Č. 2187.

Pozemková reforma: Kupec nemovitostí, jichž zábor byl poznamenán, je legitimován k žádosti o vyloučení koupených objektů ze záboru podle § 3 a) zák. zábor. i když kupní smlouva byla prohlášena za bezúčinnou vůči státu.
(Nález ze dne 5. dubna 1923 č. 4601.)
Věc: Frant. A. v H. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. R. Vyšín) o vyloučení objektu ze záboru.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Dne 10. listopadu 1921 podal Frant. A. u stpú-u žádost za vyloučení hostince čp. — v H. s pozemky k němu patřícími ze záboru, protože to jest objekt právně i hospodářsky samostatný, který neslouží hospodaření na zabraných nemovitostech.
Podotknouti sluší, že dle spisů koupil Frant. A. smlouvou danou dne 7. září 1919 a 4. listopadu 1919 zmíněné nemovitosti od Ant. D., který je vlastníkem velkého majetku pozemkového státem zabraného, a že byl usnesením okresního soudu v H. z — povolen vklad práva vlastnického pro Frant. A. na nemovitosti ty.
Když pak st-l zažádal dodatečně o schválení své kupní smlouvy, neudělil stpú dle výnosu ze 6. října 1920 č. — žádaný souhlas a prohlásil, že zcizení i knihovní vklad bez souhlasu pozemkového úřadu nemají proti státu účinku. Učinil také současně opatření, aby to bylo v pozemk. knize poznamenáno spolu s poznámkou, že nemovitosti uvedené jsou státem zabrány. Stížnost do rozhodnutí toho Frant. A. podaná byla nálezem tohoto soudu z — jako bezdůvodná zamítnuta. Rovněž tak zamítnuta kraj. soudem v Z. stížnost do usnesení okresního soudu v H. z —, kterým nařízeny byly vyžádané knihovní poznámky.
Rozhodnutím z — odmítl stpú žádost st-lovu za vyloučení nemovitostí zapsaných ve vl. č. — v H. ze záboru dle § 3 a) zák. zábor. jednak pro nedostatek legitimace st-lovy k žádosti té, jednak jako opožděnou.
Rozhoduje o stížnosti veden byl nss těmito úvahami:
Nař. rozhodnutí odmítlo žádost st-lovu. kterou žádal o výrok, že hostinec č. p. — v H. s přísl. je dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučen, především pro nedostatek legitimace st-lovy k takové žádosti, poněvadž prý vůči státu za vlastníka této nemovitosti platí jedině Ant. D. a tedy jedině ten byl by k podání takové žádosti legitimován.
Tento názor však nss nesdílí.
Dle názoru nss-u vysloveného v četných nálezích jsou objekty vykazující všechny náležitosti v § 3 a) zák. záb. vyloučeny ze záboru již po zákonu samém. Ovšem nenastává vyloučení to ipso facto, nýbrž je potřebí, aby bylo deklarováno zvláštním rozhodnutím stpú-u. St-l se právě takového rozhodnutí domáhal, dovozuje, že zmíněný hostinec s přísl. je objektem právně i hospodářsky samostatným, nesloužícím hospodaření na zabraných nemovitostech. Legitimaci svoji k žádosti té opíral o nesporný fakt, že kn. vložku č. — kupní smlouvou ze dne 7. září 1919 od Ant. D. koupil. Třeba je nesporno, že tato kupní smlouva a převod vlastnického práva na jejím základě provedený byly prohlášeny rozhodnutím stpú-u ze dne — za bezúčinné vůči státu, přece nelze st-li upříti proto legitimaci k tomu, by domáhal se výroku, že nemovitosti ty jsou ze záboru vyloučeny dle § 3 a) záb. zák.
