Č. 2284.

Závodní výbory: Spoluúčast na správě tovární kantiny nepatří k úkolům přiděleným závodnímu výboru dle § 3 zákona ze dne 12. srpna 1921 č. 330 sb.
(Nález ze dne 30. dubna 1923 č. 19969/22).
Věc: Měšťanský pivovar v Plzni proti rozhodčí komisi dle zákona o závodních výborech v Plzni o rozsah práv závodního výboru vůči kantině.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: K žádosti zřízeneckého i dělnického závodního výboru Měšťanského pivovaru v Plzni, aby rozhodnut byl jejich spor se správou závodu o spoluúčast při zařizování závodních kantin, zamítla žalovaná rozhodčí komise dle zákona o závodních výborech v Plzni naříkaným nálezem ze dne 5. září 1922 č. j. R. k. 7 námitku nepříslušnosti stěžujícím si pivovarem vznesenou a rozhodla, že závodnímu výboru pivovaru přísluší právo míti spolu se jmenovaným pivovarem účast na správě závodních kantin.
Stížnost pivovaru do tohoto rozhodnutí pro nezákonnost event. vadnost řízení podaná uplatňuje:
1. Nezákonné jest rozhodnutí o námitce nepříslušnosti. 2. Porušen jest předpis § 3 zákona o závodních výborech ze dne 12. srpna 1921 č. 330 sb. z. a n. výkladem, že správa kantiny patří do oboru sociálních úkolů závodním výborům uloženým.
3. Vadou řízení jest, že úřad, maje za podmínku subsumpce v č. 2 uvedené nevýdělečnost provozu kantiny, z tohoto předpokladu v daném případě vycházel, aniž měl pro to potřebné skutkové zjištění.
4. Vadou rozhodnutí jest neurčitost a nejasnost výroku. Odvodní spis žal. komise vyvozuje z výnosu býv. místodržitelství v Praze ze dne 17. prosince 1910 č. 311797 o udílení koncesí k provozu kantin, že kantiny sloužiti mají prospěchu zaměstnanců a navrhuje zamítnutí žádosti, která prý se v otázce příslušnosti obmezila na pouhé popření příslušnosti.
Nss uvážil o stížnosti toto:
ad 1. Nař. rozhodnutí opřelo příslušnost žal. úřadu k rozhodování o předpis § 26 cit. zák. a o to, že předmětem sporu jest činnost závodního výboru v poměru jeho k zaviním kantinám.
V tomto rozhodnutí nelze dle jasného a výslovného předpisu 1. odst. cit. § 26 shledati vytýkanou nezákonnost.
Mohlo by jíti jediné a nejvýše o otázku, je-li předmět, o němž bylo rozhodováno, sporem z důvodu činnosti závodního výboru, a tu nelze vážně bráti v pochybnost kladnou odpověď na otázku tu, uváží-li se, že závodní výbory si činnost ve správě kantin osvojují a závod tuto jejich činnost nepřiznává.
Není proto tato formální námitka odůvodněna.
ad 2. Za to dlužno ve věci samé dáti stížnosti za pravdu.
Žal. rozhodčí komise, vycházejíc z úvahy, že tovární kantiny jsou zřízeny pro dělníky v závodě zaměstnané, má za to, že nemají býti podniky výdělečnými a jsou tudíž zařízením sloužícím prospěchu dělníků, tedy v sociálním zájmu závodních zaměstnanců, že se tedy činnost závodních výborů vztahuje i na správu kantin, ježto závodní výbory mají dle cit. § 3 hájiti a povzbuzovati sociální zájmy zaměstnanců.
Této argumentaci nelze v jejím hlavním bodu přisvědčiti, totiž v tom, že, co je zařízeno ve prospěch dělníků v závodě, jest již samo sebou sociálním zájmem jejich po rozumu cit. § 3.
Úvod tohoto §u povolává ovšem zásadně a všeobecně závodní výbory k hájení a povzbuzování sociálních zájmů zaměstnanců v závodě. Co však pod široký pojem sociálních jejich zájmů spadá, na tu otázku dlužno hledati také odpověď v demostrative uvedených oprávněních výborů v dalších bodech § 3.
