Č. 2195.

Pozemková reforma: Právní věty jako u č. 1778 pod 1., 2. a 4. (přípustnost stížnosti k nss proti výpovědi z hospodaření; převzetí zabrané půdy, zejm. lesů státem k účelům soukromohospodářským; nepřípustnost výpovědi z hospodaření na nemovitostech, jichž propuštění nebo vyloučení ze záboru se vlastník domáhal podle §§ 3a a 11 zák. zábor.
(Nález ze dne 7. dubna 1923 č. 4604).
Prejudikatura: Boh. 1778 a 2025 adm.
Věc: Otto H., velkostatkář v S. (adv. Dr. A. Schauer z Prahy) proti stát. pozem. úřadu stran zamýšleného převzetí a výpovědi z hospodaření zabrané půdy.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost, pokud jím byly zasaženy také nemovitosti, jichž vyloučení ze záboru dle § 3a zák. zábor. se stěžovatel domáhá; jinak se stížnost zamítá dílem jako nepřípustná, dílem jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 3. července 1922 navrhl stpú, aby se na alodních nemovitostech st-lových v obvodu okresních soudů poznamenalo, že zamýšlí všecky tyto nemovitosti, označené dle knihovních vložek převzíti ve smyslu ustanovení §§ 2 a násl. zákona ze dne 8. dubna 1920 č. 329 sb.; zároveň vypověděl stpú st-li hospodaření na těchto nemovitostech.
Byv o tom vyrozuměn výměrem okresního soudu v J., podal Otto H. do zmíněného návrhu a výpovědi stpú stížnost k nss-u pro nezákonnost a podstatné vady řízení.
Pokud se týče navržené poznámky převzetí shledává nezákonnost v tom,
1) že převzetí zabraného majetku smí se státi jen za účelem přídělu v rámci §§ 10 a 11 zák. zábor., v daném případě však mají býti převzaté nemovitosti dle obsahu výpovědi odevzdány ministerstvu zemědělství. Stát může podržeti zabranou půdu jen pro účely všeobecně prospěšné (§ 20 zák. příděl.), nikoli k vlastnímu hospodaření a tedy z důvodů výdělečných;
2) že pouze zabraný majetek může býti převzat — pročež nemohou býti přejímány objekty podle §§ 3 a) a 11 zák. zábor. ze záboru vyloučené, resp. propuštěné; Pokud jde o výpověď samu, vytýká jí stížnost nezákonnost,
3) že výpověď nesmí dle zákona dána býti za tím účelem, aby zabrané nemovitosti převzalo ministerstvo zemědělství k tomu cíli, by na nich hospodařil stát sám a tedy na nich prováděl činnost výdělečnou;
4) že výpověď dle § 2 zák. náhr. musí předcházeti vyrozumění vlastníka o tom, že se státní pozemkový úřad rozhodl nemovitosti převzíti, musí býti vykonána dle § 3 téhož zákona poznámka převzetí a musí předcházeti vyzvání, aby se vlastník vyjádřil ve smyslu § 11 zák. zábor., zde však k poznámce převzetí došlo až za měsíc po výpovědi;
5) že nemohou býti vypověděny pozemky, které jsou dle § 3 a) zák. zábor. ze záboru vyloučeny nebo dle § 11 téhož zákona ze záboru vystupují, což zde tím více padá na váhu, protože st-l podal již dne 12. března 1921 žádost za vyloučení právně i hospodářsky samostatných objektů ze záboru, o níž bylo zavedeno již řízení, ale o vyloučení dosud není rozhodnuto;
6) že výpověď nevyhovuje § 24 zák. náhr. co do určitosti a to pokud jde o předmět proto, že vlastník byl následkem žádosti stpú-u o poznámku zamýšleného převzetí vyzván, aby do 30 dnů uplatnil své právo dle § 11 zák. zábor. — dokud ten právo to neuplatní, nemůže býti dána výpověď v rámci oné 30 denní lhůty, neboť předmět vypovídaný nemůže býti dostatečně určen. Co do času je výpověď neurčitá proto, že neobsahuje označení počátku a skončení výpovědní doby, aby dle toho mohla býti stylisována předepsaná vyhláška soudní dle § 24 zák. náhrad. Mimo to je označení jednotlivých obcí, v nichž nemovitosti leží, nesprávné.
