Č. 1866.

Stavební právo (Čechy): 1. V případech § 39 stav. řádu pro Čechy — venkov smí stavební úřad uděliti povolení teprve tehdy, když živnostensko-právní schválení dotčené provozovny nabylo již právní moci. — 2. O rekursech proti nálezům obecní rady ve věcech stavebních rozhoduje v Čechách okresní správní komise, nikoliv obecní zastupitelstvo.
(Nález ze dne 19. ledna 1923 č. 769.)
Věc: Firma »D-ské kaolinové a šamotové závody, akc. spol. v Praze« (adv. Dr. Josef Jozívko z Prahy) proti zemskému správnímu výboru v Praze (za stranu zúčastněnou — firmu »Západočeské kaolinové a šamotové továrny« v H. B. — adv. Dr. Bedř. Taussig z Plzně; o stavební povolení.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem městského úřadu v D. z 19. září 1921 bylo stěžující si společnosti uděleno stavební povolení k stavbě těžné věže na dobývání surového kaolinu a budovy pro těžný stroj. K odvolání Západočeských továren kaolinových a šamotových v H. B. okresní správní komise stavební povolení ono zrušila, a zemský správní výbor nař. rozhodnutím zrušení to potvrdil s odůvodněním, že v daném případě jde o podnik, ke kterému je třeba povolení živnostenského úřadu, dle § 39 stav. řádu může stavební úřad uděliti stavební povolení k takovému podniků teprve tehdy, když povolení živnostensko-právní o něm vydané jest již pravoplatné, tato podmínka v daném případě není však splněna, ježto živnostensko-právní povolení projektované provozovny nenabylo ještě právní moci.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Předmětem zkoumání nss-u je toliko rozhodnutí poslední administrativní instance. Zemský správní výbor zamítavé svoje rozhodnutí odůvodnil toliko tím, že živnostensko-právní schválení projektované provozovny nenabylo ještě právní moci, naproti tomu nepřevzal dalších důvodů uplatňovaných v rozhodnutí okresní správní komise, která zrušení stavebního povolení opírala také tím, že nebylo provedeno živnostensko-právní řízení dle § 25 živn. řádu, že stavební řízení provedené stavebním úřadem 1. instance je vadné, poněvadž nebyli k němu přibráni dva členové obecního zastupitelstva a že povolení nespočívá na usnesení městské rady. Nebylo proto třeba námitkami stížnosti, které směřují proti těmto důvodům, uváděným toliko v rozhodnutí 2. instance, dále se zabývati.
Stížnost vytýká po stránce formální, že žal. úřad nerozhodl o dvou námitkách, jež stranou v administrativním řízení byly uplatňovány, totiž jednak že rozhodnutí okresní správní komise nebylo opatřeno poučením o opravných prostředcích a je tedy zmatečné, jednak že Západočeské továrny nezachovaly pořadu instančního a odvolaly se ze stavebního povolení obecního úřadu místo na obecní zastupitelstvo na okresní správní komisi. Je sice pravda, že žal. úřad o těchto dvou námitkách výslovně nerozhodl. Nss nemohl však v té okolnosti, že je přešel mlčením, shledati podstatnou vadu řízení, poněvadž obě námitky jsou zřejmě naprosto liché. Samosprávným úřadům v Čechách není uložena povinnost, aby k svým rozhodnutím a opatřením připojovaly poučení o opravných prostředcích, jak je to přikázáno ovšem úřadům politickým zákonem z 12. května 1896 č. 101 ř. z., nemůže proto opomenutí tohoto poučení zakládati nějaké vady řízení a tím méně ovšem zmatečnosti takového rozhodnutí. V druhém směru stačí však poukázati na zcela jasný předpis § 132 stav. ř., dle něhož o rekursech proti náležím obecního představenstva (obecní rady) v řízení stavebním přísluší rozhodovati v druhé instanci nikoli obecnímu zastupitelstvu, nýbrž okresnímu výboru (okresní správní komisi). Tento předpis nebyl pak změněn — jak namítal zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení — ani ustanovením § 12 ob. nov. ze dne 7. února 1919 č. 76 sb., které pouze určuje rekursní lhůtu v těch případech, kde z usnesení obecní rady jde odvolání na obecní zastupitelstvo, nemění však ničeho na dosavadním pořadí instančním.
Stížnost namítá dále, že otázku, je-li projektovaná provozovna přípustná z ohledů policejních, přísluší dosuzovati výhradně úřadu politickému, že Západočeské továrny kaolinové a šamotové nejsou legitimovány ohledy ony před politickými úřady uplatňovati a že žal. úřad překročil meze své kompetence, když přihlížel k námitkám, které jsou předmětem uvažování a rozhodování výlučně úřadů politických.
