Č. 2268.

Příděl pastvin (Podkarp. Rus): Předpisy čl. 1 odst. 3 vlád. nař. z 21. dubna 1921 č. 201 sb. a ze 16. března 1922 č. 104 sb. nebylo ničeho změněno na jakýchkoli předpisech policejních, zejména též lesně-policejních.
(Nález ze dne 26. dubna 1923 č. 3379.)
Věc: Jakub J. ve V. B. proti zemědělskému referátu civilní správy Podkarpatské Rusi v Užhorodě stran přídělu pastvin.
Výrok: Naříkané rozhodnutí zrušuje se pro nezákonnost.
Důvody: Nař. rozhodnutím zamítl žal. úřad odvolání st-lovo z rozhodnutí pastevního výboru ve Volovém z 11. května 1922 č. —, jímž majitelům obce V. přiznáno i pro rok 1922 právo pastvy na st-lových pozemcích zv. M. a P. M.
Stížnost do rozhodnutí toho podaná namítá jemu nezákonnost ve dvojím směru:
1. že neprávem uznal žal. úřad, že st-l v minulých obdobích ponechal V-ckým spornou půdu do pachtu, neboť třebas pravdou bylo, že zde V-čtí pásli svůj dobytek již od r. 1919 a že st-li byla tato okolnost známa, přece se tak dělo proti jeho vůli, kterouž arciť pro nebezpečnost poměrů z počátku vůbec projeviti nesměl, v roce 1920 začal pasení zakazovati, aniž toho však bylo se strany majitelů dobytka dbáno, a v roce 1921 zakročil proti zástupci těchto občanů soudně, kterýžto spor dosud není skončen, 2. že plocha, o jejíž příděl na pastvu se žadatelé ucházejí, jest půdou lesní zmýcenou v letech 1912—1914 silnou proběravou sečí, že tedy jde o lesní plochy, které se mají podle § 5 zák. čl. 31 z r. 1879 (uh. zákona lesního) opět zalesniti, a kdež podle § 7, 100 a tohoto zákona jest pastva zakázána, a že zákaz tento vyslovil již také příslušný lesopolicejní orgán, totiž státní dozorčí lesní stanice ve V. výnosem z 27. července 1921 č. —.
Obě tyto námitky, jež st-l přednesl již v řízení správním, zvláště ve svém odvolání z rozhodnutí 1. stolice, uznal nss důvodnými:
Prvou z těchto námitek odbyl žal. úřad v odůvodnění nař. rozhodnutí poukazem k tomu, že bylo dobrým právem st-lovým, aby pořadem práva soukromého si pastvu zakázal, a že tak neučinil, dokazuje, že o pastvě věděl a s ní souhlasil.
Odůvodnění toto jest v rozporu se spisy, neboť jak uvedeno, st-l již ve svém odvolání tvrdil, že zástupce občanů v-ckých soudně zažaloval, a že by to pravdou nebylo, správními spisy doloženo není. Pokud pak žal. úřad v odvodním spise dovozuje dobrovolné ponechání pastvy z toho, že st-lova žaloba byla v první instanci bezvýsledná a on se s tím spokojil, neměl žal. úřad ani pro toto svoje tvrzení opory ve spisech, naopak ve stížnosti jest okolnost tato popřena a předložen doklad o tom, že spor tento dosud ukončen není. V tomto rozporu se spisy spočívá tedy podstatná vada řízení.
Nař. rozhodnutí jest však také nezákonné.
Žal. úřad odmítl druhou, námitku st-lovu jako nemístnou, ježto dle čl. 1 odst. 3 vl. nař. ze 21. dubna 1921 č. 201 sb. a stejného ustanovení vl. nař. ze dne 16. března 1922 č. 104 sb. jasně se mluví o tom, že zákonné předpisy o ochraně lesů nastupují toliko tenkráte, když se jedná o příděl jiné půdy za pastvinu, než té, jež byla přidělena a užívána za pastvinu v roce 1920, 1921.
Názor tento nelze uznati správným. Obě dovolaná nařízení upravují v odst. 1 čl. 1 výhradně poměr mezi majitelem půdy a majiteli dobytka, stanovíce povinnost prvějšího ponechati poslednějším půdu svoji k pastvě, ponechal-li jim tuto již v letech předchozích. Jak z tohoto ustanovení i z celého obsahu obou cit. nařízení jest patrno, nemělo těmito předpisy býti ničeho změněno na jakýchkoliv předpisech policejních, zejména též lesně-policejních. Opačný názor hájený žal. úřadem v odvodním spise nedá se dovoditi ani a contrario ze 3. odst. cit. článku, jenž ukládá pastevnímu výboru šetření předpisů o ochraně lesů při nuceném přikazování pastvin dosud majitelem půdy nepronajímaných. Toto ustanovení zdůrazňuje jen povinnosti, jichž dbáti má pastevní výbor při svém úředním zakročení a právě že zde výslovně upozorněno na zákonné předpisy o ochraně lesů, nutno hájiti názor, že předpisy tyto jsou pro pastevní výbor závazný i tenkráte, rozhoduje-li ve smyslu čl. 3 odst. 1 cit. nař. 201 z roku 1921 o sporech vzešlých mezi účastníky na základě čl. 1 odst. 1 cit. nař.
Bylo tudíž povinností žal. úřadu i v daném případě — i kdyby bezvadným byl jeho výrok, že jde o půdu, již majitel v pastevním období 1921 dobrovolně ponechal k pastvě občanům V. — zkoumati, nejde-li o lesní půdu, na níž jest jakákoliv pastva podle lesního zákona zakázána, při čemž arciť— poněvadž tuto otázku mohl si řešiti pouze pro svůj obor jako otázku prejudiciální — nesměl nepovšimnutou nechati námitku st-lovu, že otázku tuto autoritativně rozřešil již svým výnosem příslušný úřad lesní.
Poněvadž však žal. úřad, vycházeje z mylného názoru právního, řešením této otázky se vůbec nezabýval, dlužno rozhodnutí jeho po této stránce uznati nezákonným, pročež bylo je zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 2268. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1106-1107.