Č. 1834.Vojenské věci: Nárok na odbytné podle § 2 zákona z 19. března 1920 č. 194 sb. předpokládá přihlášku o převzetí do československé služby jako gážista v činné službě.(Nález ze dne 11. ledna 1923 č. 398).Věc: Viktor F. v B. proti ministerstvu národní obrany v Praze stran odbytného. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Ministerstvo národní obrany rozhodnutím z 15. května 1922 zamítlo žádost Viktora F. za přiznání zaopatřovacích požitků, poněvadž nemá ani nároků na výslužné, ani na odbytné dle zákona z 19. března 1920 č. 194 sb. a prováděcích nařízení z 3. září 1920 č. 514 sb. O stížnosti napadající toto rozhodnutí jediné v tom směru, že nebylo st-li přiznáno odbytné, uvážil Nss toto: Stížnost shledává nezákonnost nař. výroku v tom, že, ačkoliv st-l sloužil v býv. rak. uher. armádě více než 5, ale méně než 10 let, a ač nebyl převzat do armády čsl. a neprovinil se v ničem proti čsl. národu, přec žádosti jeho za přiznání odbytného nebylo vyhověno, čímž dle náhledu stížnosti porušeno bylo ustanovení § 2 cit. zákona č. 194 ex 1920, dle něhož st-li přináleží nárok na odbytné, rovnající se dvojnásobnému ročnímu služebnímu příjmu, který měl jako setník v částce 8659 K 68 h ročně. Dle skutkového zjištění, jak je napadnuté rozhodnutí vzalo za základ svého výroku a které nebylo popřeno stížností, narodil se st-l v r. 1892, přísluší do Beregsásu, sloužil v rak. uher. armádě od 18. srpna 1910, stal se v r. 1915 nadporučíkem pěš. pluku č. 34 v Košicích, sloužil pak po převratu až do května 1919 v maďarském vojsku a žádal teprve dne 27. listopadu 1920 o přijetí do čsl. armády jako gážista ve výslužbě. Zákon ze dne 19. března 1920 č. 194 v § 2 stanoví, že nepřevezme-li mno do čsl. činné služby jako gážisty býv. rak. uherské, rakouské a uherské vojenské gážisty, poskytne jim čsl. republika potud, pokud nejpozději dnem 1. ledna 1910 získali a od té doby nepřetržitě měli v některé obci republiky občanské právo, odbytné ve výši rovnající se jednoročnímu nebo dvouročnímu služebnímu příjmu dle toho, zda sloužili méně neb více než 5 let v bývalé branné moci, ovšem nepozbyli-li nároku dle § 4 cit. zákona. Poněvadž toho v daném případě není — nevycházíť úřad z toho, že by se st-l provinil způsobem v tomto § stanoveným ,— zbývá jedině otázka, zda jsou u st-le veškeré podmínky § 2 stanovené, aby mohl činiti právem nárok na odbytné. Žal. úřad vycházel ze stanoviska, že nárok na odbytné ve smyslu cit. § 2 podmíněn je hlášením se žadatele do čsl. vojenské činné služby a poněvadž této podmínce st-l nevyhověl, byl s nárokem svým zamítnut.Nss sdílí tento právní názor žal. úřadu, neboť z cit. ustanovení jest patrno, že nárok na odbytné má pouze taková vojenská osoba z povolání, která nebyla mno převzata do čsl vojenské činné služby. Poněvadž však mno může převzíti gážistu bývalé armády do čsl. činné služby vojenské pouze, když tento o to žádá, zřejmo, že když taková osoba nežádá o převzetí do činné služby, nenabízí tudíž své služby státu, nemůže uplatňovati nárok na odbytné. V takovém případě nemá mno ani možnost, aby osobu tu převzalo do činné služby, a lze pak tím méně mluviti o nějakém nároku na odbytné, poněvadž odbytné lze dle svrchu cit. zák. předpisu jenom v tom případě přiznati, když gážista o převzetí žádal, avšak převzat nebyl. Přihláškou za gážistu ve výslužbě resignoval st-l na činnou službu v armádě čsl. státu a resignoval tím zároveň též na dobrodiní, které z nepřevzetí jeho do činné služby pro něj zákon č. 194 stanovil.Když mu však za tohoto stavu věci mno nepřiznalo odbytné, nelze shledati, že by se tento postup příčil zákonu, a bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.