Č. 2019.

Pozemková reforma. — Řízení před nejv. správ. soudem: 1. Legitimace k podání stížnosti za fideikomis. — 2. Námitka vadného doručení výpovědi z hospodaření dle zák. z 8. dubna 1920 č. 329 sb. není ve stížnosti na nss přípustná. — 3. Podstatná vadnost výpovědi z hospodaření, z níž není patrno stanovisko stpú k žádosti vlastníka zabrané půdy za vyloučení jistých objektů ze záboru a za příděl půdy dle § 20 zák. příděl., kterou vlastník dle svého tvrzení před výpovědí podal, což však zástupce stpú pří veřejném líčení popřel.
(Nález ze dne 27. února 1923 č. 3232.)
Věc: Dr. R. v S. a Karel A. (adv. Dr. V. Černý z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. R. Vyšín) stran výpovědi z hospodářství na svěřenském panství S.
Výrok: Stížnost Karla A. odmítá se jako nepřípustná; ke stížnosti Dra Al. R. zrušuje se nař. opatření, pokud jím dána st-l i výpověď z těch nemovitostí, jichž vyloučení, resp. propuštění ze záboru podle § 3 a) zábor. zák. a § 20 příděl. zák. se domáhal, pro vady řízení; v ostatním se stížnost zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Žal. úřad navrhl v žádosti de dato 28. června 1922, podané u okresního soudu v Turnově, aby st-li Dru A. R., držiteli svěřenského panství S. doručena byla výpověď z hospodaření na ne- movitostech k tomuto svěřenskému panství patřících, v návrhu tom blíže uvedených. V návrhu uvedeno, že hospodaření vypovídá se na dobu 6 měsíců, počínaje dnem doručení.
Proti této výpovědi směřuje stížnost podaná Dr. Al. R.. spolupodepsaná opatrovníkem svěřenství, Karlem A., která namítá:
1. že výpověď nebyla doručena také opatrovníku svěřenstva a nejbližším čekatelům,
2. —
3. —
4. že výpověď stihá i objekty dle § 3 a) zábor. zák. ze záboru vyloučené, ač seznam objektů těch již před půl rokem byl žal. úřadu předložen, aniž tento o nároku rozhodl,
5. že výpověď stihá celé panství, ač má st-l dle § 11 zábor. zákona nárok na ponechání jistého minima a dle § 20 příděl. zákona může docíliti i ponechání větších výměr a toto ponechání dle § 20 příděl. zákona již dříve uplatnil.
Rozhoduje o stížnosti té veden byl nss těmito úvahami:
1. Karlu A., který označuje se ve stížnosti jako kurátor svěřenstva, nemohl nss přiznati legitimaci, aby nař. rozhodnutí bral stížností v odpor a proto musel stížnost, pokud i jím je podána, odmítnouti jako nepřípustnou (§ 2 zák. o ss). Neboť nař. opatření mohlo se dotknouti práv osob na statcích, jichž hospodaření bylo jím vypovězeno, hospodařících a vlastníka statků těch. Karel A. netvrdí, že by byl osobou na panství S. hospodařící a není jeho vlastníkem, poněvadž vlastníkem statků svěřenských je svěřenství jako zvláštní právní subjekt a toto zastoupeno je nikoli pouze kurátorem a dočasným držitelem, nýbrž i nejbližšími čekateli. Tito však stížnost nepodávají a nelze ji proto pokládati za stížnost svěřenství, nýbrž jedině za stížnost Dra Al. R. a Karla A.
2. Dr. Al. R., jako dočasný držitel na tomto svěřenském panství hospodařící je ovšem ke stížnosti legitimován, poněvadž nař. opatření dotklo se jeho práva na panství tom hospodařiti a bylo proto stížnost, pokud tímto st-lem je podána, podrobiti věcnému přezkoumání.
O jednotlivých námitkách stížnosti bylo takto uvažováno:
