Č. 2317.

Církevní věci: Patronát nad kostelem a farou váznoucí na statku v zemských deskách zapsaném trvá přes to, že od statku toho velká část pozemků byla odepsána, dotud, dokud zbytek statku jako samostatné knihovní těleso v zemských deskách zapsán zůstane.
(Nález ze dne 5. května 1923 č. 6634.)
Věc: Obec města K. (adv. Dr. Ludvík Fořt z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty (min. taj. Dr. Zd. Materka — za zúčastněnou stranu — faru a kostel v P. — farář Josef Z.) o patronát ke kostelu a faře v P.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nálezem okresního hejtmanství v Klatovech z 30. dubna 1915 rozhodnuto bylo podle § 57 zákona ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z. jednak o sporném patronátu ke kostelu a faře v P., jednak o otázce úhrady nákladu za nutné stavební opravy na budovách těchto na 6864 K 42 h rozpočteného.
Dle nálezu toho bylo uznáno za právo, že za spolupatrony kostela a fary v P. se všemi důsledky reálního patronátu pokládati dlužno městskou obec K. jako majitelku statku P. a Ferdinanda A. jako majitele statku V. a že při nedostatku místního kostelního jmění mají tito majitelé statků P. a V. na úhradu dotyčné patronátní tangenty (za hmoty a práce řemeslnické) 5559 K 90 h přispěti dle poměru přímých daní jim v obci předepsaných, kdežto, výlohy za dovozy a práce nádenické per 1304 K 52 h nésti mají přifaření v obcích v nálezu blíže vyznačených.
Při tom bylo se ve příčině sporného reálního patronátního práva dovoláno jednak různých dokladů, zejména starých farních inventářů, jednak opětovných presentací farářů v P. majiteli panství P. — V. a pak platných dosud předpisů (§ 20 tit. I. traktátu de juribus incorporalibus, § 32 výše cit. zák.) a veřejnoprávní povahy patronátního práva, které se nemůže dotknouti soukromoprávní kupní smlouva s městskou obcí K., dle níž nemají povinnosti patronátní přejíti na tuto obec.
Z rozhodnutí tohoto podala obec K. a Ferdinand A. odvolání, jež zsp rozhodnutím z 15. května 1920 stran otázky patronátní zamítla z důvodů obsažených v odpor vzatém nálezu a z úvah v rozhodnutí blíže uvedených a se stranami sdělených.
Pokud šlo o skutečný celkový náklad stavební resp. o určité ciferní kvóty tohoto nákladu, jednak na spolupatrona, jednak na přifařené obce vypadající a nálezem v odpor vzatým těmto konkurenčním faktorům k placení uložené, zrušila zsp rozhodnutí 1. instance vzhledem k nynějšímu stavu této stavební záležitosti a nařídila nové vyšetření spojené s řízením konkurenčním za přivzetí všech zájemníků, resp. jejich zástupců a vydání nového nálezu konkurenčního a to vzhledem k tomu, že během doby musely již býti pro neodkladnost provedeny nutné práce opravné na patronátních budovách a že bude nutno ještě další opravné práce na zmíněných budovách provésti. Nař. rozhodnutím bylo odvolání obce K. a Ferdinanda A. z rozhodnutí zsp-é vznesené, zamítnuto z důvodů, jež k svému rozhodnutí připojila 2. stolice.
Rozhoduje o stížnosti na toto rozhodnutí toliko městkou obcí K. podané, vycházel nss z těchto úvah:
Podle § 18 zákona o ss jest strana, stěžující si na nějaké rozhodnutí neb opatření správní stolice, povinna přesně označiti jednotlivé stížné body. Musí tudíž býti stížné body označeny tak, aby z nich bylo zřejmo, ve kterých směrech a pokud se cítí býti strana nař. rozhodnutím ve svých subjektivních právech dotčena, a nestačí, aby se odvolala na vývody a výtky, jež ve spisech administrativních jsou obsaženy, jež však ve stížnosti k nss nejsou uvedeny.
Nss shledal, že předpisu tomu vyhovují toliko dvě námitky stížnosti.
