Č. 2258.

Obecní samospráva: Pro odvolání z rozhodnutí sboru pro vyřizování stížností v Praze dle zák. č. 116/20 k zem. správ. výboru platí 14 denní lhůta odvolací (§ 12 nov. č. 76/19).
(Nález ze dne 23. dubna 1923 č. 5078).
Věc: Josef Ř. v Žižkově proti zemskému správnímu výboru v Praze stran odmítnutí rekursu ve věci vyplacení odměny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žádost st-le, městského kancelisty na Žižkově, za vyplacení odměny za soupis psů, byla městkou radou a obecním zastupitelstvem na Ž. a posléze usnesením sboru sjednocené obce Pražské pro vyřizování stížností ze dne 3. května 1922 zamítnuta. Rozhodnutí posléze uvedené intimováno bylo výměrem presidia hlavního města Prahy ze dne 20. května 1922 č. — jednak úřadovně hlavního města Prahy na Ž., jednak — a to bez poučení o opravných prostředcích — právnímu zástupci st-lovu Dru S. R-ovi, jemuž intimát doručen 10. června 1922. Místní úřadovna na Ž. intimovala pak výměrem z 19. června 1922 č. — rozhodnutí stížnostního sboru také ještě sama st-li přímo s poučením, že může podati proti němu rekurs k zsv-u do 14 dnů od doručení tohoto výměru čítaje, u stížnostního sboru; tento intimát doručen st-li 26. června 1922.
Sub pres. 8. července 1922 podal st-l svým zástupcem Drem R. u stížnostního sboru rekurs »do rozhodnutí ze dne 19. června 1922 Čj. —«. Nař. rozhodnutím zsv zamítl rekurs jako opožděný, poněvadž intimát rozhodnutí v odpor vzatého doručen právnímu zástupci strany dne 10. června 1922, rekurs došel pak presidiální kanceláře hlavního města Prahy dne 8. července 1922, tedy po uplynutí 14denní lhůty §u 77 zák. o okr. zast. platící analogicky pro podávání rekursů do rozhodnutí stížnostního sboru vydaných v jeho funkci bývalého okresního výboru dle § 12 zák. ze 6. února 1920 č. 116 sb.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Rekurs, který nař. rozhodnutím zsv-u byl jako opožděný odmítnut, byl označen jako stížnost do rozhodnutí ze dne 19. června 1922 čj. — ohledně odměny za soupis psů a vztahoval se tedy ovšem na výměr místní úřadovny v Ž., kterým st-li intimováno bylo rozhodnutí stížnostního sboru ze dne 3. května 1922. Předmětem jeho nebyl však tento intimační výměr sám o sobě, nýbrž jím intimované usnesení stížnostního sboru z 3. května 1922, které v intimátu také jako vlastní rozhodnutí ve věci vydané způsobem zcela jasným bylo citováno.
Toto usnesení způsobem stejně jasným a každou pochybnost vylučujícím bylo st-li do rukou jeho právního zástupce intimováno také již výměrem presidia hlavního města Prahy ze dne 10. června 1922.
Rozhodnutí, které bylo předmětem sporného rekursu, totiž usnesení stížnostního sboru z 3. května 1922, bylo tedy intimováno dvakráte v různou dobu, a jest otázka, kdy účinky jeho proti st-li nastaly.
Stížnost netvrdí, že by presidium hlavního města Prahy nebylo příslušno platným způsobem intimovati rozhodnutí stížnostního sboru; shledává však intimát jeho z 20. května 1922 č. — bezúčinným proto, že neobsahoval poučení o opravných prostředcích. Tato námitka je však zcela bezdůvodná, neboť není žádného zákonného ustanovení, že by rozhodnutí samosprávných úřadů v Čechách nebo výměry, kterými se stranám intimují, musely býti opatřeny poučením o opravných prostředcích a jinak byly bezúčinné a neschopné právní moci.
Bylo-li však rozhodnutí stížnostního sboru z 3. května 1922 intimováno straně platně již výměrem presidia hlavního města Prahy z 20. května č. —, pak již doručením tohoto intimátu dne 10. června 1922 počalo proti straně jeviti účinky a začala zejména také již od tohoto dne běžeti proti st-li eventuelní lhůta rekursní.
