výklad takový odporoval by nejen privilegovanému postavení, jaké horní zákon podnikateli hor nesporně přiznává, neodpovídal by však ani slovnému znění tohoto zákonného ustanovení, které výslovně praví, že vody zde vzpomenuté mohou býti k jakýmkoliv účelům propůjčeny i jiným osobám (auch anderen), čímž je řečeno, že nemá#ze stejného práva býti vyloučen ani majitel dolů.
St-lé namítají dále, že uchazeč je vyloučen z práva žádati za propůjčení těchto vod proto, že vody, o něž tu jde, vytékají v těchto místech už od mnoha desetiletí, a zejména že vytékaly zde již dříve, než nynějšímu majiteli hor byly zde míry dolové propůjčeny, a že tedy nelze mluviti o důlních vodách, jež byl uchazeč sám uvolnil.
Již svrchu bylo však vyloženo, že důlní vody nepozbývají v zásadě své zvláštní povahy proto, že důl byl opuštěn, a není žádného důvodu rozeznávati v té příčině mezi důlními vodami pod povrchem a oněmi, jež po povrchu odtékají. Rozdíl mezi nimi je právně jen potud významný, že práva majitele hor nejsou k oběma druhům důlních vod stejného obsahu, ježto k vodám povrchovým náleží majiteli hor jen t. zv. »přednostní právo« dle § 128 hor. zák. a nikoli neomezené právo disposice, jaké mu přináleží k důlní vodě pod povrchem.
Tím vyvrácena jest i námitka, jež upírá žadateli vůbec právo na tyto vody důlní, poněvadž prý nejde o důlní vody, jaké má na mysli § 128 hor. zák., t. j. jež majitel hor sám uvolnil. Okolnost tato jest vzhledem k hořejším vývodům nerozhodná nehledě ani k tomu, že podnikatel hor již tím, že staré štoly v meze svých dolových měr pojímá a že je v řádném stavu udržuje, uvolňuje vlastně ustavičně vody důlní nově přitékající, jež by podle ustanovení § 130, odst. 2 hor. zák. mohl kdykoli zasypáním dolů nebo jinakým jejich odváděním uvnitř štol prostě zastaviti.
Přes to však shledal nss výrok žal. úřadu v tomto směru nezákonným, a to z následujících úvah:
Již shora bylo dovozeno, že žádá-li se za propůjčení důlních vod povrchových dle § 129 hor. zák., nastupuje souběžně kompetence jak úřadů horních, tak i vodních (§ 17 vodn. zák.).
Úřadu hornímu přísluší však zabývati se žádosti za takovéto propůjčení jen potud, zda vztahy vod důlních k dělání hor nestojí propůjčení v cestě, a příznivé vyřízení žádosti smí se proto omeziti toliko na výrok negativního obsahu, že s hlediska úřadu horního není proti propůjčení takovýchto práv užívacích k řečeným vodám překážky.
Positivní propůjčení těchto vod osobám třetím — pokud ho arci dle předpisů zákona vodního bude vůbec zapotřebí — je však věcí kompetentních úřadů vodních, jez se mají při tom říditi předpisy platného práva vodního. Přiznati kompetenci i k tomuto positivnímu propůjčování důlních vod úřadům horním znamenalo by ukládati jim úkoly, jež se vymykají z rámce působnosti úřadům těm přikázané, neboť, jak patrno z opětovně již cit. motivů k hornímu zákonu, budou zde rozhodovati jiné zájmy národohospodářské, než hornické, a přesahovalo by jistě meze úkolů úřadům horním svěřených a začasté i meze jejich odborných úředních znalostí, kdyby měly rozhodovati o větší či menší národohospodářské důležitosti několika podniků nehornických, o touž důlní vodu se ucházejících.
Pokud tedy v nař. rozhodnutí obsažen jest pouze onen negativní výrok, že není se stanoviska zájmů hornictví překážek, aby vody ty propůjčeny byly uchazeči, nelze mu vytýkati nezákonnost, ježto však žal. úřad horní vyslovil též positivně, že důlní vody vytékající ze štol Horní a Dolní K. propůjčují se uchazeči — překročil tím kompetence jemu § 129 hor. zák. vymezené, a bylo proto v tomto směru jeho rozhodnutí jako nezákonné zrušiti, aniž bylo soudu lze zabývati se dalšími námitkami stížnosti.

Citace:

Nález č. 2051. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 674-679.