Č. 1841.Vojenské věci (ubytování vojska): 1. Povinnost majitele domu, vyplývající z § 8 zák. o ubytování vojska ze dne 11. června 1879 č. 93 r. z., zahrnuje v sobě povinnost poskytnouti byt in natura i jde-li o trvalé ubytování vojska. — 2. Povinnost uložená obci, poskytnouti ubytování in natura, tvoří základ, dle něhož může býti každému jednotli- vému držiteli domu uložena povinnost poskytnouti byt in natura. — 3. Není nezákonným, když byt nebyl vyžádán pro určitou osobu, nýbrž zcela všeobecně. — 4. Pro vyžádání určitého bytu pro určitý účel není předepsáno zvláštní řízení. — 5. Okolnost, že určitý byt jest pronajat, nevadí tomu, aby úřad vyslovil zabrání bytu od okamžiku, kdy byt bude uprázdněn. — 6. Kdo po vysloveném zabrání byt najal, není ke stížnosti legitimován.(Nález ze dne 12. ledna 1923 č. 382.)Věc: Firma Deutsche Agrar- und Industriebank, Zweiganstalt a společníci v Ch. (adv. Karel Wolf z Prahy) proti ministerstvu národní obrany v Praze (min. místotaj. Dr. Bohumil Šefl) o ubytování vojska. Výrok: Stížnost, pokud jest podána firmou »Deutsche Agrar- und Industriebank, Zweiganstalt odmítá se jako nepřípustná, jinak se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Rozhodnutím z 22. března 1921 nařídila okresní politická správa v Ch. podle § 105 ob. řádu a § 20 zákona z 11. června 1879 č. 93 ř. z., aby třípokojový byt, obývaný nájemnicí Hermínou K. v domě manželů W. v Ch., byl přenechán k ubytování vojska, a přikázala jej vojenskému staničnímu velitelství v Ch. s tím, že zabrání vstoupí v platnost dnem, kdy vyžádaný byt bude vyprázdněn. Nař. rozhodnutím zamítlo mno. v třetí stolici rekurs podaný majitelem domu, a to v podstatě s odůvodněním, že povinnost poskytnouti naturální byt jak při trvalém, tak i přechodném ubytování postihuje jako reální břemeno majitele domu a bez rozdílu, zda jest byt obydlen či nikoliv. Závazky spočívající na zákonech o ubytování vojska nebyly nikterak dotčeny zákonem o zabírání bytů obcemi ze dne 30. října 1919 č. 592 sb. Nss rozhoduje o stížnosti podané proti tomuto rozhodnutí, řídil se těmito úvahami: Stížnost naříká rozhodnutí mno jako nezákonné, opírajíc se v podstatě o právní názor, že při trvalém ubytování není zákonem odůvodněno požadování místností pro ubytování vojenských osob. Stížnost stojí na stanovisku vysloveném jasně jak v jejím provedení písemném tak i při veřejném ústním líčení jejím zástupcem, že v daném případě jde o trvalé ubytování. V tom směru souhlasí stížnost dle názoru Nss se stanoviskem, jež i žal. úřad v této záležitosti zaujal, jak vysvítá ze správních spisů, zvláště pak z odvodního spisu žal. úřadu; musil tudíž také Nss zjištění ono položiti za základ svému rozhodování. Ustanovení § 8 zákona z 11. června 1879 č. 93 ř. z., jež tvoří základ nař. rozhodnutí, stanoví všeobecnou zásadu, že závazek poskytnouti naturální ubytování jest spojen s držbou domu, po případě s držbou ostatních místností, jež mají býti poskytnuty. Konkrétní předpoklady, za jakých onen závazek poskytnouti naturální ubytování jednotlivého držitele domu postihuje, nejsou v zákoně verbis expressis vytčeny. Zákon upravuje v následujících ustanoveních 2. a 3. oddílu přímo pouze ony závazky a břemena, jež nésti mají jednak obce, jednak země. Ze souvislosti těchto ustanovení s oněmi, jež uvedeny jsou v § 8, nelze se zřetelem na celou výstavbu a úmysl zákona dospěti k jinému závěru, než že individuální břemeno, jež jednotliví držitelé domů mají nésti, determinováno jest oněmi ustanoveními, jež uložena jsou obcím v jednotlivých oddílech zákona co do poskytování naturálních bytů. Co se týče trvalého ubytování zastává stížnost dle svých vývodů zřejmě mínění, že po této stránce zákon omezuje se na to, stanoviti míru veřejného břemene, jež dle § 23 zemi jest uloženo pouhou peněžní dávkou, a že zákon při trvalém ubytování vylučuje poskytnutí ubytování naturálního. Nss nemohl v tom směru sdíleti názor zastávaný stížností. Stížnost přehlíží jednak ustanovení § 23, jež vedle vytknutí zásady, že trvalé ubytování jest veřejným břemenem, jež náleží nésti dotčené zemi, nechalo rovněž nedotčenou povinnost k ubytování naturálnímu, jež při jednotlivém ubytování dle stálé dislokace mírové jen jednotlivé obce postihuje. § 23 vychází tedy zřejmě z povinnosti obce k naturálnímu ubytování při ubytování jednotlivém. Zásada tato provedena a potvrzena jest v 2. odst., § 25, jenž pro případ nemožnosti opatření přiměřeného bytu za náhradu dle předepsané sazby pro vojenské gážisty výslovně obci ukládá povinnost, nejen pouze připláceti na nepostačující nájemné, nýbrž výslovně zavazuje obec poskytnouti přiměřené ubytování — za náhrady dle