Č. 1965.

Policejní řízení trestní (na Slovensku): O některých podrobnostech trestního řízení policejního na Slovensku podle nař. býv. uher. min. vnitra a sprav. č. 65000/1919 při stihání přestupku soupisové povinnosti (krátkost doby mezi předvoláním obviněného a dnem ústního líčení a nemožnost informovati zástupce; nepřímé předvolání obviněného k líčení; význam nedostavení se zástupce stpú-u k líčení stran přestupku nesplněné povinnosti soupisové; splnění soupisové povinnosti vlastníkem bydlícím v Maďarsku).
(Nález ze dne 14. února 1923 č. 2424.)
Věc: Emil K. v P. proti županskému úřadu župy hontianskč v Šatách o trest pro nepřihlášení pozemkového majetku. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Služnovský úřad v Nekiji zavedl k návrhu stpú-u proti st-li bydlícímu v Maďarsku, trestní řízení, poněvadž nepředložil v ustanovené lhůtě soupis pozemkového majetku, přesahujícího výměru 530 kat. jiter a nařídil předvolání st-le. Doručenka o předvolání byla však úřadu vrácena s poznámkou, že st-l bydlí v obci P., a že splnomocněným zástupcem jeho jest Dr. Karel — advokát v Š. K dotazu úřadu oznámil jmenovaný advokát, že skutečně jest zástupcem Emila K., a že přihlášku pozemkového majetku st-lova zaslal již stpú-u.
Podle tohoto sdělení předvolal úřad jmenovaného advokáta k ústnímu jednání na 30. srpna 1921, ale předvolaný oznámil úřadu, že se k jednání v zastoupení Emila K. nedostaví, poněvadž není ani správcem dotčeného statku, ani generálním zmocněncem st-lovým, a také není obviněným. St-le zastupuje prý pouze od případu k případu na základě zvláštní plné moci. Dle § 106 pol. tr. ř. nutno prý obviněného obeslati osobně, a není-li to možno, nelze dle § 108 ani konati líčení ani vynésti rozsudek.
Ve věci samé uvedl pak Dr. W., že st-l zvěděv oklikou, že má býti podán soupis pozemkového majetku, a neznaje nic bližšího, požádal Dra W., aby v zájmu st-lově opatřil, čeho třeba, tiskopisů k soupisu potřebných však mu nezaslal. Dr. W. sám nevěděl, na jakém základě má se soupis podati, a tu si vzpomněl, že dostal kdysi tiskopisy týkající se soupisu jiného majetku, i našel ještě některé z těchto tiskopisů, jež vyplnil a dne 2. srpna 1921 stpú-u zaslal spolu s dopisem, jímž vše úřadu vysvětlil. Na to dostal prý Dr. W. od stpú-u odpověď, že předložený soupis jest neúplný, i byl vyzván, aby do 30 dnů předložil ještě další doklady, jinak že úřad bude nucen použíti trestních ustanovení § 9 vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb. Z toho jmenovaný soud, že stpú st-li dřívější obmeškání prominul a jemu novou lhůtu poskytl, a proto prý mělo by trestní řízení býti zastaveno.
K ústnímu líčení ustanovenému na 30. srpna 1921 dostavil se za st-le Josef K., jenž k ospravedlnění st-le uvedl, že st-l, bydle v Maďarsku, nevěděl o soupisu pozemkového majetku, a následkem toho sám soupisu nepodal, zmocněnec pak v tuzemsku, jenž by za něho soupisovou povinnost splnil, žádného neměl, poněvadž Dr. W. jej zastupoval jen od případu k případu. Dále uvedl jmenovaný zástupce st-lův, že stpú st-li prodloužil lhůtu k předložení soupisu na 30 dní a tím své původní oznámení odvolal, a podotkl, že dotčené vl. nař. nebylo vydáno ani v slovenské, ani v maďarské řeči, českému pak nařízení že nemohl porozuměti.
