Č. 2281.

Sčítání lidu: 1. Udá-li osoba svéprávná při sčítání lidu jinou národnost, než dle názoru sčítacího komisaře je správná, a dovolává-li se při tom určitých skutečností na odůvodnění svého udání — nelze již proto mluviti o vědomě nesprávném udání ve smyslu § 4 zák. o sčítání lidu č. 256/20. — 2. Cís. pat. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. dlužno pokládati za platnou právní normu i v rep. čsl.
(Nález ze dne 30. dubna 1923 č. 12566/22).
Věc: Cecilie K. v H. proti zemské správě politické v Brně stran trestního nálezu pro policejní přestupky.
Výrok: Pokud bylo zamítnuto odvolání z trestního nálezu pro přestupek § 12 nař. ze dne 30. října 1920 č. 592 sb., zrušuje se naříkané rozhodnutí pro nezákonnost; pokud jde o přestupek § 12 nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z., zamítá se stížnost jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka byla uznána vinnou
1. dle nálezu ze dne 3. ledna 1922 č. — přestupkem § 12 a) cís. nař. ze dne 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. proto, že při svém výslechu dne 26. března 1921 u osp v Olomouci rušila výslech nemístnými poznámkami jako, že je to hloupost, že kdyby nebylo poplatníků, nebylo by úředníků, kdyby přiznala národnost maďarskou, že do toho nikomu nic není, a chovala se přes několikeré napomenutí vyslýchajícího úředníka nanejvýš urážlivě a pobouřlivě, čímž úřední povaha jednání byla hrubě rušena a byla odsouzena k vězení v trvání tří dnů;
2. dle nálezu ze dne 30. března 1921 č. — přestupkem § 12 vl. nař. ze dne 30. října 1920 č. 592 sb. a zákona o sčítání lidu ze dne 8. dubna 1920 č. 256 sb., že vědomě udala sčítacímu komisaři národnost svou jako německou a setrvala při udání tom i proti sčítacími revisoru a při výslechu 26. března 1921 u osp konaném, ač pochází z rodičů českých, její mateřský jazyk je česky a chodila pouze do českých škol, a odsouzena k pokutě 2000 K.
Odvolání z těchto nálezů nebylo nař. rozhodnutím vyhověno, poněvadž skutková podstata jest prokázána.
Stížnost naříká toto rozhodnutí pro vady řízení a nezákonnost.
ad 1. Pokud jde o přestupek dle § 12 cís. pat. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. vytýká
1) nezákonnost, dovozujíc, že tento patent pocházející z doby absolutistické nesrovnává se s ústavou demokratické republiky a proto musí býti pokládán za zrušený,
2) že proti st-lce nebylo trestní řízení zahájeno a že nebyla slyšena,
3) že odvolací stolice okolnosti v odvolání tvrzené nedala vyšetřiti, nepřezkoumala celý děj, nýbrž rozhodla jen na základě skutečností v první stolici zjištěných, neprovedši nabízené důkazy,
4) že jako trest jest stanovena pokuta od 1—100 zl., pak teprve vězení od 6 hodin do 14 dnů, že proto st-lka vzhledem ke své zachovalosti a osobním poměrům měla býti potrestána pouze pokutou.
Nss neshledal tyto námitky důvodnými.
Pokud jde o vady řízení, zjevno z nař. rozhodnutí, že vzalo za základ skutkovou podstatu v trestním nálezu uvedenou. Tato skutková podstata byla dopodrobna dosvědčena úředníkem st-lku 26. března vyslechnuvším — st-lka pak sama doznala v odvolání projevy v trestním nálezu uvedené — hleděla je jen jinak vysvětliti, zejména poukazovala na své rozčilení.
Mohl tedy úřad odvolací na základě těchto skutečností pokládati skutkovou podstatu v nálezu trestním uvedenou za zjištěnou a nelze shledati vadu řízení v tom, že nedal vyslechnouti jako svědkyni písařku, která prý byla přítomna, poněvadž jest věcí úřadu, aby posoudil, zda věc pokládá za dostatečné vyšetřenou, a nelze úřadu uložiti povinnost, aby všechny nabídnuté důkazy provedl, zvlášť když protidůkaz není nabídnut o jednotlivých určitých skutečnostech.
Rovněž není odůvodněna výtka, že st-lka nebyla v trestním řízení slyšena — poněvadž výslech dříve opomenutý byl dodatečně 31. prosince 1921 u obecního úřadu v H. proveden a st-lce tak dána příležitost, aby všechny skutečnosti k obhájení svému uvedla a důkazy nabídla.
Nezákonnosti nebylo také shledáno, neboť čin st-lce v nálezu vinou daný jeví všechny známky přestupku v témž nálezu uvedeného, nelze proto seznati, že skutková podstata byla nesprávně posouzena.
Výtka neplatnosti trestního ustanovení na st-lku upotřebeného není odůvodněna, neboť st-lka neuvádí právní normu, kterou zák. č. 96 z r. 1854 byl zrušen — není tu také výroku, že zákon ten odporuje ústavní listině. Dlužno proto za to pokládati, že zákon ten dosud platí, zvlášť když při zřízení nových policejních ředitelství výslovně k němu bylo poukázáno (srvn. zák. z 28. října 1918 č. 11 sb. čl. 2., vyhlášku o zřízení pol. řed. v Brně z 26. září 1922 sb. č. 285 § 3 č. 13, rovněž v Liberci sb. č. 286, v Chebu z 22. listopadu 1922 č. 334 sb. § 3 č. 13 a jiné).