předepsané sazby —, a tudíž zavazuje obec poskytnouti ubytování in natura. Z těchto ustanovení plyne, že povinnost uložená obci, poskytnouti ubytování in natura, tvoří v souvislosti s § 8 onen základ, dle něhož každému jednotlivému držiteli domu může uložena býti povinnost poskytnouti byt in natura. Stížnost dále namítá proti nař. rozhodnutí, že požadování bytu neodpovídá zákonu proto, poněvadž nestalo se na základě určité konkrétní žádosti vojenského úřadu. Námitkou touto poukazuje stížnost zřejmě k ustanovení §§ 12 a 13 zákona z 11. července 1879 č. 93 ř. z., kde jest řeč o tom, že vojsko nemá nikdy ubytování požadovati přímo od držitele budovy, nýbrž od politického úřadu nebo (při malých transportech a v nutných případech) od starosty obce, jakož i že obec má vyžádání bytů učiněné v zákonné formě uvnitř svého obvodu zákonným způsobem ve skutek uvésti, příslušné místnosti vybrati, je vojenskému oddílu označiti a přikázání do místností těch provésti. Ve zmíněných §§ 12 a 13 upravuje se však pouze poměr mezi vojskem a jednotlivými obcemi, a vydávají se další předpisy o tom, jakým způsobem má od vojska vznesený nárok na poskytnutí ubytování v určité obci touto obcí býti proveden. Předpisy tyto upravují tudíž jako instrukce vztahy mezi těmito dvěma faktory, a nemají na právní postavení stran žádného vliv; držitelé bytů, jimž dostalo se vyzvání, by přenechali byty, nemohou tedy z citovaných ustanovení pro sebe žádných procesních práv odvozovati. Nss nemohl také sdíleti vývody stížnosti, pokud tyto vytýkají nař. rozhodnutí nezákonnost z toho důvodu, že vyžádání bytu nestalo se pro určitou osobu, nýbrž zcela všeobecně. Povinnost vyznačiti v požadovacím příkaze již předem onu osobu, pro kterou byt se požaduje, nedá se odvoditi ani ze slovného znění zákona, ani ze souvislosti jednotlivých částí jeho; zákon stojí spíše zcela jasně na stanovisku, že přikázání vyžádaných bytů vymyká se úplně ingerenci strany. Poukazuje-li stížnost na zatímní povahu také trvalého ubytování a pokládá-li za nepřípustné, nakládati s určitým bytem již měsíc anebo ještě delší čas předem, jest naproti tomu poukázati na to, že úřadu, jenž dle zákona jest oprávněn požadovati od jednotlivých držitelů domů byt in natura pro účely vojenského ubytování, nemůže býti bráněno, aby určil, od kterého okamžiku ono vyžádání má působiti. Pohnutka, pro kterou úřad v konkrétním případě určil pozdější okamžik pro počátek působnosti vyžádání, jest pro otázku zákonnosti vyžádání samého bez významu. Stížnost také netvrdí, že by postupem od ní vytýkaným překročeny byly ony meze, jež dány jsou pro požádání místností pro ubytování osob vojenských, zvláště ustanovením § 10 uved. zákona. Nss nemohl dále také vytýkanou vadnost řízení spatřovati v tom, že před vyžádáním dotčeného bytu nebyla provedena komisionelní šetření zákonem předepsaná. V tom směru stačí poukázati na to, že při vyžádání určitého bytu pro určitý účel není předepsáno v zákoně zvláštní řízení, jmenovitě ne řízení komisionelní. Zbývá uvážiti ještě o námitce, že požádání bytu pronajatého není v souhlasu se zákonem. Jest přirozeno, že požádání místností podle zákona o ubytování vojska nutně nese sebou omezení disposičního práva držitele domu. Z toho, že v daném případě okamžik zaujetí bytu odložen byl na dobu, až se byt dosud pronajatý uprázdní, plyne, že dotčená námitka stížnosti postrádá podkladu, poněvadž vyžádání bytu nebylo vysloveno proti tehdejší nájemnici, nýbrž proti držiteli domu. Pokud však stížnost námitkou touto má na zřeteli okolnost, že dotčené místnosti pronajaty byly později bankovní filiálce, jež na druhém místě si stěžuje, podotknouti jest toto: Držitel domu nemůže tuto námitku s úspěchem uplatňovati, poněvadž pro přípustnost vyžádání dotčeného bytu směrodatnou jest doba, ve které vyžádání bylo vysloveno. Až od tohoto okamžiku byl však byt dle spisů pronajat osobě jiné, než stěžující si bance. Stížnost také netvrdí, že by byt v onom okamžiku byl býval již stěžující si bankou najat. Ze spisů naopak vyplývá, že bance byt pronajat byl teprve v době pozdější. Vycházeje z tohoto hlediska musil Nss stížnost, pokud podána byla Agrární a průmyslovou bankou, filiálkou v Ch., jako nepřípustnou odmítnouti, poněvadž tato banka v době vyžádání ještě v žádném právním poměru k vyžádanému objektu nebyla, a nemůže tedy tvrditi, že tímto vyžádáním byla ve svých právech poškozena. Okolnost, že dodatečně po vydání vyžadovacího příkazu uzavřela s držitelem domu soukromoprávní smlouvu, nemohla jí poskytnouti postavení strany v administrativním řízení. Z těchto úvah musila stížnost z části jako bezdůvodná, z části jako nepřípustná býti zamítnuta.