Č. 2060.

Administrativní řízení. — Veřejní úředníci (Slovensko): 1. Konečné, v pořadí správních stolic nenaříka- telné rozhodnutí administrativních výborů župních nemůže ministr s plnou mocí pro správu Slovenska — není-li zde zmatek — rušiti ani z úřední moci podle § 10 zák. č. 21: 1886 ani pořadem instančním. — 2. Vzhledem k § 10 in fine župního pensijního statutu župy komárenské není vyloučena příslušnost ministra s plnou mocí pro správu Slovenska jako instance v případech nespadajících pod § 45 zák. čl. 26 : 1896.
(Nález ze dne 8. března 1923 č. 2245.)
Prejudikatura: Boh. 1016, 1376 a 1740 adm.
Věc: Dr. Pavel M. a spol. v Komárně (adv. Dr. Em. Patz z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě stran zaopatřovacích požitků.
Výrok: Naříkaná rozhodnutí se zrušují pro nezákonnost; mimo to naříkané rozhodnutí z 10. června 1922 č. 15211, pokud jde o nárok Dra Karla W. na pensi proti československému státu, pro vady řízení.
Důvody: St-lům, bývalým župním zaměstnancům, vyměřil správní výbor župy komárenské, když nebyli převzati do státní služby, výslužné na účet pensijního župního fondu, započítav jim do pensijní základny krom ročního služného také válečnou podporu, státní zálohu a naléhavou výpomoc a případně i rodinný příspěvek.
Proti všem dotyčným usnesením stěžoval s» k žal. úřadu župan, v případě Dra Karla W. i tento sám. Županova odvolání opírala se o to, že st-lům jako nepřevzatým úředníkům měla býti vyměřena pense i bytná pense po rozumu §u 8 zákona z 22. března 1920 č. 210 sb. podle platného pensijního statutu pouze z ročního kmenového platu. Dr. W. domáhal se pak svým odvoláním, aby pense vyměřena mu byla podle platu, jejž by pobíral jako státní úředník podle předpisů platných pro čsl. státní zaměstnance, žádal o započtení dalších 3 1/2 roků a posléze brojil proti tomu, že pense mu přiznána k tíži župního pensijního fondu a nikoli proti čsl. státu, uváděje v tomto směru jednak, že ony fondy byly zabaveny ve prospěch státu, jednak pak, že fond ten ke krytí pensijních nároků vůbec nestačí. Náleží prý tudíž státní pokladně, aby ona platila výslužné.
Nař. rozhodnutími vyhověl žal. úřad odvoláním županem podaným vysloviv, že st-lům náleží dle statutu komárenské župy výslužné a bytná pense, případně válečná podpora jen dle kmenového platu, ježto nebyli převzati čsl. vládou, nestali se státními úředníky a jest jim pensi vyměřiti jen podle starých pensijních předpisů. Pokud pak jde o st-le Dra Karla W., zamítl žal. úřad jeho odvolání z týchž důvodů.
O stížnostech do rozhodnutí těch podaných uvážil nss takto:
St-lé namítají mimo jiné, že žal. úřad, nehledí-li k nim jako k úředníkům státním, měl ponechati rozhodnutí župního správního výboru nedotčeno. Poněvadž v námitce té tají se výtka nepříslušnosti žal. úřadu, k níž ostatně nss i z úřední povinnosti musí hleděti, obrátil soud svoji pozornost v první řadě k této otázce. Jak svrchu uvedeno, vyvolán byl výrok žal. úřadu ve všech sporech, o něž jde, odvoláním podaným županem, v případě Dra W. pak také tímto, z čehož bylo souditi, že žal. úřad zakročil jako vyšší instance následkem podaného právního prostředku. V jediném odvodním spise, jejž úřad podal (k stížnosti Ludvíka K.) připouští úřad, že rozhodl na základě odvolání, současně však uvedl, že změnil rozhodnutí 1. instance z úřední povinnosti jako nezákonné, což by opět nasvědčovalo tomu, že zakročil mocí svého dozorčího práva a jest tudíž zkoumati příslušnost žal. úřadu k onomu zakročení s obou těchto hledisek.
Pokud jde o výkon dozorčího práva, vyslovil a blíže odůvodnil nss již v nálezu Boh. 1016 adm., že ministr pro Slov. nemůže z moci úřední zrušovati konečná, v pořadí správních stolic nenaříkatelná rozhodnutí župních správních výborů podle §u 10 zák. čl. 21 z r. 1886, jak patrno zejména z §u 20 zák. čl. 26 z r. 1896 a §u 12 zák. čl. 20 z r. 1901.
Ve směru prvním pak, pokud totiž jde o zakročení téhož ministra postupem instančním, zastává nss, jak v citovaném již nálezu, tak zejména i v nálezech Boh. 1376 a 1740 adm. vyslovený právní názor, že není úřad ten oprávněn vystupovati ani pořadem instančním ve věcech, kde se proti rozhodnutí župního správního výboru připouští stížnost k nss-u.