Vadnost řízení spatřuje stížnost v tom,
7) že stpú před převzetím nezjistil, které z přejímaných nemovitostí ve smyslu §§ 3 a 11 zák. zábor. do záboru nenáleží a tudíž nemohou býti převzaty ani vypovězeny;
8) že před výpovědí nebyl vypracován jasný plán pro převzetí zabraného majetku, aby výpověď mohla býti dána určitě a jasně co do předmětu vypovídaného;
9) že následkem těchto dvou závad návrh výpovědní je neurčitý;
10) že stpú navrhl poznámku zamýšleného převzetí současně s výpovědí, takže došlo k poznámce převzetí teprve po dané výpovědi;
11) že stpú měl vzhledem k ustanovení § 18 zák. náhrad. vyšetřiti, které osoby na nemovitostech hospodaří a dáti jim výpověď;
12) že nebyl v uvedených směrech proveden aspoň výslech stran, zejména st-le, aby mohly býti zjištěny okolnosti pro dání výpovědi důležité.
Rozhoduje o této stížnosti vycházel nss z těchto úvah:
Především bylo nutno vypořádati se s námitkou, kterou vznesl žal. úřad v odvodním spise, že totiž proti výpovědi je stížnost k nss-u nepřípustná vzhledem k ustanovení § 20 zák. náhrad. Námitku tu neshledal nss důvodnou, protože dle ustálené praxe tohoto tribunálu (srovn. na př. nález tohoto soudu ze dne 22. prosince 1922 č. 19610 Boh. 1778 adm. a ze 7. února 1923 č. 1863, Boh. 1941 adm.) dlužno trvati na tom, že stížností proti výpovědi k nadřízenému soudu dle § 20 zák. náhrad. uplatňovati lze toliko nešetření ustanovení §§ 12— 25 zák. náhrad., kdežto o výtkách, kterými se dovozuje, že opatřením stpú-u obsaženým ve výpovědi porušeny byly jiné předpisy než právě vzpomenuté, rozhodovati povolán jest nss a je tedy stížnost k němu v tomto rozsahu přípustná.
Uvažuje o stížnosti s tohoto hlediska, musil nss uznati, že výtky proti výpovědi obsažené pod č. 4 a 6 jsou před tímto tribunálem nepřípustné (§ 3 a) zák. o ss), neboť se jimi dovozuje toliko, že se státní pozemkový úřad nezachoval dle předpisů § 23 zák. náhrad. stran doby, kdy může býti dána výpověď a § 24 téhož zákona stran určitosti vyhlášky výpovědi, která předpokládá zase určitost výpovědi, čili jinými slovy uplatňuje se vlastně, že soud neměl pro tyto vady výpověď meritorně vyříditi, a jde tedy o výtky, které lze podle § 20 cit. zák. uplatniti toliko u nadřízeného soudu.
K ostatním námitkám stížnosti zaujal nejvyšší správní soud toto stanovisko:
ad 1) a 3) Námitky tyto nemohl nss uznati za přípustné proto, že opatření stpú-u ze dne 5. července 1922 č. — st-li doručené neobsahuje žádného výroku o tom, co se stane s nemovitostmi, o jejichž zamýšlené převzetí jde a z jichž obhospodařování st-l byl vypovězen, takže všechny úvahy stížnosti po této stránce, zejména pokud jde o otázku, zda stát sám smí podržeti zabrané nemovitosti a za jakých podmínek, jsou bezpředmětné (§ 5 zák. o ss). Nař. výpověď neuvádí ani, že převzaté nemovitosti mají býti odevzdány ministerstvu zemědělství, jak se ve stížnosti tvrdí.
Ostatně i kdyby bylo lze míti za to, že stpú si před podáním svého oznámení a výpovědi dal na otázku st-lem nadhozenou jako na prejudicielní otázku odpověď v ten smysl, že může nemovitosti ty podržeti pro stát z důvodu čistě soukromohospodářského, nebylo by lze uznati, že odpověď ta se příčí platným zákonům, jak to bylo zevrubně vyloženo ve výše cit. nálezech tohoto tribunálu, k nimž se proto pouze dle § 44 jedn. řádu odkazuje.
ad 2) a 5) Již ve svém svrchu cit. nálezu ze dne 7. února 1923 č. 1863 dovodil nss, že všechny disposice stpú-u podle zákona záborového a dalších předpisů jej provádějících mohou se vztahovati toliko na statky, které jsou podle zákona podrobeny záboru.
