Č. 2067.

Pozemková reforma. — Trestní řízení správní (Slovensko): 1. Nss nemůže zkoumati, zda trest příslušným úřadem správním uložený jest okolnostem přiměřený. — 2. I při deliktech kulposních záleží na úvaze soudu (úřadu), chce-li vysloviti odsouzení podmínečně.
(Nález ze dne 9. března 1923 č. 3807.)
Věc: Karel B. st. ve V. (adv. Dr. S. Čech z Prahy) proti županskému úřadu v Nitře stran trestního nálezu pro nesplnění soupisové povinnosti.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody:
Úřad odsoudil st-le pro přestupek §u 9 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb., jehož se st-l dle nař. rozhodnutí dopustil tím, že ve lhůtě tímto nařízením stanovené nepodal soupis svého pozemkového majetku. Písemná stížnost nevytýká, že by zde nebyla skutková podstata zmíněného přestupku, nýbrž obrací se proti výměře trestu a proti tomu, že úřad nepovolil st-li odklad trestu.
Při ústním líčení snažil se sice zástupce stížnosti rozšířiti stížnost novými námitkami, směřujícími také proti skutkové podstatě nař. rozhodnutí, námitkami těmi se soud však nemohl zabývati, ježto v písemné stížnosti námitky ty provedeny nebyly (§ 18 zák. o ss).
Co do výše trestu namítá stížnost především, že vzhledem k polehčujícím okolnostem, jež st-l uplatnil ve správním řízení, neměla mu býti, když již byl odsouzen, uložena pokuta tak značná, a že měl také při výměře trestu vzat býti zřetel na jeho obranu v řízení správním.
K námitce té třeba uvésti, že nss nemůže trestní nález správního úřadu přezkoumávati v tom směru, zda správní úřad uložil odsouzenému trest přiměřený všem okolnostem daného případu, nýbrž že může výrok úřadu ohledně výše trestu podrobiti svému přezkoumání jen po té stránce, zda úřad použil na daný případ správné trestní normy a zda vyměřil trest uvnitř zákonné trestní sazby. Bližší určení trestu uvnitř této sazby, pro něž směrodatny jsou momenty přiměřenosti a vhodnosti, musí ponecháno býti úřadu. Že by úřad při výměře trestu použil nesprávné trestní normy, nebo že by byl vybočil z mezí trestní sazby, stížnost netvrdí, a proto musil soud dotyčnou námitku st-lovu zamítnouti jako bezdůvodnou.
Výtku, že úřad uložil st-li tak značnou pokutu jediné k návrhu stpú-u, jenž proti předpisu § 41 zák. čl. 33 z r. 1896 vztahoval se i na výši pokuty, čímž porušen byl tento předpis zákona, nemohl nss uznati za důvodnou, neboť předpis, jehož se st-l dovolává, vztahuje se pouze na soukromého žalobce hájícího vlastní svůj zájem soukromý, nikoliv na stpú, jenž podávaje trestní oznámení, vystupuje v zájmu veřejném, a má v trestním řízení policejním postavení odborného poradce, jenž úřadu může činiti návrhy (§§ 17 a 30 tr. ř. pol.). Že by žal. úřad mylně pokládal za to, že jest v příčině výše trestu návrhem stpú-u do té míry vázán, že by opomenul samostatně hodnotiti veškeré skutečnosti směrodatné pro výměru trestu, z nař. rozhodnutí nikterak neplyne.
Stížnost konečně vytýká, že se st-l dopustil přestupku bez zlého úmyslu, a proto že měl nejvýše odsouzen býti podmínečně. St-l maje asi na zřeteli předpis § 22, odst. 2 zákona ze dne 17. října 1919 č. 562 sb., domáhal se již v rekursu svém k druhé stolici toho, aby odsouzen byl jen podmínečně. Žal. úřad nař. rozhodnutím odsoudil st-le bezpodmínečně, a tudíž uvedenou žádost jeho zamítl. St-l se domnívá, že úřad učinil tak neprávem, a má za to, že když dopustil se přestupku bez zlého úmyslu, mohl býti odsouzen jen podmínečně.
Názor ten jest mylný. Zákon nestanoví, že by při deliktech kulposních mohlo býti vysloveno jen odsouzení podmínečné; nutno tedy souditi, že i při těchto deliktech záleží na úvaze soudu ve smyslu § 1 cit. zákona, a nestačí fakt, že jde o delikt pouze kulposní. Ježto se žádná z námitek st-lem uplatňovaných neobjevila důvodnou, musila stížnost jako bezdůvodná býti zamítnuta.

Citace:

Nález č. 2067. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 718-720.