Nss trvá při těchto právních názorech i nyní z důvodů připojených k nálezům těm, k nimž se strany po rozumu §u 44 jedn. ř. odkazují, a spatřuje oporu svého právního stanoviska zejména i v min. nař. ze dne 20. listopadu 1896 č. 21973 M. E. provádějícím zák. čl. 26 z r. 1896. Podle §u 4 t. nař. v případech uvedených v II. hlavě onoho zákonného článku nemá místa proti rozhodnutí nižší instance jakékoli odvolání, rekurs, mimořádná revisní stížnost a vůbec i zejména jakkoliv nazvaný právní prostředek, a nemůže tudíž vláda proti takovým rozhodnutím disponovati na základě §u 10 zák. čl. 21 z r. 1886, kteroužto zásadu opakuje cit. nař. opětně v §u 6 s tím, že ve sporech těch rozhoduje nadále ss pravoplatně místo ministerstva. Táž zásada vyslovena však jest i dále ještě v §u 7, že se totiž vláda na příště do záležitostí ss-u přikázaných po rozumu §u 20 zák. čl. 26 z r. 1896 pod žádným titulem ani z důvodu dozorčího práva nemůže vměšovati.
Zásadě té dostalo se však ještě další sankce při projednání zák. čl. 20 z r. 1901, kde předpis §u 12 odůvodňován byl vylíčeným právě právním stavem založeným zákonným čl. 26 z r. 1896, kterýžto stav měl býti i nadále zachován a ustanovením zák. čl. 20 z r. 1901 nedotčen.
Nss uvažuje takto, byl si vědom i další okolnosti, nalézající se s vylíčeným právním stavem v úzké spojitosti, totiž předpisu §u 84 cit. zák. čl. 26 z r. 1896, dle něhož proti rozhodnutím nižších správních úřadů, zejména i župních správních výborů náleželo županovi a jiným orgánům správním právo stížnosti k ss-u na ochranu veřejných zájmů, které měly býti takto uchráněny před újmou, jež by je se strany samosprávných těles mohla ohrožovati, když ingerence vyšších úřadů ať cestou instanční ať mocí dozorčího práva byla ve věcech přikázaných pravomoci ss-u vyloučena. Leč okolnost ta nemohla býti nss-u důvo- dem, aby svůj svrchu vyslovený právní názor změnil. Soud ten nepokládá ani za nutno řešiti otázku, zda a pokud právo stížnosti zmíněných orgánů úředních, založené případně positivními zákonnými normami, dotčeno bylo odchylnou strukturou nss-u na rozdíl od ss-u uherského, když v daných případech práva toho použito nebylo a když dále i tehdy, kdyby ono právo jednotlivých veřejných orgánů dovolati se zakročení ss-u na ochranu veřejných zájmů odchylnou strukturou nss-u skutečně bylo dotčeno, nemělo by to ipso facto bez zákonné normy v zápětí oživnutí předpisů jiných, zákonem zrušených a tudíž z právního řádu eliminovaných. Tím méně mohla by býti tato event. mezera v řádu tom vyplněna pouhým interním nařízením žal. úřadu podřízeným orgánům, aby použily právního prostředku instančním pořadem, jenž zákonem není uznán.
Postup takový není ovšem odůvodněn ani pohnutkou, jíž se žal. úřad dal při tom vésti, když otázky přejímání pensí, případně neprávem přiznaných státem, tímto zákonitého podkladu postrádajícím způsobem luštiti nelze.
Jak z vývodů těchto patrno, závisí otázka příslušnosti žal. úřadu k úkonům stížnostmi potíraným a tím i otázka zákonitosti výroků těch na tom, zda spor, jejž úřad svým výrokem chtěl řešiti, náleží k oněm, kde proti výroku župního správního výboru připouštěla se pouze stížnost k ss-u čili nic.
Nesporno, že jde o pensijní nároky bývalých uherských župních zaměstnanců župy komárenské. Podle §u 10 in fine pensijního statutu této župy č. 10 kgy/6229 ai 1914, schváleného bývalým uh. min. vnitra dne 12. září 1914 pod č. 159567, proti rozhodnutím správního výboru ve věcech uvedených v §u 45 zák. čl. 26 z r. 1896 připouští se stížnost k ss-u, kdežto proti všelikým jiným podle tohoto statutu vyneseným rozhodnutím lze se odvolati k min. vnitra. Podle cit. § 45 č. 1 náleží pak do pravomoci ss-u spory o požitky, zaopatření a příspěvky (pensi, odbytné, vdovský, výchovný příspěvek a pohřebné) župních úředníků a jiných zaměstnanců, jakož i jejich příslušníků, pokud jest spornou otázka, zda osoby ty mají právní nárok na ony platy nebo jaká suma jim náleží z titulu za základ vzatého (vagy hogy az alapul vett czímen mekkora illeti meg öket).