Nemovitosti, na které si vlastník činí nárok podle § 11 zák. zábor., sluší ovšem ve smyslu zákona považovati za zabrané po tak dlouho, pokud stpú k žádosti vlastníkově nevysloví, že je ze záboru propouští. Nepodal-li tedy vlastník žádost takovou před určitými disposičními akty stpú-u se zabranou půdou, pak nemusí se úřad ten ex offo zabývati řešením otázky propuštění půdy ze záboru dle § 11 zák. zábor. a může disposice ty provésti bez ohledu na to, dotknou-li se i půdy, kterou snad bude vlastník později reklamovati na základě § 11 zák. zábor.
Objekty, o kterých se zmiňuje § 3 a) zák. zábor., jsou sice ze záboru vyloučeny již ex lege, po zákonu samém. Avšak i toto vyloučení nenastává ipso facto, nýbrž jest třeba, aby bylo deklarováno zvláštním rozhodnutím stpú. Dokud tedy strana nevznesla svůj nárok plynoucí z § 3 a) zák. zábor. in judicium tím, že zažádala u stpú o vy- loučení určitých objektů ze záboru, stačí dojista, když si stpú před svým disposičním aktem s půdou zabranou odpoví na otázku, zda tu snad není objektů zmíněných v § 3 a) zák. záb., sám pro sebe, a když — neshledav ničeho, co by ho nutilo ke kladnému rozhodnutí a nemaje zejména striktního podnětu vlastníkova, na něj v jeho vlastnosti jako úřad judikující vzneseného — pojme od svého disposičního aktu — na př. zamýšleného převzetí nebo výpovědi — veškerou půdu zabranou.
Podal-li však vlastník zabrané půdy formální žádost za vyloučení určitých objektů ze záboru dle § 3 a) zák. zábor., nebo za propuštění půdy dle § 11 zák. náhr. před některým ze zmíněných disposičních úkonů stpú, pak nutno — nemá-li právo vlastníkovo obmezováno býti nad míru zákonem samým stanovenou — trvati na tom, že stpú nesmí, aniž napřed rozhodl o tom, zda reklamované části majetku mají býti vlastníku ponechány čili nic, zamýšlenou disposici provésti, na př. tedy dáti výpověď z hospodaření, v níž by byly zahrnuty i tyto reklamované části.
V daném případě není sporu o tom, že st-l svého práva dle zák. dle § 11 zák. zábor. před podáním návrhu stpú ze dne 5. července 1922 č. — neuplatnil, že však již dne 12. března 1921 podal u stpú-u žádost za vyloučení určitých objektů ze záboru dle § 3 a) zák. zábor.
Nebylo proto překážky, aby stpú svá opatření dnes v odpor braná vztáhl prozatím i na nemovitosti, které snad vlastník svého času bude reklamovati dle § 11 zák. zábor.
Nebyl však dle toho, co výše uvedeno, žal. úřad oprávněn, aby opatření ta učinil i co do objektů vylučovaných dle § 3 a) zák. zábor. dokud o příslušné žádosti nerozhodl zamítavě. Učinil-li tak přece, pak rozhodnutí jeho, pokud se vztahuje na nemovitosti, stran kterých st-l své nároky dle § 3 a) zák. zábor. uplatnil, odporuje zákonu a bylo je proto v tomto směru zrušiti dle § 7 zák. o ss.
Výtky vadnosti řízení zmíněné pod č. 9, 10 a 11 stávají se při stanovisku, které nss zaujal shora k meritu věci, o niž jde, bezpředmětnými.
Výtka č. 7) došla vyřízení pod č. 2) a 5). Výtku č. 8) lze patrně vykládati v souvislosti s ostatním obsahem stížnosti jen tak, že by postrádaný plán pro převzetí zabraného majetku byl měl obsahovati přehled nemovitostí záboru dle §§ 3 a) a 11 zák. zábor. nepodrobených a jest tedy i na tuto výtku dána odpověď pod č. 2) a 5).
Co se konečně týče výtky č. 12) jest částečně bezpředmětná, pokud má doplňovati ony výtky meritorní, jež nss uznal nepřípustnými, částečně pak došla svého vyřízení hořejším řešením meritorních námitek samých.

Citace:

Nález č. 2195. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 973-976.