Neboť tím, že převod onen prohlášen byl za bezúčinný vůči státu, nestala se kupní smlouva ona neplatnou i mezi oběma smluvními stranami a st-l, pro kterého ve vl. č. — bylo vloženo právo vlastnické, zůstal vlastníkem této nemovitosti. Poznamenání bezúčinnosti převodu toho vůči státu nemělo jiného významu, než že stát prováděje pozemkovou reformu ve smyslu zákona záborového a zákonů zákon ten provádějících není povinen převod ten respektovati, že tedy může pokračovati tak, jako by nemovitost ona patřila i na dále k souboru nemovitostí, patřících vlastnicky Antonínu D.
Aby však stpú, prováděje jménem státu pozemkovou reformu, mohl nakládati i s touto nemovitostí a ji účinkům záboru podrobiti, pro to je nutným předpokladem, aby skutečně zabrána byla, t. j., aby nebyla — jak se st-lem tvrdilo a ve stížnosti tvrdí — dle § 3 a) záb. zák. ze záboru vyloučena. Domáhati se pak výroku, že nemovitost ta ze záboru je vyloučena, může se st-l již proto, poněvadž nemovitost onu smlouvou, která nebyla prohlášena za neplatnou, koupil a ze smlouvy té proti zciziteli nabyl určitých práv a má proto nárok, aby rozhodnuto bylo o tom, spadá-li nemovitost v nexus záboru či nikoli, poněvadž rozhodnutím tím rozhodnuto bude i o tom, zda smlouva ona a převod na jejím základě provedený skutečně je proti státu bezúčinným či nikoli. Neboť bude-li rozhodnuto, že ohledně nemovitostí ve vl. č. — zanesených, dány jsou podmínky § 3 a) záb. zák. a že tedy nemovitost ta je ze záboru vyloučena, pak mohla býti zcizena i bez souhlasu žal. úřadu a závisí i otázka účinnosti zcizení vůči státu na tomto rozhodnutí.
Vycházeje z těchto úvah nalezl nss, že názor žal. úřadu, jakoby st-l nebyl legitimován k podání žádosti vylučovací, nemá v zákoně opory.
Žal. úřad zamítl žádost jeho i z dalšího důvodu, považuje ji za opožděnou a to s dvojího hlediska, jednak proto, poněvadž podána prý byla po uplynutí lhůty uvedené v § 3 náhr. zák., jednak proto, že podána byla, když návrh za vklad vlastnického práva pro stát byl žal. úřadem již poštou na okresní soud v H. odeslán.
Nss neshledal však ani tento důvod zákonným.
Pokud jde o promeškání lhůty dle § 3 náhr. zák., přehlíží žal. úřad, že vyzvání dle tohoto § nebylo učiněno vůči st-li a nebylo doručeno jemu, nýbrž Antonínu D. a již proto nemůže tedy st-l býti považován za prekludovaného, poněvadž nedodržení lhůty může přirozeně působiti jen proti tomu, komu lhůta byla dána a ne proti osobě třetí.
Pokud jde o odeslání žádosti o vklad práva vlastnického, vychází žal. úřad z názoru, že rozhodným pro pořadí vkladu je den, kdy žádost odešle se poštou.
Názor ten je však mylný, poněvadž rozhodným je den, resp. hodina, kdy žádost byla u soudu presentována. Že by tam presentována byla dříve, než došla žádost st-lova o vyloučení vložky té ze záboru, z toho úřad zřejmě nevychází a je doloženo i spisy, že došla tam později, totiž teprve 11. listopadu 1921, kdežto žádost st-le u žal. úřadu podána byla již 10. listopadu 1921, nýbrž vychází pouze z mylného názoru, že rozhodným je den odeslání žádosti o vklad práva vlastnického.
Je tedy i výrok žal. úřadu, že žádost st-lova podána byla opožděně, právně mylným.
Muselo proto nař. rozhodnutí, které žádost st-lovu neprávem z důvodů formálních odmítlo, aniž věcně o žádosti rozhodlo, býti zrušeno dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 2187. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 959-961.