Č. 2000.

Honební právo (Morava): K pojmu »host« v §§ 37 a 38 mor. hon. zákona.
(Nález ze dne 21. února 1923 č. 2919.)
Věc: Hynek J., železniční úředník v B. proti zemské správě politické v Brně (za zúčastněnou stranu adv. Dr. M. Hruban z Olomouce) o zrušení pachtu obecní honitby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Osp v Hustopeči výměrem ze dne 14. listopadu 1921 č. — nevyhověla žádosti obce Š a Jakuba A. a společníků, aby pacht obecní honitby v Š. Hynkem j. st. dne 31. prosince 1918 vydražený a vykonávaný Hynkem J. ml. jako dědicem (§ 30 mor. hon. zák.) byl z důvodů §§ 27 a 32 mor. hon. zák. zrušen, jelikož šetřením bylo zjištěno, že Hynek J. nedal dosud do podpachtu žádnou část obecní honitby š-cké a že Karel Č. a Otto K. honí v revíru obecní honitby š. jako hosté, tedy se svolením oprávněného dle § 58 cit. zák. K tomu dodáno, že dle §§ 27 a 32 mor. hon. zák., jest ponecháno okresnímu politickému úřadu na vůli v případě nešetření předpisů předem zmíněných zrušiti nájem obecní honitby.
Rozhodnutím zsp ze dne 26. srpna 1922 č. — bylo odvolání obce Š., pak Jakuba A. a společníků vyhověno a byl pacht obecní honitby š. mezi obcí Š. a Hynkem J. ml. ve smyslu §§ 27 a 32 mor. hon. zák. zrušen.
V důvodech se uvádí, že dle doznání Hynka J. ml., dále Karla Č. a Oskara K. přenechal Hynek J. ml. Č-ovi a K-ovi odstřel zvěře v částech obecní honitby š. a odstřel ten se tu také vykonává. V zadání odstřelu v určité části obecní honitby dlužno spatřovati přenechání výkonu honebního práva, jak je má na mysli § 27 mor. hon. zák., neboť výkon honebního práva záleží dle § 2 t. z. v usmrcování lesní zvěře v honebním obvodu.
Že přenechání honebního práva stalo se úplatně, vyplývá mimo jiné z toho, že K. hradil za poskytnutí odstřelu ve svém obvodu r. 1921 škody způsobené zvěří, jak nájemce i K. doznávají. K. nevykonává tudíž právo honební v obvodu obecní honitby mu přenechaném jako host, nýbrž jako osoba, které odstřel lovné zvěře byl za plat propůjčen. Pachtýř přenechal tedy alespoň jedné ze zmíněných dvou osob výkon práva honebního na části obecní honitby za plat.
Honební výbor v Š. zvolený teprve v prosinci 1921 nesouhlasí s tím, aby výkon honebního práva byl přenechán pachtýřem někomu jinému, což vyplývá z toho, že se obecní honební výbor svým podáním ze 27. května 1922 proti podpachtu staví. Jsou tudíž veškeré podmínky § 27, resp. § 32 č. 6 mor. hon. zák. splněny.
Rozhoduje o stížnosti Hynkem J. ml., na toto rozhodnutí podané řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost v prvé řadě namítá, že rozhodnutí o tom, má-li se prohlásiti pacht obecní honitby dle § 27 mor. hon. zák. za zrušený, ponechává zákon výslovně osp-é, že tudíž zsp nebyla oprávněna k odvolání st-lů vysloviti zrušení pachtu honitby, když tak neučinila osp.
Ale z textu § 27 cit. zák. nelze dovoditi, že by normální postup instanční, jak jest stanoven v § 98 t. z. byl v případě zmíněného § 27 omezen a že by rozhodnutí osp bylo konečné. Proto nutno připustiti i v tomto případě stížnost k zsp, která teprve rozhoduje jako instance konečná.
