Č. 1972.Veřejní zaměstnanci: Bývalý uherský zaměstnanec úřadu služnovského nebo županského stane se československým státním zaměstnancem jediné ustanovením provedeným podle zákona z 22. března 1920 č. 210 sb. Pensijní nároky zaměstnanců takto neustanovených nelze posuzovati podle předpisů platných pro čsl. státní zaměstnance. (Nález ze dne 15. února 1293 č. 765.)Prejudikatura: Boh. 1432 adm. a j.Věc: Ludvík R. v R. S. proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska v Bratislavě (odbor. rada Dr. K. Ludwig) o nepřiznání pense dle předpisů pro státní zaměstnance československé. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Výnosem ze dne 30. prosince 1920 č. — zamítlo min. vnitra žádost st-le, župního kancelářského zaměstnance, o definitivní ustanovení kancelářským úředníkem při politické správě na Slovensku a prohlásil týž úřad výnosem ze dne 17. listopadu 1921 č. —, že k jeho opětovné žádosti nelze vzíti zřetele pro nedostatek volných míst, kteréžto rozhodnutí intimoval žal. úřad st-li výměrem ze dne 13. prosince 1921 č. — s tím, že současně učinil opatření ohledně jeho pensionování po rozumu § 8 zák. ze dne 22. března 1920 č. 210 sb., pokud na to má nárok dle příslušných uherských zákonů. Rozhodnutím ze dne 13. dubna 1922 č. — nevyhověl žal. úřad st-lově žádosti, aby výslužné bylo mu vyměřeno podle předpisu pro čsl. zaměstnance. Usnesením nss-u ze dne 5. října 1922 č. 13471 odmítnuta stížnost bez dalšího řízení podle §§ 21 a 14 zák. o ss, pokud směřuje proti rozhodnutí ze dne 13. prosince 1921 č. —. Pokud st-l brojí proti rozhodnutí ze dne 13. dubna 1922 č. —, uvážil pak nss takto: Stížnost obsahuje pouze jeden stížný bod, že totiž zaopatřovací požitky st-lovy měly mu býti vyměřeny podle předpisů o čsl. státních zaměstnancích, nikoliv podle předpisů uherských. Otázka tato byla vyřešena žalovaným úřadem již jeho výrokem ze dne 13. prosince 1921 č. —, proti němuž stížnost v čas podána nebyla a který tudíž i v tomto směru nabyl moci práva. Poněvadž však žal. úřad, jak z jeho nyní nař. výroku patrno, opětovně žádost st-lovu podrobil novému přezkoumání in merito a neodvolav se na právní moc svého předešlého rozhodnutí znovu otázku tu meritorně řešil, jeví se toto rozhodnutí jako nové a není procesní překážky, proč by nss nepřistoupil taktéž k meritornímu přezkoumání tohoto výroku, ovšem po rozumu § 7 zák. o ss pouze po stránce jeho zákonitosti. St-l nevytýká výslovně, v čem spatřuje nezákonitost onoho rozhodnutí, obsah jeho stížnosti však, zejména pokud poukazuje na to, že složil slib i přísahu věrnosti, a že i po převratu až do 31. prosince 1921 bez přerušení svou službu jako přísežný zaměstnanec konal, nasvědčoval by tomu, že vychází ze stanoviska, že právě se zřetelem k těmto okolnostem jest ho klásti na roven zaměstnancům státu čsl. a že proto má nárok na zaopatřovací požitky podle předpisů pro ně platných. Poněvadž však ze zákona ze dne 22. března 1920 č. 210 sb., který tu jediné může míti význam, je patrno, že bývalý uherský zaměstnanec úřadu služnovského nebo župního stane se čsl. státním zaměstnancem pouze a jediné ustanovením podle tohoto zákona provedeným — a že st-l takto ustanoven nebyl, je nesporno, — jest tím již dána bezpodstatnost svrchu uvedeného st-lova stanoviska. I když st-l složil slib a přísahu věrnosti a byl se zřetelem k tomu ponechán i na dále ve svém úřadě a podal v čas žádost o své trvalé ustanovení, nestal se, když žádosti té vyhověno nebylo, čsl. státním zaměstnacem a náleží ke kategorii těch, jež podle výslovného ustanovení § 8 cit. zák. jest dáti na odpočinek se zaopatřovacími požitky, »pokud by na ně měli nárok podle platných zákonů uherských«. Tento doslov zákona zejména ve spojení s uvedenou již okolností, že nepřijaté uherské zaměstnance za čsl. úředníky pokládati nelze, nepřipouští pochybnosti o tom, že platné zákony uherské jsou rozhodný nejen pro otázku, zda zaměstnanec nárok na zaopatřovací požitky má čili nic, nýbrž také ohledně výše požitků těch, leč by specielními zákony čsl. republiky v tomto směru zavedeny byly změny nebo úchylky, že však názor, že výši zaopatřovacích požitků zaměstnanců těch bylo by posuzovati podle předpisů platných pro čsl. státní zaměstnance, naprosto nenalézá opory v zákoně. Jestliže tudíž žal. úřad, vycházeje z téhož skutkového i právního názoru, zamítl st-lovu žádost k úpravě takové směřující, nelze jeho výroku vytýkati nezákonitost a bylo stížnost, pouze tento stižný bod obsahující, zamítnouti jako bezdůvodnou.