Č. 2247.

Váleční poškozenci: Ustanovení § 4, odst. 2 zákona ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. vztahuje se na válečné poškozence, kteří byli přijati do služeb veřejných korporací tam jmenovaných bez rozdílu, jaká jest povaha jejich práce a je-li jejich služební poměr trvalý nebo přechodný, tedy i na nádeníky, jestliže přijati byli za týchž pracovních podmínek, za jakých jsou přijímáni jiní zřízenci téže kategorie služební, kteří válečnými poškozenci nejsou.
(Nález ze dne 20. dubna 1923 č. 6774.)
Věc: Josef O. v G. proti ministerstvu sociální péče v Praze o požitky válečných poškozenců.
Výrok: Stížnost zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody:
O stížnosti uvážil nss toto:
Směrodatným pro posouzení přítomného případu jest ustanovení 2. odst. § 4 zák. ze dne 20. února 1920 č. 142 sb. o požitcích vá- léčných poškozenců. Podle tohoto ustanovení přísluší válečnému poškozenci, jenž byl přijat do služeb státu, země, kraje, obce nebo veřejného fondu, nebo nějakého jejich podniku, jakož i do služeb soukromých drah za týchž pracovních podmínek, za jakých jsou přijímáni jiní zřízenci téže kategorie služební, nárok na důchod jenom, je-li aspoň z 50% neschopen k výdělku, a přísluší mu polovice důchodu, jenž by mu jinak podle tohoto zákona příslušel.
V daném případě jest mimo spor, že st-l jest uznán za neschopna k výdělku toliko z 25%. Žal. úřad zamítl žádost st-lovu o přiznání důchodu z jediného důvodu, že st-l dle potvrzení lesní správy města Plané přijat byl dne 8. června 1920 do služeb této lesní správy a tím do služeb městského podniku, vycházel tudíž z právního názoru, že skutečnost sama o sobě, že poškozenec s menší než 50% neschopností k práci byl přijat do služeb obecního podniku, vylučuje nárok na přiznání důchodu.
St-l označuje tento názor za nezákonný a dovozuje, že ustanovení § 4, odst. 2 cit. zák. se vztahuje pouze na takové válečné poškozence, jejichž služební poměr k uvedeným korporacím a podnikům jest trvalý a jimž se poskytuje odměna trvalá a pevná, on však že nebyl přijat do trvalého poměru služebního, nýbrž za prostého nádeníka.
Právnímu názoru tomu nss nemohl přisvědčiti.
Z § 4, odst. 2 nelze vyvoditi, že by zákon měl na mysli skutečně jen služební poměr trvalý. Podle znění předpisu toho zákon odpírá důchod válečným poškozencům s menší než 50% nezpůsobilostí k výdělku bez rozdílu, zda byli do služeb tam vyjmenovaných přijati na trvalo a s pevným platem čili nic. Vysvítá to i z toho, že službám u státu, země atd. stavějí se na roven i služby v podnicích a omezuje se účinnost předpisu výslovně na dobu, po kterou poškozenec má požitky ze služebního poměru toho.
Avšak zákon odpírá poškozencům s menší než 50% neschopností k výdělku nárok na důchod nikoliv již na základě prosté skutečnosti, že byli přijati do služeb v § 4, odst. 2 vypočtených, nýbrž váže důsledek ten na další podmínku, že válečný poškozenec přijat byl do uvedených služeb za týchž pracovních podmínek, za jakých jsou přijímáni jiní zřízenci téže kategorie služební. Podmínka tato znamená podle názoru nss-u, že válečný poškozenec přijat býti musí do zmíněných služeb za stejných podmínek, jako zřízenci téže kategorie služební, kteří válečnými poškozenci nejsou. Vnitřní důvod tohoto ustanovení odpovídá oněm úvahám, které byly směrodatné pro ustanovení odst. 1 cit. § 4 t. j., že příjem z podniků zde vyjmenovaných (z provozování biografů, třídní loterie, trafiky nebo podniku prohlášeného nařízením ministra za rovnocenný) a příjem z výslužných anebo zaopatřovacích požitků příslušejících válečnému poškozenci od státu, země, kraje, obce nebo veřejného fondu, zabezpečuje již živobytí poškozenci takovou měrou jako důchod, jenž by mu jinak podle tohoto zákona příslušel. Táž myšlenka položena jest za základ i předpisu odstavce 2 cit. § 4. Odměňuje-li se totiž válečný poškozenec za svoji práci při zmenšené způsobilosti k výdělku stejným způsobem, jako osoby, které válečnými poškozenci nejsou, tudíž rovněž tak, jako pracovní síly zdravé, pak jest patrno, že se mu dostává právě se zřetelem k tomu, že jest válečným poškozencem, výhody stejného druhu, jako v případech naznačených v odst. 1 cit. § 4.
Posuzuje-li se daný případ s tohoto hlediska, pak jest u st-le dán první předpoklad pro použití 2. odst. § 4, neboť ze spisů vysvítá a st-l připouští sám, že do služeb podniku města Plané — byť i jen jako dřevorubec — přijat byl.
Že by se mu však z tohoto služebního poměru k obci nedostávalo příjmů, jaké mají zřízenci téže kategorie služební, kteří válečnými poškozenci nejsou, že by tudíž další podmínka cit. odst. 2 § 4 dána nebyla, stížnost vůbec netvrdí. Jsou-li však obě podmínky dány, pak byl st-l, jenž jest nesporně toliko z 25% neschopen k výdělku, nárok na důchod odepřen ve shodě s předpisy cit. § 4, odst. 2, a bylo proto stížnost zamítnouti jakožto bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2247. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1076-1078.