Č. 2076.

Státní občanství (Slovensko): Na přiznání čsl. stát. občanství není nároku ani podle zák. čl. 50/1879 ani podle § 9 zák. č. 236/1920.
(Nález ze dne 10. března 1923 č. 4073.)
Prejudikatura: Boh. 1658 a 1714 adm.
Věc: Heřman B. v Beregsásu (adv. Dr. Frant. Flaschner z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze o státní občanství.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Ministerstvo vnitra v Praze nař. rozhodnutím ze dne 1. září 1922 nevyhovělo žádosti st-lově za přiznání čsl. státního občanství.
Stížnost podanou na toto rozhodnutí, neshledal nss důvodnou.
St-l netvrdil v řízení správním, že by byl již státním občanem čsl., ani se uznání toho nedomáhal, nýbrž žádal výslovně jen za udělení čsl. státního občanství. Právem tedy pozíral žal. úřad na žádost st-lovu jako na pouhou žádost za přiznání státního občanství čsl. Ani st-l v žádosti své, ani žal. úřad v nař. rozhodnutí se neodvolávají na určité zá- konné ustanovení. Bylo by lze tedy žádost posuzovati buď podle § 8 zák. čl. 50 z r. 1879 nebo podle § 9 ústav. zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 236 sb.
Nechť však se pohlíží na ni s hlediska § 8 uvedeného zák. článku nebo se za to má, že st-l, když uváděl ve své žádosti výslovně, že nabyl domovského práva v Beregsázu dne 1. ledna 1915 a že byl před tím příslušný do Tiszadady v nynějším Maďarsku, snad žádal za přiznání Čsl. státního občanství podle § 9 úst. zák., nebylo rozhodnutím do subjektivních práv jeho zasaženo, poněvadž jak nss již opětně vyslovil, právního nároku na přiznání čsl. státního občanství není ani podle uvedeného zákona čl. (viz na př. nález Boh. 1658 adm.) ani podle § 9 uvedeného úst. zák. — usnesení z 11. září 1922 č. 9686, nález Boh. 1714 adm.). Nemůže tedy st-1 právem tvrditi, že nař. rozhodnutí ruší jeho nabyté právo a to ani pokud by šlo o domnělé jeho právo domovské v Beregsásu, poněvadž, pokud st-l nestal se občanem čsl. — a tím se nestal, pokud nebylo o jeho žádosti za přiznání čsl. státního občanství příznivě rozhodnuto, — nesměla jej obec B. jako cizince přijati vůbec s konečnou platností do svého svazu, nýbrž mohla mu podle § 16 zák. čl. 5 z r. 1903 příslušnost jen přislíbiti nebo poskytnouti jen podmínečně na případ, že nabude státního občanství čsl.
Poznámkou stížnosti, že st-l zůstane bez státní příslušnosti, nebude-li mu státní občanství čsl. přiznáno, nemohl se nss zabývati, poněvadž podle § 7 zák. o ss přezkoumává jen zákonitost nař. rozhodnutí, uvedený zákon ústavní však ve svém § 9 ve směru poznámkou vytčeném nižádného ustanovení nemá. Namítá-li stížnost, že nař. rozhodnutí odporuje mírovým smlouvám, které prý praví, že v pochybných případech při stanovení státní příslušnosti nebo domovského práva v čas vstoupení mírových smluv v platnost, jest směrodatné nynější bydliště, dlužno poukázati k tomu, že mírové smlouvy, nehledě ani k tomu, lze-li je vůbec pokládati za bezprostřední zdroj subjektivních práv jednotlivců, takového ustanovení nemají.
Zástupce stížnosti vytýkal konečně při veřejném ústním líčení jako vadu řízení, že nař. rozhodnutí není odůvodněno. K námitce té nelze přihlížeti však již vzhledem k §§ 14 a 18 cit. zák. o ss, poněvadž nebyla uplatňována v písemné stížnosti.
Poněvadž jest tedy stížnost ve všech směrech neodůvodněna, slušelo ji zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2076. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 742-743.