Rozsudkem z 30. srpna 1922 č. —, prohlásil služný okresu Nekijského, že st-l dopustil se tím, že do 2. srpna 1921 nepřihlásil stpú-u pozemkový svůj majetek, přestupku § 5 vl. nař. ze dne 9. ledna 1920 č. 61 sb., a odsoudil st-le k pokutě 2500 K ve prospěch kolonisačního fondu a v případě nedobytnosti pokuty k vězení v trvání 15 dnů, a to z těchto důvodů:
Trestní policejní soudce musil považovati údaje v oznámení stpú-u za věrohodné, neboť zástupce st-lův opak jich neprokázal. K námitkám předneseným Drem W. nemohl prý býti vzat zřetel, poněvadž st-l porušil povinnou péči tím, že v tuzemsku nikoho nepověřil, kdo by zájmy jeho chránil. Kdyby mělo dáno býti místa námitkám stěžovatelovým, pak by v cizozemsku zdržující se statkáři mohli beztrestně provedení soupisu znemožniti, a to tím spíše, když té doby s Maďarskem právní výpomoc neexistuje.
Rovněž nemohl prý trestní soudce uznati důvodnost námitky, že úřad prodloužením termínu ustoupil od obžaloby, neboť nic takového v přípisu úřadu se nepraví, a dle § 9 cit. vl. nař. je možné i opětovné uložení trestu. Námitky Dra W. byly úřadem přijaty proto, poněvadž úřad pokládá jmenovaného za zástupce st-lova, neboť jmenovaný vyhověl žádosti st-lově a za něho soupis pozemkového majetku podal.
Z rozhodnutí prvé stolice podal st-l odvolání, v němž opakoval vývody dřívějšího podání Dra W. i zástupce st-lova při ústním líčení a mimo to namítal, že advokát Dr. W. sice vyrozuměl st-le o ustanoveném, líčení, dotčené vyrozumění následkem censury došlo však teprve několik málo dní před líčením, takže st-l mohl jen telegraficky vyrozuměti svého bratra Josefa, aby se za něho k líčení osobně dostavil, nemohl mu však již uděliti potřebné informace, nýbrž musil se omeziti pouze na poukaz svého bratra, aby si vyžádal bližších sdělení od advokáta Dra W. Tento však sám správně nevěděl, jak věc se měla, a tak se stalo, že se st-l nemohl řádně hájiti.
Dále uvedl stěžovatel, že stpú svého zástupce k ústnímu líčení nevyslal, a proto měl policejní trestní soudce dle policejního trestního řádu, ježto ten, kdo oznámení učinil, k líčení se nedostavil, trestní řízení zastaviti. Konečně vytýkal st-l nepřiměřenost uloženého mu trestu.
Župan župy hontianské výnosem ze dne 28. listopadu 1921 č. — nevyhověl odvolání st-lovu a potvrdil rozsudek prvé stolice, zároveň však vyslovil, že v případě nedobytnosti pokuty má dle § 9 cit. vl. nař. nastoupiti vězení v trvání jednoho měsíce.
Proti tomuto rozhodnutí podává st-l stížnost, o niž nss uvážil takto: Stížnost brojí především proti nař. rozhodnutí po stránce formální a vytýká, že st-li stížená byla obrana tím, že mu postupem úřadu bylo znemožněno, aby před ústním, líčením řádně informoval svého zástupce. St-l prý dlel v cizině a o ustanoveném líčení zvěděl od svého advokáta teprve několik málo dní před jeho konáním, takže mohl již jen telegraficky požádati svého bratra o zastoupení při ústním líčení a nemohl, poněvaž nevěděl, v čem záleží jeho obžaloba, uděliti mu potřebné informace. Nss neshledal, že by st-lem vytýkaný postup zakládal v daném případě nějakou podstatnou vadu řízení. St-l veškeré námitky, jimiž se proti naříkanému rozhodnutí brání, ve skutečnosti uplatnil a provedl již v řízení správním, neb měl aspoň k tomu příležitost a úřad také o námitkách těch uvažoval a o nich rozhodoval. Nelze tedy tvrditi, že postupem úřadu bylo znemožněno st-li použíti určité obrany v řízení správním. St-l také ani sám neuvádí, jaké okolnosti a námitky bylo mu znemožněno uplatniti tím, že nemohl svého zástupce včas informovati.