Že obecní honební výbor, resp. dokud tento nebyl utvořen, obecní zastupitelstvo (čl. 3 úv. k hon. zák. mor.) bylo v tomto případě legitimováno podati odvolání z rozhodnutí osp, plyne z ustanovení § 15, odst. 1 cit. zák., který povolává honební výbor k zastupování majitelů pozemků v jejich právech na obecní honitbu, zvláště však z § 27, který výslovně váže postup najaté honitby v podpacht na svolení obecního honebního výboru. Ve věci samé namítá stížnost, že nutno Č-a a K-a považovati za hosty honební, že v pravdě tedy nešlo o přenechání části najaté obecní honitby Č-ovi a K-ovi za plat, k němuž by bylo třeba svolení obecního honebního výboru. Dovozuje tak z toho, že bylo ujednáno, že jmenované osoby mají právo na určitých částech honitby i v nepřítomnosti st-lově honiti a zastřelenou zvěř si ponechati za ujednaný paušál, že však st-l mohl honiti i na těchto částech a zvěř si ponechati. Ale i kdyby v tom bylo lze spatřovati postoupení honitby, nelze podle názoru stížnosti tvrditi, že se to stalo bez souhlasu obecního honebního výboru a bez schválení osp, protože st-l již dne 28. července 1920 podal u osp žádost, aby mu bylo povoleno přenechati odstřel zvěře Č-ovi a K-ovi za paušální poplatek a mohl předpokládati, že osp učiní u obecního honebního výboru dotaz, zda s tím souhlasí.
Co se týče této poslední námitky, stačí poukázati na znění § 27 mor. hon. zák., z něhož plyne, že svolení obecního honebního výboru a schválení osp-é musí předcházeti před skutečným prováděním úmluvy o přenechání honitby; následky vyslovené v § 27 nejsou tedy vyloučeny již tím, že o svolení resp. schválení bylo zažádáno. Pokud jde o otázku, zda v tomto případě byla st-lem pachtovaná honitba postupena třetí osobě za plat ve smyslu § 27 cit. zák., dlužno předeslati, že žal. úřad založil své rozhodnutí na skutkovém předpokladu, že st-l přenechal aspoň K-ovi výkon práva honebního na části obecní honitby za plat a že dle názoru žal. úřadu již tento předpoklad sám o sobě stačil, aby vysloveno bylo po rozumu § 27 zrušení pachtu honitby.
Žal. úřad vyvozuje úsudek, že se postoupení části obecní honitby třetí osobě za plat v tomto případě stalo, z prohlášení st-lova, pak udání K-a a Č-a. St-l v podání ze dne 23. dubna 1922 doznal, že K. a Č. provozují honitbu na částech pachtovaného jím honebního území, ale nikoli jako pachtýři, nýbrž mají jen odstřel zvěře, že K. platí škody zvěří způsobené na části honitby ponechané mu k odstřelu zvěře, a to proto, že mu st-1 přenechal odstřel zvěře, což bylo osp-é hlášeno, a dodává výslovně, že bylo mezi ním a K-em ujednáno, že K. musí ty škody za st-le hraditi.
K. pak prohlásil v písemném podání ze dne 22. dubna 1922, že skutečně vykonává honitbu v úseku »Vinohradky« a »Písečná za rybníkem« a že platí náhrady škody, zvěří v tomto úseku způsobené. Č. konečně uvedl v písemném prohlášení úřadu předloženém ze dne 15. června 1922, že on i K. mají od J. najatý odstřel zvěře v určitých úsecích obecní honitby Š. a že K. platil náhradu škody způsobené zvěří v jeho úseku.
Došel-li žal. úřad na základě těchto údajů k úsudku, že st-l přenechal K-ovi v částech obecní honitby Š. odstřel zvěře, že K. odstřel ten zde také vykonával a že K. za to hradil v obvodu k odstřelu zvěře mu určeném škody zvěří způsobené, neshledal nss, že by tento úsudek v konaném šetření neměl dostatečného podkladu.