Není jasno, z jakého důvodu stížnost uvádí zde, kde jde přece o řízení stavební, na přetřes otázku legitimace Západočeských továren jako strany v řízení živnostensko-právním o schválení provozovny. A není také srozumitelno, jak může stížnost namítati, že žal. úřad přihlížel k námitkám, o nichž rozhodovati přísluší výhradně úřadu politickému, kdyžtě přece nař. rozhodnutí otázku přípustnosti projektované stavby s hlediska nějakých materielních norem vůbec neřeší, nýbrž opírá se jedině o ustanovení § 39 stav. řádu, v kterémžto směru však strana jemu kompetenci neodpírá. Netřeba tedy ani touto námitkou dále se zabývati.
Při veřejném ústním líčení zástupce stížnosti námitku nedostatku legitimace formuloval ovšem tak, že Západočeské továrny v H. B. nebyly legitimovány rekurovati proti stavebnímu povolení stavebního úřadu 1. stolice k okresní správní komisi z důvodu porušení zájmů veřejných. Tato námitka liší se podstatně od námitky formulované v písemné stížnosti, je svým obsahem námitkou zcela novou, a nemohl se jí proto nss již vzhledem k předpisu § 18 zák. o ss zabývati. Než i kdyby byla bývala takto formulována již ve stížnosti, byla by nepřípustnou dle § 5 zák. o ss, poněvadž v této formulaci nebyla uplatňována v řízení administrativním, a žal. úřad o ní nemohl tedy rozhodovati a nerozhodoval.
Zbývá tedy jediná výtka, že totiž nesprávným, jest názor žal úřadu, jakoby povolení stavební dle § 39 stav. řádu bylo podmíněno tím, že živnostensko-právní schválení provozovny bylo v právní moci. I tato námitka je však bezdůvodná.
Především dlužno vzhledem k vývodům zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení zdůrazniti, že v administrativním řízení nebylo sporno, že jde o živnostenskou provozovnu — st-lka sama o živnostensko-policejní schválení sporné stavby také žádala — a v písemné stížnosti námitka, že by o živnostenskou provozovnu spadající pod ustanovení § 39 stav. ř. nešlo, vznesena nebyla. Jde tedy jen o výklad tohoto předpisu.
§ 39 stav. ř. stanoví, že, jde-li při provádění stavby zároveň o provozovárnu ve smyslu zákonů živnostenských, nesmí stavební úřad obecní k stavbě takové svoliti dříve, nežli politický úřad povolí provozovárnu, a má se při povolování stavby zevrubně říditi podmínkami, které politický úřad byl ustanovil. Zákon, jenž podmínky stanovené úřadem živnostenským prohlašuje tu za směrodatné pro úřad stavební, chce zřejmě ustanovením prvé věty § 29 zameziti, aby obsah stavebního konsensu nebyl v rozporu s konsensem živnostensko-právním, jemuž z veřejných ohledů přiznává přednost. Poněvadž však, dokud živnostensko-právní schválení provozovny nenabylo právní moci, obsah jeho není definitivně postaven na jisto, nelze — má-li účelu sledovaného normou § 39 stav. řádu býti dosaženo — vykládati předpis tento jinak, než že stavební úřad nesmí a nemůže platně uděliti stavební povolení dotud, dokud nebylo živnostenskými úřady pravomocně rozhodnuto o přípustnosti projektu a modalitách jeho provedení s hlediska živnostensko-policejního.
Tím není nijak omezena kompetence úřadu stavebního, jak míní stížnost; neboť živnostenský úřad přezkoumává projekt jenom s hlediska živnostensko-právního, v tomto směru ovšem výlučně sám, kdežto posouzení přípustnosti jeho se stanoviska předpisů řádu stavebního zůstává vyhrazeno úřadu stavebnímu, který ve svém rozhodování je po zákonu omezen jen na tolik, že nesmí uznati přípustným takové provedení projektu, které by odporovalo modalitám stanoveným s hlediska živnostensko-policejního úřadem živnostenským, jinak však přípustnost projektu s hlediska řádu stavebního zkoumá zcela samostatně. A rovněž nelze proti uvedenému výkladu § 39 s úspěchem poukazovati na ustanovení druhého jeho odstavce, jenž z důvodů procesní oekonomie stanoví jako pravidlo, že komisionelní řízení stavební a živnostenské má se, pokud možno, díti současně, neboť z tohoto ustanovení nelze zajisté ve zřejmém rozporu s prvním odstavcem vyčísti, že by také rozhodnutí o projektu s hlediska živnostensko-právního i stavebního mělo se státi současně.
Že v daném případě živnostensko-právní povolení projektu nenabylo ještě právní moci, stížnost nepopírá. Nebyla tedy splněna podmínka pro platné udělení konsensu stavebního, stanovená v § 39 stav. ř., a odpovídá tedy zákonu zrušení stavebního konsensu, uděleného první instancí proti předpisu § 39 stav. ř.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1866. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 289-292.