Dále namítá stížnost, že dle § 106 pol. tr. ř. měl býti st-l osobně k líčení předvolán a že bez osobního jeho předvolání nemělo ani líčení býti konáno, ani rozsudek býti vynesen.
Nss neshledal ani tuto námitku důvodnou. St-l sám udává, že o líčení byl advokátem vyrozuměn, a že k líčení svého bratra jako svého zmocněnce vyslal. Tento také spolu s advokátem st-lovým proti návrhu stpú-u námitky za st-le přednesl a st-l ani netvrdí, že v určitém směru obrana jeho nebyla těmito osobami dostatečně vyčerpána.
Třeba tedy obeslání nebylo přímo st-li doručeno, nemůže ani v tomto případě jíti o vadu podstatnou.
Ve věci samé vytýká především stížnost, že úřad neměl vynésti rozsudek odsuzující, nýbrž že měl řízení zastaviti, neboť prý stpú tím, že st-li povolil 30 denní lhůtu k doplnění soupisu, upustil od svého původního návrhu na potrestání st-le.
Námitka tato nemá opory ve spisech. Stpú ovšem uložil st-li, aby dodatečně předložený soupis ve smyslu poukazu stpú-u doplnil, a vymezil st-li k do-plnění tomu lhůtu 30 dnů s pohrůžkou, že v případě nedodržení lhůty té bude proti st-li zakročeno dle § 9 cit. vl. nař., z toho však nelze souditi, že stpú st-li dřívější opomenutí prominul a od návrhu na potrestání st-le upustil. Určení oné lhůty a připojení uvedené pohrůžky nemá jiného významu, než vyrozumění st-le, že stpú v případě nedodržení této lhůty zakročí novým oznámením dle § 9 vl. nař. z 9. ledna 1920 č. 61 sb., a že tudíž i doplnění soupisu bude na st-li vymáhati tresty dle cit. vl. nař.
Také z okolnosti, že stpú nevyslal svého zástupce k ústnímu líčení, nelze ještě usuzovati, jak domnívá se stížnost, že učinil tak proto, poněvadž od nároku svého upustil, naopak úřad ani výslovně ani mlčky nároku neodvolal.
Namítá-li stížnost, že žal. úřad měl, když zástupce stpú-u k líčení se nedostavil, bez dalšího řízeni líčení zastaviti, třeba připomenouti, že ustanovení § 112 a § 151 pol. tr. ř. týká se pouze soukromého žalobce. Za tohoto však stpú nelze pokládati.
Konečně namítá stížnost, že st-li nelze vytýkati nějaké zavinění proto, poněvadž bydlí již dlouhou dobu v Maďarsku, a předpisy o soupisu pozemkového majetku nebyly mu známy.
Ani tato námitka není důvodnou.
St-l nepopírá, že jeho pozemkový majetek jest velkým pozemkovým majetkem záboru podléhajícím, a že proto byl povinen předložiti v ustanovené lhůtě stpú-u soupis tohoto majetku, domnívá se však, že nemůže býti pro nesplnění této povinnosti trestán, když, jsa v cizozemsku, neměl vědomosti o předpisech nařizujících předložení soupisu. Náhled ten jest však mylný. Dotčené předpisy ukládají povinnost k předložení soupisu všem vlastníkům zabraného majetku bez ohledu na to, zda bydlí v tuzemsku či cizozemsku. Neznalostí pak dotyčných předpisů nikdo omlouvati se nemůže. Bylo věcí st-lovou, aby učinil vhodná opatření, by vyhověno bylo včas veškerým tuzemským předpisům vztahujícím se na jeho majetek v tuzemsku. Neučinil-li tak, musí sám nésti odpovědnost za toto své opomenutí, a nemůže se omlouvati ani tím, že svého právního zástupce pověřil, aby vše potřebné zařídil a opatřil, poněvadž § 1 cit. nař. ukládá povinnost soupisu přímo vlastníku zabraného majetku a činí jej tedy odpovědným za opomenutí jeho zástupce.
Vzhledem k tomu všemu musila stížnost jako bezdůvodná býti zamítnuta.

Citace:

Nález č. 1965. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 498-501.