A tu v daném případě padá na váhu předpis lit. h, dle něhož mají závodní výbory spravovati nebo spoluspravovati zařízení k blahu zaměstnanců určená, pokud to není vyloučeno stanovami nebo zakládacími či nadačními listinami, vydanými do roku 1921.
V souvislosti s tím dlužno uvésti předpis § 9 cit. zák., že, jde-li o tato zařízení v témž podniku, v němž zříditi jest dva nebo více závodních výborů, scházejí se tyto k společným poradám, aby zastupovaly, po případě vyřizovaly společné zájmy zaměstnanců.
Uváží-li se, že dva neb několik závodních výborů v jednom podniku může existovati buď zřízením samostatných zřízeneckých a dělnic- kých výborů v témže nebo několika závodech téhož podniku (§ 7 zák.) anebo zřízením jednotných závodních výborů v několika závodech téhož podniku; uváží-li se dále, která zařízení zpravidla zakládána jsou zvláštními listinami nebo řídí se zvláštními stanovami; přihlédne-li dále k tomu, že toto ustanovení má na mysli různé k blahu zaměstnanců směřující nadace, tedy zvláštní samostatné majetkové fondy; nepustí-li se konečně se zřetele, že blahem zaměstnanců míněn tu jest dle přirozeného slova smyslu vyšší a daleko větší prospěch zaměstnanců, než jaký jim plyne z existence tovární kantiny, sloužící nad to přirozeně jen jedinému závodu — a ještě tu třeba jen více méně malému zlomku zaměstnanců — jest po stránce textu zákona jasno, že tovární kantina nepatří k zařízením, jež má na mysli lit. h) cit. §u 3.
Proto, že ráz demontrative tu vypočtených oprávnění spolu určuje i rozsah všeobecných, v úvodu § 3 uvedených oprávnění závodních výborů, nelze o tom mluviti, že by provoz existující tovární kantiny patřil k sociálním zájmům zaměstnanců v závodě po rozumu cit. § 3.
To ještě více vysvitne, hledí-li se k právní povaze tovární kantiny.
Tovární kantina jest živnost, podléhající živnostenskému řádu, vázaná na udělení obmezené koncese hostinské neb výčepnické (Dr. Heilinger: Oesterreichisches Gewerberecht 1894 str. 210, Dr. Heller: Kommentar zur Gewerbeordnung 1912 I. díl str. 370).
Zvláště v Čechách platí dle čl. 2. zákona ze dne 28. října 1918 č. 11 sb. pro udělování koncesí na tovární kantiny výnos býv. místodržitelství v Praze ze dne 17. prosince 1910 č. 311797, publikovaný ve sbírce normalií r. 1910 pod č. 210. Dle něho má býti koncese vydána toliko majiteli podniku, podávání pokrmů a nápojů z pravidla obmezováno na zřízence podniku, a za cenu, pokud možno cenu nákupní nepřesahující, ač nemá býti pochybnosti, že majitel koncese může ceny ty zvýšiti, tak, že do jisté míry výdělečnost podnikatele kantiny není vyloučena, jako je to dle nesporného obsahu pachtovní smlouvy platné pro provoz továrních kantin, o něž jde, také v daném případě u pachtýře takovéto kantiny.
Za těchto okolností a vzhledem k obmezeným výhodám zaměstnanectva z provozu kantin plynoucím, nelze považovati tovární kantinu za sociální zájem zaměstnanectva po rozumu cit. § 3 a nelze proto ani spoluúčast na její správě počítati k úkolům závodních výborů dle cit. §u 3.
Učinilo-li tak nař. rozhodnutí přece, dalo se vésti mylným právním názorem, pročež bylo je dle § 2 zák. o nss a § 7 zák. o ss zrušiti, aniž bylo možno nss-u přihlédnouti k významu toho, že stížnost závodnímu výboru jistou míru dozoru přiznává, a aniž bylo třeba obírati se ostatními hořejšími námitkami stížnosti.

Citace:

Nález č. 2284. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1135-1137.