Po stránce právní bylo nss-u uvažovati, zda toto skutkové zjištění jest dostatečným podkladem pro použití předpisu § 27 mor. hon. zák. Ustanoveními paragrafu toho jest pachtýři obecní honitby zakázáno, aby svémocně, bez svolení obecního honebního výboru a bez schvá- lení okresního politického úřadu postoupil třetí osobě do podnájmu nebo vůbec za plat zcela nebo z části obecní honitbu, totiž buď celé teritorium honební nebo část jeho a to všechna oprávnění, která mor. zákon honební v § 2 osobám k výkonu práva honebního povolaným propůjčuje, či pouze co do některých z těchto práv. Dle § 2 cit. zák. náleží k těmto oprávněním také usmrcování — odstřel — zvěře.
Mluví-li zákon o postoupení honitby obecní za plat, možno tomu rozuměti jen tak, že má tu na zřeteli úplatu jakoukoliv. Může tedy úplata záležeti buď v penězích, naturálních dávkách aneb v jakémkoliv jiném majetkovém prospěchu pachtýři honitby poskytnutém. Takovým majetkovým prospěchem jest zejména také, převezme-li za pachtýře honitby třetí osoba závazek platiti škodu zvěří způsobenou, kterou jinak dle § 68 lit. b) mor. hon. zák. povinen jest nésti majitel honitby, tedy po případě pachtýř (§ 37 lit. a) mor. hon. zák.).
Tvrdí-li stížnost, že jak Č. tak i K. byli hosty st-lovými ve smyslu §§ 37 a 38 cit. zák., uvážil naproti tomu nss toto:
Podle těchto paragrafů pokládá se za honebního hosta ten, kdo pánem honitby (pachtýřem) na hon byl pozván a s ním nebo maje od něho písemné povolení v jeho honebním obvodu honí.
Jak z uvedeného znění zákona jest patrno, užívá výrazu »host« podstatně v témž smyslu, jaký se mu v obecné mluvě vůbec přikládá. V tomto smyslu lze však o »hostu« mluviti jen tehdy, jde-li o poměr zakládající se toliko na formách, zvyklostech a konvencích života společenského, jenž na straně »hostitelově« (v širokém významu toho slova) má jak co do vzniku tak co do trvání ráz spontánní dobrovolné zdvořilosti nebo prokazované úsluhy, na straně hostově pak vědomi a uznání, že takovouto dobrovolnou zdvořilost neb úsluhu přijímá. O takovémto poměru mezi st-lem a K-em nemůže v daném případě se zřetelem k tomu, co bylo zjištěno, býti řeči. Z prohlášení jak st-le tak i Č-a a K-a, jak svrchu jsou uvedena, vysvítá nade vši pochybnost, že nešlo tu o pouhý akt společenského pohostinství, poskytnutého st-lem K-ovi, nýbrž o založení trvalého poměru s právy a povinnostmi vzájemně vymezenými. Že si st-l sám byl dobře vědom toho, že nešlo o pouhé pozvání K-a jako hosta ve smyslu § 37, jasně projevil tím, že podle vlastní výpovědi osp-é hlásil, že K-ovi přenechal odstřel zvěře.
Se zřetelem k tomu nemohl nss uznati ani námitku stížnosti naposled uvedenou za důvodnou.
Z předcházejícího vyplývá také, že skutkové okolnosti v řízení správním zjištěné postačují pro posouzení otázky, zda st-l svémocně postoupil obecní honitbu třetímu za plat ve smyslu § 27 cit. zák. a že tudíž i námitka neúplnosti řízení odůvodněna není.
Poněvadž tedy, jak svrchu bylo vyloženo, podle názoru soudu žal. úřad měl pro skutkový předpoklad, jejž nař. rozhodnutí položil za základ, v provedeném řízení dostatečnou oporu, a poněvadž na tento skutkový základ správně použil příslušného předpisu § 27 mor. hon. zák., byla stížnost zamítnuta jako neodůvodněná.

Citace:

Nález č. 2000. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 577-580.