ad 1. Námitka tato shledána byla nepřípustnou. Předpisy o tom, komu je dáti výpověď a komu a jak ji doručiti, obsahuje zákon ze dne 8. dubna 1920 č. 329 a to v části I. c. (§ 12 — 25). V § 20 cit. zákona stanoveno pak, že proti výpovědi přísluší osobě hospodařící stížnost k nadřízenému soudu z důvodu, že nebylo šetřeno ustanovení tohoto zákona. Předpisy o doručení, jichž porušení právě stížnost touto námitkou vytýká, obsaženy jsou v zákoně náhradovém části I c) a proto je pro porušení jich přípustná pouze stížnost k nadřízenému soudu a tu ovšem je uplatňování námitky té ve stížnosti podané u nss dle § 3 a) zák. o ss. nepřípustné.
ad 2. —
ad 3. —
ad 4. a 5. Bezdůvodnou je námitka, pokud stížnost uplatňuje, že výpověď stihá i onu půdu, na jejíž ponechání má st-l nárok dle § 11 zábor. zákona. Zástupce st-lův prohlásil při veřejném ústním líčení, že st-l před výpovědí vůbec neuplatnil nárok, aby mu z panství S. byla ponechána půda dle § 11 zák. zábor. Uplatnění práva dle § 11 záb. zák. záleží však na volném projevu a rozhodnutí vlastníka samého, který tohoto svého práva se buď vůbec neb, má-li možnost jej v různých případech uplatniti, pro určitý případ může vzdáti. Úřad není povinen ex officio o formalisování tohoto práva se starati, nýbrž ponechává zákon iniciativu vlastníku samému. Není tedy nezákonnosti v tom, když žal. úřad do disposičního svého úkonu pojal velkostatek S., ohledně něhož st-l svůj nárok dle § 11 zábor. zák. vůbec neuplatnil.
Pokud jde o námitky čerpané z § 3 a) zábor. zák. a § 20 zák. příděl. tvrdí stížnost, že bylo ohledně některých objektů panství S. žádáno, aby byly jednak ze záboru vyloučeny vzhledem k ustanovení § 3 a) zábor. zák., jednak st-li dle § 20 příděl. zák. přiděleny.
Nař. rozhodnutí neobsahuje vůbec výroku o této žádosti a není z něho ani ze spisů administrativních nss-u předložených patrno, na jakém stanovisku žal. úřad v příčině té stojí, zda totiž má za to, že i kdyby žádost ona byla bývala vznesena, přece mohl jí nechati bez povšimnutí a výpověď svoji vztáhnouti na celé panství a tedy i na objekty, jichž vyloučení resp. propuštění dle § 3 a) zábor. zák. a § 20 příděl. zák. bylo žádáno, či stál-li na stanovisku, že sice bylo jeho povinností o žádosti takové rozhodnouti, ale že v daném případě tak učiniti nemohl, poněvadž žádost toho obsahu vůbec u něho podána nebyla.
Při ústním líčení tvrdil ovšem zástupce žal. úřadu, že žádost taková st-lem podána nebyla, a popřel správnost tvrzení stížnosti, jež uvádí, že žádost taková podána byla a dovozuje nezákonnost nař. rozhodnutí z toho, že o ní nebylo rozhodnuto.
Tím, že strana stěžující si teprve při ústním líčení zvěděla, že žal. úřad vydal nař. rozhodnutí proto, poněvadž má za to, že st-l žádost o vyloučení objektů dle § 3 a) zábor. zák. a přidělení půdy dle § 20 příděl. zák. vůbec nepodal, stížená byla straně obrana, poněvadž neznajíc stanoviska žal. úřadu nemohla se řádně brániti a vycházela ve stížnosti z toho, že žal. úřad, vykládaje nesprávně zákon, vypověděl jí hospodaření i na oněch částech velkostatku S., o jichž vyloučení resp. propuštění byla před výpovědí žádala.
Byla tedy obrana strany, pokud jde o ony nemovitosti, jichž vyloučení dle § 3 a) zák. zábor. a propuštění dle § 20 příděl. zák. se strana dle tvrzení stížnosti domáhala, znemožněna, pokud se týká stížena, když neznala, z jakého skutkového a právního názoru žal. úřad v té příčině vycházel a bylo tedy nař. opatření, pokud jde o tyto objekty, pro podstatnou vadu zrušeno.

Citace:

Nález č. 2019. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 612-614.