Z tohoto doslovu zákona vyplývá že ss-u náleží přezkoumávati výrok župního správního výboru nejen pokud jde o existenci pensijního nároku župního zaměstnance, nýbrž také, pokud jde o výši přiznaných zaopatřovacích požitků a dále že kognice soudu toho není v tomto směru omezena na otázku, zda přiznané požitky odpovídají sumě výborem za základ položené, nýbrž že kompetence soudu toho jest širší, vztahujíc se na otázku, zda a pokud přiznané zaopatřovací požitky odpovídají titulu za základ položenému, tudíž služebnímu poměru toho kterého zaměstnance. Potom však předmětem zkoumání soudem tím jsou všechny předpoklady tvořící premisy konečného závěru župního správního výboru ohledně výše pense, zejména tedy jak povaha služebního poměru, tak započítatelná služební doba a tak i zjištění platů započítatelných do pensiiní základny. Nelze tudíž pro názor, jenž by odpovídal stanovisku žal. úřadu, že totiž stanovení pense ze zjištěného základu podléhá posouzení ss-u, aniž by tím však vylou- čena byla ingerence žal. úřadu ať již jako konečné instance, ať mocí dozorčího práva při zjišťování základu toho, shledati oporu v zákoně.
Je-li však rozhodnutí správního výboru stran stanovení výše zaopatřovacích požitků župních zaměstnanců v tomto rozsahu výrokem konečným po rozumu § 45 cit. zák. čl. 26, použil dle svrchu uvedených vývodů jak župan, tak i případně zaměstnanec sám, odvolávaje se co do výše požitků těch k žal. úřadu nepřípustného právního prostředku, žal. úřad nemohl o prostředku tom pro naprostý nedostatek své kompetence meritorně rozhodovati a poněvadž k úkonu tomu nebyl oprávněn ani mocí dozorčího práva, jsou jeho výroky rozhodnutím úřadu absolutně nepříslušného, tudíž zmatečné, pročež bylo je zrušiti podle § 7 zák. o ss, aniž se soud mohl zabývati věcně obsahem výroků těch a námitkami stížností týkajícími se merita věci.
V úvahu mohla by však přijíti ještě jedna okolnost, zda totiž v daném sporu nejde o úkon správního výboru, k němuž bylo by třeba schválení žal. úřadu po rozumu § 5 zák. čl. 21 z r. 1886 a zda tudíž v nař. výroku nelze spatřovati odepření schválení toho. Leč po názoru nss-u není zde ani tohoto případu, když ze správních spisů jest patrno, že šlo župnímu správnímu výboru pouze o to, stanoviti výši zaopatřovacích požitků župním zaměstnancům, k čemuž nesporně schválení toho nepotřeboval, nikoli však o bezúplatné věnování, přesahující meze obyčejného řádného hospodaření, k němuž by onoho schválení podle cit. § 5 bylo třeba.
St-lé vytýkají žal. úřadu další nezákonnost, již spatřují v tom, že nevyslovil, že zaopatřovací požitky náleží jim proti státu a nikoli proti župnímu pensijnímu fondu, jak stanovil správní výbor. Poněvadž se tato otázka netýká ani existence pensijního nároku, ani výše zaopatřovacích požitků, šlo by o spor nezapadající v rámec cit. § 45 zák. čl. 26 : 1896, k jehož řešení by tudíž povoláno bylo podle cit. § 10 in fine župního pensijního statutu instančním pořadem ministerstvo. Jak však ze správních spisů patrno, odvolal se v tomto směru z rozhodnutí župního správního výboru ze st-lů jediný Dr. W. Ale pak nebyl spor po této stránce ohledně neodvolavších se st-lů vyřešen pořadem přípustných stolic správních a jejich stížnost jest v tomto směru nepřípustná podle § 5 zák. o ss a bylo by se zabývati pouze stížností Dra W.
On vznesl, jak uvedeno, tuto spornou otázku na žal. úřad dovolávaje se od něho ve svém odvolání odpomoci proti výroku župního správního výboru. Žal. úřad však, ač v tomto směru jeho kompetence sporná není, nevyslovil se o námitce té ve svém rozhodnutí a zamítl prostě st-lovo odvolání z důvodů, jež se námitky té vůbec netýkají, z čehož by bylo souditi, že námitkou tou se vůbec nezabýval, nebo že uvažuje o ní, shledal ji bezdůvodnou, opominul však sděliti st-li skutkové a právní předpoklady, ze kterých k závěru tomu došel. Jeho postup jest v obou případech podstatně vadný, v prvním proto, že nerozhodl meritorně, ač jeho výroku bylo se ve směru tom přípustným způsobem dovoláno, o námitce, k jejímuž řešení byl příslušný, ve druhém pak proto, že neúplností svého výroku znemožnil straně účelnou obranu a nss-u spolehlivé přezkoumání zákonitosti stanoviska žal. úřadem v tomto směru zaujatého. Jest tudíž stížnost Dra W. ohledně tohoto stížného bodu důvodná a náleží žal. úřadu, aby jeho odvolání po této stránce znovu své úvaze podrobil a nové rozhodnutí vydal.

Citace:

Nález č. 2060. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 704-709.