Č. 2009.

Ústavní práva politická (jazykové právo): Není porušením § 2 jazykového zákona ze dne 29. února 1920 č. 122 sb., jestliže finanční prokuratura, zastupující stát v soukromoprávním sporu s příslušníkem jazyka minoritního, činí podání na soud toliko v jazyku státním.
(Nález ze dne 23. února 1923 č. 3187.)
Věc: Hedvika M. ve Vídni (adv. Dr. K. Schreiter z Prahy) proti ministerstvu financí (min. místotaj. Dr. K. Kalousek) pro porušení jazykového práva finanční prokuraturou.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ve sporu, jejž vede st-lka u krajského soudu v České Lípě německým jazykem proti firmě D. S. a proti čsl. železničnímu eráru jako spolužalovaným o 55858 Kč s přísl. podala finanční prokuratura v Praze zastupujíc erár státním jazykem sepsanou žádost o prodloužení lhůty k odpovědi.
Rekurs st-lkou podaný na tento postup finanční prokuratury pro porušení § 2 jaz. zákona zamítnut byl presidiem ministerstva financí nař. rozhodnutím, poněvadž finanční prokuratura vystupuje ve sporném řízení jako zástupce strany s jazykovými právy strany a nemůže býti tudíž nucena užíti jazyka jiného než státního.
Stížnost navrhuje zrušení nař. rozhodnutí pro nezákonnost.
Nss nemohl sdíleti stanovisko žal. úřadu, pokud tento zastává právní názor, že v oněch záležitostech, kde stát vůči stranám nevystupuje jako vrchnost, jako nositel impéria, nelze užíti §u 2 jaz. zákona a že jest tudíž zůstaveno státu zvláště v soukromoprávních poměrech k jiným právním subjektům, kterého jazyka užíti uzná za vhodno.
Jak ze souvislosti ustanovení § 1, odst. 2 č. 1, §§ 2 a 7 vyplývá, vztahuje se povinnost zachovávati jazyková práva menšin nejenom na soudy a úřady, t. j. na orgány státu, kteří jsou nositeli státní svrchovanosti a pokud vykonávajíce tuto svrchovanost, vůči státním občanům vystupují, nýbrž také na orgány státní, jimž nijaký výkon vrchnostenské moci nepřísluší. Nezáleží tudíž ve sporné věci na tom, zda finanční prokuratura jednala jako úřad čili nic, neboť když učinila podání jen jako právní zástupce státu, jest také v této vlastnosti orgánem státu a jako takový vázána předpisy §u 2 jaz. zákona.
Přes to nemohl nss shledati, že by nař. rozhodnutí tomuto zákonu odporovalo. Cit. § 2 ukládá soudům, úřadům a orgánům republiky za předpokladů tam blíže stanovených povinnost, přijímati od příslušníků jazyka menšiny podání v témže jazyku a vydávati vyřízení těchto podání také v jazyku podání. Stejné ustanovení platí v případě, že vyřízení nepředcházelo žádné podání. Spor může býti toliko o to, jak jest rozuměti výrazu »vyřízení«.
Stížnost vychází z názoru, že výrazem »vyřízení« jest rozuměti ve smyslu §u 2 cit. zák. vůbec každou emanaci od státních orgánů vycházející, jakmile má pro strany, třebas na ně přímo řízena nebyla, přece jen podle povahy věci nějaký význam a je-li tudíž určena k tomu, aby strany, třebas nepřímo, se o ní dověděly.
Nss nemohl tento názor uznati správným, a to z těchto úvah:
Zákon stanoví v § 1 všeobecnou zásadu, že soudy, úřady a orgány republiky mají úřadovati v jazyku státním (oficielním). Z této všeobecné zásady stanoví zákon v §§ 2, 5 a 6 určité výjimky, a to v §u 2 zejména výjimku pro styk státních orgánů se státními občany jiného než státního jazyka. Tento § mluví v odst. 2 o vyřízeních, jež nutno vydati stranám, ve spojení s podáními, jež nutno od stran přijímati, má tedy nepochybně na zřeteli vyřízení ve vlastním obvyklém smyslu tohoto slova, t. j. odpověď státního orgánu danou straně na její podání. V předposledním odstavci téhož §u mluví se o »vyřízení«, když podání strany nepředcházelo, a jest tam obsaženo ustanovení o dodání takových »vyřízení« straně. Na tomto místě užívá se výrazu »vyřízení« snad ve smyslu méně obvyklém, ale i zde jsou stejně jako v případě dříve uvedeném výrazem tím zřejmě míněna toliko prohlášení státních orgánů, jež jsou pro stranu určena a na ni také řízena. Lze tudíž dle dikce zákona »vyřízeními«, pro jichž jazykovou úpravu § 2 zvláštní normy stanoví, rozuměti jen takové emanace státních orgánů, které od těchto orgánů jsou řízeny na strany jako adresáty.
Za vyřízení ve smyslu tohoto zákonného ustanovení nelze pak uznati takové projevy (vůle) státních orgánů, jimiž se orgány ty, ať již ve funkci nositele veřejné moci ať v úloze procesní strany obracejí na soudy nebo úřady atd., t. j. projevy, jichž adresáty nejsou strany, nýbrž soudy nebo jiné státní úřady, a jest bez významu, zda jsou na dotyčné záležitosti také »strany« zúčastněny. Ze zákon zejména podání státních orgánů jako procesních stran nechtěl ve vytčeném smyslu zahrnouti pod pojem »vyřízení«, vyplývá — nehledě k tomu, že by se takový výklad nesrovnával s obyčejným významem tohoto slova — zřejmě z toho, že zákon jen v jediném případě, ve kterém právě pokládal analogické použití zásad stanovených pro »vyřízení«, také pro zakročení státního orgánu jako procesní strany za nutné, pojal o tom do § 2 výslovně ustanovení, t. j. jde-li o podání trestní žaloby veřejným žalobcem proti obviněnému jiného jazyka než státního. Toto ustanovení bylo by zbytečné, ano přímo nesrozumitelné, kdyby se zakládalo na názoru, jejž zastává stížnost.
V daném případě se finanční prokuratura neobrátila na stranu, nevešla s ní ve styk, t. j. nevydala jí žádného vyřízení, nýbrž vytýkané podání bylo řízeno na soud povolaný k rozhodnutí sporu, a nelze tudíž na toto podání vztahovati předpisy § 2 dané pro »vyřízení«. Finanční prokuratura předkládajíc ono podání soudu byla vázána předpisem § 1, odst. 1. b) 1, t. j. povinna vyhotoviti je v jazyku státním.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2009. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 594-596.