Pokud se týče této lhůty, namítá stížnost ovšem, že — jak prý žal. úřad dovolávaje se analogie § 77 zák. o okr. zast. sám uznává — pro rekursy do rozhodnutí stížnostního sboru pražského žádná lhůta zákonem stanovena není, takže musela býti určena teprve právním poučením úřadu, a nemohla tedy začíti běžeti dříve, pokud se straně takového poučení nedostalo. Ale tento názor není správným. Buďto je totiž lhůta pro rekursy do rozhodnutí stížnostního sboru určena zákonem a potom platí dle toho, co řečeno shora, bez ohledu na to, zda strana byla o ní poučena čili nic; anebo rekursy proti rozhodnutí stížnostního sboru po zákonu určitou lhůtou terminovány nejsou — a potom by lhůta rekursní ani úřadem účinně určena býti nemohla.
Nss přiklonil se však k názoru žal. úřadu, že také pro rekursy do rozhodnutí stížnostního sboru platí po zákonu odvolací lhůta 14denní, při čemž vycházel z těchto úvah:
Zákon ze 6. února 1920 č. 116 sb. stanově organisaci a působnost ústředního zastupitelstva hlavního města Prahy diferencoval jeho funkce a pro výkon právní jurisdikce organisoval uvnitř obce jako druhou instanci dva zvláštní sbory, t. j. sbor stavební pro rozhodování o stížnostech ve věcech stavebních, a »sbor pro vyřizování stížnosti«, povolaný rozhodovati o všech ostatních stížnostech na rozhodnutí a opatření obecních orgánů v oboru samostatné působnosti obecní. Ačkoli oba tyto sbory mají samostatné kompetence a jsou na ústředním zastupitelstvu při výkonu svých funkcí nezávislé, přece hledí na ně zákon nikoli jako na kolegia od zastupitelstva úplně odlišná, heterogenní, nýbrž jako na sbory, jimiž se v podstatě ústřední zastupitelstvo samo, jenom že v jiném složení, usnáší a rozhoduje, jak patrno z toho, že o složení sborů oněch jedná se pod nápisem »Ustavení ústředního zastupitelstva« a o jich kompetenci pod nadpisem »Působnost ústředního zastupitelstva«. Toto zásadní pojetí je také patrno z materialií (tisk 1216 a 2327 N. Shr. 1919: »dva zvláštní senáty pro zvláštní věci«). Z toho však plyne, že co se týče postavení jich v instančním pořadí správním a kontroly jich usnesení nadřízenými úřady, dlužno — pokud není výslovně ustanoveno jinak — vztáhnouti na ně všechny ony předpisy, které v té příčině platí ohledně ústředního zastupitelstva, resp. platily stran dosavadního obecního zastupitelstva pražského.
Pro dnešní spor přichází tu v úvahu § 12 nov. ze 7. února 1919 č. 76 sb. Tento předpis chtěl učiniti konec dosavadnímu nejasnému stavu co do lhůty pro dovolání se instanční kontroly nad nejvyššími orgány měst statutárních a stanovil proto pro stížnosti na usnesení obecních zastupitelstev těchto měst k zemskému výboru lhůtu 14denní, pokud není nařízení zvláštních. Zřídil-li nyní zákon ze 6. února 1920 č. 116 sb. pro výkon určitých funkcí městského zastupitelstva pražského zvláštní sbor, jehož rozhodnutí — jak ani stížnost nepopírá — podléhají instanční kontrole zv-u, a jejž zákon sám — jak dovoděno shora — pokládá v jistém smyslu za odbor ústředního zastupitelstva městského, nelze jinak, nežli vztáhnouti ustanovení § 12, odst. 2 novely ze 7. února 1919 č. 76 sb., i na usnesení tohoto oboru.
Z předchozích úvah vyplývá, že rozhodnutí stížnostního sboru jsou rekursem u zv-u naříkatelná jenom v zákonné 14denní lhůtě, a že tedy — prošla-li tato lhůta bez rekursu, — rozhodnutí sboru nabývá právní moci.
V daném případě rozhodnutí stížnostního sboru bylo straně platným způsobem intimováno dne 10. června 1922 a v zákonné 14denní lhůtě počítajíc od tohoto dne v odpor vzato nebylo. Nabylo tedy proti straně právní moci, a strana pozbyla práva je naříkati a domáhati se jeho změny. Na tomto stavu nemohla pak ničeho změniti ani okolnost, že bylo jí intimováno totéž rozhodnutí beze změny ještě jednou, byť i nyní s poučením o opravných prostředcích, které jí neprávem otvíralo postup instanční jednou již uzavřený.
Jestliže tedy žal. úřad rekurs podaný po uplynutí rekursní lhůty čítané od doručení prvního intimátu odmítl jako nepřípustný, neporušil tím žádného práva strany, a je tedy stížnost její bezdůvodná.

Citace:

Nález č. 2258. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1091-1094.