Č. 2234.

Pozemková reforma: 1. Konečné zamítnutí žádosti za schválení prodeje zabrané půdy či pouhý odklad konečného vyřízení? — 2. Není nezákonné, když stpú odepřel uděliti souhlas ke zcizení části zabrané půdy osobě, jež by se nemohla domáhati přídělu dle zákona přídělového, dokud nemá přehledu o tom, kolik zabrané půdy podrží stát pro sebe a kolik jí přenechá oprávněným uchazečům dle zákona přídělového.
(Nález ze dne 18. dubna 1923 č. 2812.)
Věc: Jan Sch. v L. proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze stran odepření souhlasu ke zcizení zabrané nemovitosti.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Stpú zamítl výnosem ze dne 29. května 1921 žádost st-lovu za udělení souhlasu k odprodeji pozemku č. kat. — v Ú. o výměře 89 a 97 m2 rolníku Josefu G., při čemž mimo jiné podotkl, že souhlas nemůže býti udělen proto, poněvadž úřad posud nemá po ruce přehledu o tom, kolik půdy bude stát potřebovati sám po rozumu § 1, odst. 1. zákona příděl. a kolik pro uspokojení oprávněných uchazečů o půdu, a nemůže posouditi, zda lze tu neb onu část zabrané půdy ze záboru propustiti, aby účel zábor. zákona a provádění pozemkové reformy nebylo dobrovolnými prodeji částí zabraného majetku mařeno.
Stížnost, již podal majitel zabraného statku proti tomuto rozhodnutí u nss, byla nálezem tohoto soudu ze dne 16. března 1922 č. 3636 zamítnuta jako bezdůvodná, při čemž nss vyslovil, že nelze shledávati nějakou nezákonnost v tom, když úřad odepřel uděliti souhlas k prodeji zabrané půdy osobě, jež nemohla by se domáhati přídělu dle zákona přídělového, dokud nemá přehledu o tom, kolik zabrané půdy podrží stát pro sebe a kolik jí přenechá oprávněným uchazečům dle zákona přídělového.
Na to podal st-l stp-ú žádost novou, v níž uváděl, že pozemek, o který jde, jest ohraničen dráhou, hlubokým příkopem, cestou a pozemkem náležejícím dráze tím způsobem, že tvoří ostrov, jenž nemá souvislosti se sousedními ornými pozemky, a tudíž ani racionelně obhospodařován býti nemůže. Druhá smluvní strana zřídila na pozemku onom pilu nákladem 150000 K, kterážto pila poskytuje zaměstnání osobám v okolí bydlícím a jest pro okolí velmi nutnou.
Stpú rozhodnutím ze dne 23. října 1922 č. — opětně zamítl žádost st-lovu a podotkl, že neshledal žádných nových důvodů, jež by byly s to, aby přivodily změnu rozhodnutí stpú ze dne 29. května 1921, kteréžto rozhodnutí též nss v platnosti ponechal. Postavil-li Josef G. na uvedeném pozemku pilu, nezbýva mu, než aby vzhledem k značné výměře svých vlastních pozemků, směnil pozemek onen za svůj vlastní a zaslal úřadu příslušnou směnnou smlouvu ke schválení.
Proti tomuto rozhodnutí směřuje stížnost majitele statku, podaná k nss-u, o níž soud uvážil takto:
Nař. rozhodnutím setrval úřad na svém právním názoru, jenž vedl jej k zamítnutí dřívější žádosti st-lovy stejného obsahu, a prohlásil, že také po stránce skutkové nenastaly od zamítnutí dřívější žádosti st-lovy žádné takové změny, jež by byly s to, přiměti úřad, aby od svého zamítavého stanoviska k žádosti st-lově upustil. Spočívá tedy nové rozhodnutí úřadu na témž skutkovém i právním základu, o který opírá se rozhodnutí dřívější, tedy na zjištění, že by nebylo slučitelno s veřejným zájmem, jemuž slouží provádění pozemkové reformy, kdyby stpú, dokud nemá zjištěno, kolik půdy podrží stát pro sebe, a kolik jí přenechá uchazečům způsobilým k přídělu dle zákona příděl., propouštěl ze záboru půdu osobám, které způsobilosti k nabytí půdy dle zákona přídělového nemají.
Stížnost proti tomuto rozhodnutí namítá, že úřad měl uvážiti veškeré okolnosti případu a měl rozhodnouti ve věci samé, nikoli odmítati rozhodnutí, kde to dle stavu věci možným bylo.
Jest prý všeobecně známo, že výměra velkostatku činí 1500 ha a že naproti této značné výměře propuštěn má býti ze záboru pouze díl ve výměře 89 a 97 m2, který není v souvislosti s ostatním hospodářstvím, a který může sice býti výhodně použit za skladiště dříví kupující strany, pro panství samo však a provádění pozemkové reformy jest bezcenným.
Nss nemohl uznati námitky tyto důvodnými.
Nař. rozhodnutí není konečným zamítnutím žádosti st-lovy za souhlas ke zcizení pozemku, o který zde jde, nýbrž jest opět pouhým odkladem konečného vyřízení do té doby, až úřad zjistí, kolik půdy v tomto případě podrží stát pro sebe, a kolik jí přenechá uchazečům dle zákona přídělového.
Při tom však již nyní prohlašuje úřad, že by souhlasil s propuštěním onoho pozemku ze záboru, kdyby směnou pozemků nastoupil na místo něho v zábor pozemek jiný. Z toho plyne, že úřad netrvá na tom, aby právě tento individuelně určený pozemek v záboru zůstal, nýbrž že mu jde pouze o to, aby celková rozloha zabraného statku nebyla zatím dobrovolným prodejem zmenšována, poněvadž úřad neví ještě, kolik z oné půdy bude potřebovati pro účely pozemkové reformy.
Že úřad tímto odkládacím výrokem svým nepřekročil meze předpisem §u 7 zák. zábor. jemu vytknuté, bylo již vysvětleno ve svrchu uvedeném předchozím nálezu tohoto soudu ze dne 6. března 1922 č. 3636. Pokud pak stížnost svými vývody brojí proti rozhodnuti jako proti konečnému zamítnutí žádosti st-lovy, jsou námitky její bezpodstatné, neboť, jak svrchu uvedeno, nař. rozhodnutí jest jen odkladem vyřízení a nikoliv konečným zamítnutím žádosti st-lovy.
Vzhledem k tomu musila stížnost jako bezdůvodná býti zamítnuta.

Citace:

Nález č. 2234. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1048-1049.