Jednak námitka, že nerozřešena zůstala otázka o příslušnosti k rozhodování sporné věci, jelikož o tom, komu přísluší konati povinnosti patronátní, nemají rozhodovati úřady správní, nýbrž výhradně soudy. Stížnost odvolává se v té příčině na zákon (§ 33 zákona ze dne 7. května 1874 odst. 2), jemuž prý není na odpor rozhodnutí bývalého správního soudu ze dne 13. dubna 1887, Budw. č. 3481, jež naopak ve shodě se zákonem vykládá, že tam, kde jde o derivativní způsob nabytí patronátu, kde tedy rozhodnouti se má otázka, komu přísluší patronát, příslušny jsou k rozhodování úřady soudní, kdežto úřadům správním vyhrazeny jsou případy, kde jde o to, vznikl-li patronát vůbec, t. j. způsobem originárním.
V druhé námitce pak vytýká stížnost nedostatečnost a neúplnost provedeného řízení, poněvadž vůbec opomenuto bylo šetření o rozsahu povinnosti patronátní v daném případě a s tím související otázky další, stačí-li celý výnos zbytkového statku, jemuž patronát se přisuzuje, k snášení povinnosti těch a tvrdí, že bez důkladného a pronikavého šetření ve zmíněném směru zůstává celá sporná věc nevysvětlenou a odporuje zákonu i ekvitě.
Pokud jde o námitku první, jest ve sporu otázka, komu přísluší v daném případě povinnosti patronátní, jinými slovy koho jest pokládati za konkurenčního činitele povinného, aby hradil náklady na nutné opravy patronátních budov v P.
Nař. rozhodnutí zbudováno jest na skutkové podstatě, že jde o reální patronát dočasných majitelů deskových statků shora označených a že právě touto vlastností osoby patronů jsou dány.
Stížnost proti tomu sice nepopírá, že na deskových statcích P. a V. vázl patronát nad kostelem, a farou v P. — vytýká však, že ani zákonem, ani rozumem není odůvodněno, aby břemeno patronátní bylo vrženo na pouhé trosky z bývalých statků, které je unésti nemohou.
Pokud stížnost odvolávajíc se na předpis § 33 zákona ze dne 7. května 1874 č. 50 ř. z. tvrdí, že zůstala nerozřešena otázka příslušnosti k rozhodování o tom, komu přísluší konati povinnosti patronátní a že úřady správní rozhodujíce, nebyly k tomu příslušný, neshledal nss výtku tu důvodnou, neboť jde o otázku, zdali patronát reální na deskových statcích P. a V. nesporně váznuvší zanikl tím, že od statků těch velká část pozemků byla odprodána a odepsána, tedy o otázku, zdali na zbytkových statcích dosud patronát ten vázne.
Když dle cit. předpisu § 33 rozhodují správní úřady o tom, zdali kostel nebo fara podléhá patronátu, a řádné soudy jsou příslušný, aby rozhodovaly v těch případech, kde jedná se o to, komu přísluší patronát již stávající, neseznal nss, že úřadové správní rozhodujíce o tom, zdali uvedený patronát vázne na zbytku statků P. a V. překročil svou příslušnost — neboť ve sporu byla existence patronátu, při kterém jest dána osoba patrona vlastnictvím k zavázanému statku, nikoliv otázka, zdali vedle této osoby ještě jiné osoby jsou patrony nebo zdali osoby nabyvší oddělené pozemky jsou spolupatrony, o čemž by bylo rozhodnouti soudům.
Není sporno, že jde o patronát reální, totiž takový, který na statku pozemkovém tou měrou vázne, že s tímto na každého nabyvatele se převádí. Z této vlastnosti sporného patronátu jde, že bez ohledu na případné odprodeje patronátu zůstane právem a břemenem toho kterého statku, po případě několika statků, pokud zbytek statku ještě jest knihovním tělesem v deskách zemských zapsaným. Ze závěru toho jde dále, že patronát nemůže přejíti na pozemky, které z desk zemských byly odepsány, a že pro existenci patronátu není rozhodná okolnost, jak velký jest zbytek deskového statku a zdali výnos jeho stačí k úhradě nákladů na stavení pod patronátem stojící. Nelze proto shledati, že řízení bylo nedostatečně provedeno, když poměr výnosu zbytkového statku k nákladům na patronátní budovy nebyl vyšetřen a v úvahu vzat, a že věc byla právně mylně posouzena, když bylo uznáno, že patronát na zbytkových statcích dále trvá a majitelé statků těch pokládáni za konkurenční činitele; nezbylo tudíž než stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2317. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1203-1205.