Č. 2123.

Řízení přednss-em: Předpisu § 18 zákona o ss-ě je vyhověno, udá-li strana ve stížnosti datum a číslo nař. rozhodnutí a připojí jeho opis, třebas ve stížnosti žal. úřad nesprávně označí.
Státní úředníci: Nepodal-li bývalý uherský úředník žádost podle zákona č. 269/20 ve stanovené lhůtě, nemá nároku na pensionování podle uherských předpisů, třebas tvrdí, že zákona neznal.
(Nález ze dne 22. března 1923 č. 4729).
Věc: Dr. Gabriel M. v K. proti ministerstvu sociální péče o odepření pense.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím vyslovilo min. soc. péče, že st-l nepodal ve lhůtě zákonem požadovanou žádost za své ustanovení u min. pro Slov., nýbrž podal pouze u městského úřadu v Košicích žádost za své pensionování, nevyhověl předpisu odst. 1 §u 4 zák. ze dne 15. dubna 1920 č. 269 i nastaly tudíž důsledky uvedené v §u 5 cit. zákona. Proto zmíněné ministerstvo v souhlase s min. vnitra žádosti st-lově za pensionování nevyhovělo a prohlásilo, že ho pokládá za dobrovolně ze státní služby vystouplého bez jakýchkoliv nároků vůči státu. Rozhoduje o stížnosti do tohoto rozhodnutí podané nedal nss za pravdu žal. úřadu potud, pokud dovozuje, že stížnost měla by býti z důvodů formálních, t. j. jako nepřípustná odmítnuta proto, že nař. rozhodnutí označuje se jako rozhodnutí min. veř. zdravotnictví a tělesné výchovy, ač jde o rozhodnutí min. soc. péče. Neboť ustanovení §u 18 zák. o ss z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 vyhověla strana potud, že nejen označila datum i číslo i podstatný obsah nař. rozhodnutí, nýbrž připojila i opis jeho, takže o identitě nař. rozhodnutí pochybnosti vzniknouti nemohly; v pouhém mylném označení úřadu, jenž rozhodnutí vydal, kterýž omyl bez obtíže mohl býti opraven, dostatečný důvod, aby bylo odepřeno meritorní vyřízení stížnosti, soud spatřovati nemohl.
Ve věci samé uvážil soud toto:
Zákon z 15. dubna 1920 č. 269 sb. upravuje poměr úředníků a zřízenců u státních úřadů a ústavů býv. státu uherského na Slov. a v P. R. připustil, aby respektovány byly nároky z dosavadního úředního postavení jim vyplývající a to v té formě, že buď mohou býti v dosavadním ve svém povolání trvale ustanoveni, anebo že mohou býti dáni na odpočinek se zaopatřovacími požitky vyměřenými podle zákonů uherských platných dne 28. října 1918. Respektování právní posice dříve získané způsobem naznačeným vázal však zákon na podmínku v §u 44, odst. 1 určitě a jasně formulovanou, totiž, aby v stanovené lhůtě podali u ministra pro Slov. žádost za své ustanovení. Právní účinek nesplnění této podmínky jest stejně určitě a jasně vysloven v §u 5 téhož zákona, jenž praví, že o těch, kteří v stanovené lhůtě žádost za své ustanovení nepodali, má se za to, že se uplynutím lhůty dobrovolně a bez jakýchkoli nároků vzdávají svého místa.
Jest nesporno, neboť st-l to nepopírá, že u ministra pro Slov. žádost ve smyslu §u 4 cit. zákona vůbec nepodal.
Tímto zjištěním jest však dán předpoklad pro použití §u 5 na st-le. Okolnosti, jichž se st-l dovolává, že onoho zákona neznal a že podal v stanovené lhůtě jinou žádost u jiného úřadu, jsou zcela irelevantní. Neboť účinnost zákona není závislá na tom, zdali každý jednotlivec, na něhož se platnost zákona vztahuje, o něm má vědomost, nárok na ustanovení nebo pensionování podle zákona ze dne 15. dubna 1920 mohli si úředníci bývalých státních úřadů a ústavů (§ 8) uherských zachovati, jak již bylo vyloženu, jediné splněním podmínky v 1. odst. §u 4 vytčené, nikoli však způsobem jiným.
Jestliže tedy žal. úřad na základě zjištění, že st-l oné podmínce nevyhověl, vyslovil, že po rozumu §u 5 mu nárok na pensi nepřísluší, ježto na něj jest pohlížeti tak, jakoby byl dobrovolně ze státní služby vystoupil bez jakýchkoli nároků vůči státu, nemohl v tom soud shledati ani nezákonnost ani nějakou formální vadu a proto stížnost zamítl.

Citace:

Nález č. 2123. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 828-829.