Co se konečně týká výměry trestu, stanoví § 11 cit. cís. nař., jehož se § 12 dovolává, na přestupky tohoto nařízení buď peněžitou pokutu od 1—100 zl. konv. m. (nyní od 2—200 K), nebo vězení od 6 hodin do 14 dnů podle toho, který z obou trestů dle okolností se jeví býti přiměřenějším aneb účinnějším s výhradou, že nesmí se trest vyměřiti výše, než nejmenším stupněm trestu dle všeobecného trestního zákona, kdyby čin, o který jde, byl měl povahu přečinu neb přestupku ve smyslu trestního zákona.
Že výměrou trestu úřad překročil meze své trestní pravomoci nebo meze zákonné sazby trestní, pokud určena jest okolnostmi přitěžujícími neb polehčujícími, stížnost ani netvrdí. V mezích uvedených trestních sazeb jest však úřadu ponechána §em 11 cit. pat. volba, nelze proto ani v tomto směru uznati stížnost odůvodněnou (srvn. zdejší nález ze dne 21. října 1921 č. 13160, Boh. 988 adm.).
Bylo proto stížnost, pokud se vztahuje na nař. nález o přestupku dle cit. cís. nařízení, zamítnouti jako bezdůvodnou.
ad 2. Pokud jde o potvrzení trestního nálezu o přestupku vl. nař. ze dne 30. října 1920 č. 592 sb. o sčítání lidu, poukazuje stížnost, opakujíc vývody odvolání na § 20 cit. vl. nař., podle něhož platí zásada, že zapsati jest při sčítání lidu do sčítacích archů u samostatných svéprávných osob onu národnost, pro kterou se osoby ty samy prohlásí; stížnost tvrdí, že směrodatným pro příslušnost k národnosti jest volné přiznání jednotlivce a že jen při zřejmé nesprávnosti má sčítací komisař zakročiti nebo věc úřadu k přezkoumání předložiti, nikdy však v takovém případu, jako v daném, kde se st-lka jasně a vědomě přihlásila k německé národnosti.
O zřejmé nesprávnosti nelze zde mluviti, ježto st-lka žije již přes 30 let mezi Němci, provdala se za Němce, od té doby jsou všichni její domácí lidé a příbuzní Němci, a proto cítí se přes český svůj původ Němkyní a přiznala se proto plným právem jako Němkyně; nemůže proto býti řeči o vědomě nesprávném udání. Když k udáním st-lčiným nebyl ani v první ani v druhé stolici vzat zřetel, ani skutečnosti uvedené nebyly vyšetřeny a zjištěny, jest řízení vadné.
Nss uznal stížnost tuto odůvodněnou.
Dle § 20, odst. 3 vl. nař. ze dne 30. října 1920 č. 592 sb. vydaného k provedení zákona o sčítání lidu ze dne 8. dubna 1920 č. 256 sb., smí sčítací komisař do popisních archů zapsati jen tu národnost, kterou mu osoby dospělé samy udají; ve sčítacích arších smí komisař měniti údaj o národností jen tehdy, když jde o zřejmou nesprávnost a to jen se souhlasem osoby, o niž jde; ta pak potvrdí souhlas svým podpisem; nesouhlasí-li strana, předloží sčítací komisař věc k rozhodnutí nadřízenému úřadu politickému, který vyslechne dotčenou osobu a rozhodne do 14 dní. Z toho jde, že osoba svéprávná může býti stran své národnosti, po případě stran posouzení rozhodných skutečností názoru od názoru sčítacího komisaře odchylného, neb o své národnosti míti mylný názor. V takovém případě jest povinností osoby sčítané, aby dle pravdy udala skutečnosti pro stanovení národnosti rozhodné; když tak učiní, nelze tvrditi, že činí vědomě nesprávné údaje ve smyslu § 4 zákona o sčítání lidu a jest věcí příslušného úřadu, aby rozhodl, které národnosti tu kterou osobu dlužno připočísti.
Dle spisů udala st-lka, jsouc slyšena u osp v O. ve smyslu § 20, odst. 3. cit. vl. nař., že měla rodiče české, že chodila do české školy v D., že se však přiznává nyní k národnosti německé a v odvolání blíže odůvodnila, z jakých důvodů se pokládá za oprávněnou hlasití se k národnosti německé.
Že tyto údaje jsou nesprávné, není tvrzeno, trestní nález a nař. rozhodnutí samo na nich se zakládá, má je tudíž za pravdivé; úřad měl proto podle § 20 cit. prov. nař. na základě nich, po případě po dalším šetření a zjištění rozhodnouti, má-li st-lka býti do popisního archu zapsána jako příslušnice té neb oné národnosti; k zakročení trestnímu vylíčeným však chováním se st-lčiným nebyla dána příčina.
Z toho jde, že skutková podstata, na které trestní nález jest založen, následkem nesprávného výkladu zákona byla posouzena dle trestního předpisu, který se na ni nehodí, pročež musilo nař. rozhodnutí v tomto směru býti zrušeno dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 2281. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1130-1133.