Č. 1940.

Administrativní řízení (Slovensko): 1. Předpisy uherského práva o nezapočtení dnů poštovní dopravy do lhůt neplatí, nejde-li o opravný prostředek. — 2. V oboru správního práva na území práva uherského lhůty určené podle týdnů nebo měsíců končí uplynutím dne odpovídajícího svým jménem nebo číslem dnu počátečnému. — 3. Nové rozhodnutí či pouhé odvolání na dřívější pravoplatné rozhodnutí. — 4. Vadné jest rozhodnutí úřadu, kterým byla zamítnuta žádost strany z důvodu, že bylo o ní již konečně rozhodnuto dřívějším rozhodnutím, ač v pravdě strana takovou žádost dříve nepodala a tedy o ní také rozhodováno nebylo.
(Nález ze dne 7. února 1923 č. 763.)
Věc: Vdova Františka Cz. a další stěžovatelé proti finančnímu ředitelství v Košicích o výměnu neokolkovaných bankovek.
Výrok: 1. Stížnost Imre U. — —zamítají se jako nepřípustné.
2. Ke stížnostem Odöna D. zrušují se naříkaná rozhodnutí pro vadnost řízení.
3. Ke stížnostem ostatních zrušují se naříkaná rozhodnutí z — pro nezákonnost. Důvody: 1. Vyhláškou ze dne 21. srpna 1920 č. — vyzvalo finanční ředitelství v Košicích podle zákona ze dne 25. února 1919 č. 84 sb. obyvatelstvo svého obvodu, aby přihlásilo hotovosti, které chová doma v rakousko-uherských neokolkovaných bankovkách, do 3 dnů ode dne této vyhlášky, mimo jiné s tím, že neohlášené bankovky nebudou vyměněny.
Vyhláškou ze dne 19. října 1920 č. — uvedlo totéž finanční ředitelství ve veřejnou známost obsah nařízení vlády rep. čsl. ze dne 12. října 1920 č. 576 sb. s tím, že výměna neokolkovaných bankovek v čsl. státovky bude provedena ve dnech 25. — 27. října 1920 a dále s tím, že žádosti o výměnu bankovek k soupisu nepřihlášených po rozumu 3. odst. § 4 cit. vl. nař. podati jest ve lhůtě 1 měsíce ode dne platnosti cit. nařízení u příslušného finančního ředitelství a že jest možno přihlásiti i obnosy větší, než byly ohlášeny, bylo-li jich nabyto prodejem zboží nebo jiným řádným způsobem.
Na to st-lé s úchylkami dále pod 2. uvedenými podali k žal. úřadu žádosti o výměnu neokolkovaných bankovek za čsl. státovky uvádějíce, že jich z toho kterého titulu nabyli teprve v době od 27. srpna 1920 do 23. října 1920. Dle záznamů podatelny došly tyto žádosti k žal. úřadu dne 23. listopadu 1920.
Výměry ze dne 27. prosince 1920 zamítl žal. úřad tyto žádosti jako opožděné, poněvadž podle 3. odst. § 4 vlád. nař. č. 576/20 měly býti podány ve lhůtě 1 měsíce ode dne účinnosti nařízení toho, která začala dnem 23. října 1920, tedy do 22. listopadu 1920. Výměr obsahoval právní poučení, že rekurs proti němu jest nepřípustný.
V podání ze dne 27. ledna 1921 na gen. fin. ředitelství v Bratislavě řízeném oznámil notář v Lelesu Andrej L., že zaslal ony žádosti žal. úřadu doporučené dne 22. listopadu. On prý zamítavý výrok finančního ředitelství ze dne 7. prosince 1920 stranám nedoručil, poněvadž by nastala mezi obyvatelstvem revoluce. Rozhodnutí finančního ředitelství není prý správné, poněvadž dny poštovní dopravy není do lhůty započítati čili byla-li žádost v dané lhůtě odevzdána na poštu, jest podána v čas.
Výměrem ze dne 7. srpna 1921 č. — vrátilo gen. fin. ředitelství ono podání s tím, že proti oněm výrokům žal. úřadu není stížnost podle § 4 cit. nař. přípustná, a kdyby i tvrzení notáře o lhůtě bylo správné, jest vždy ještě ponecháno volné úvaze fin. ředitelství, uzná-li za vhodno žádostem vyhověti. Právního nároku na to strany nemají. V daném případě nezdá se býti vhodno žádostem vyhověti, jelikož dle poměrně značného počtu jich z jednoho notariátu jest na snadě, že nepřihlášení bankovek bylo zaviněno, ne-li úmyslno.
Žal. úřad intimuje toto rozhodnutí notáři L. vyzval ho, aby dal jeho dřívější rozhodnutí stranám doručiti.
Výnosem ze dne 23. září 1921 č. — sdělilo min. financí gen. fin. ředitelství v Bratislavě, že jest přípustno přezkoumati rozhodnutí finančních ředitelství a povoliti výměnu nebo doplatek tam, kde žádost byla původně vůbec zamítnuta nebo kde byla původně povolena výměna pouze v poměru 100 : 10, budou-li v obnoveném řízení ze žádosti stran patrný závažné důvody, jež při původním vyřízení nebyly vůbec známy, nebo nebyly po zákonu hodnoceny. Min. fin. zmocnilo zároveň gen. fin. ředitelství, aby pro závažnost věci přezkoumání to samo provedlo, při čemž jest možno i prominouti lhůtu, která jest stanovena v § 4 cit. nař. k podání žádostí.
Se zřetelem na to vyzval žal. úřad notáře v Lelesu přípisem z —, aby dal ve všech obcích svého obvodu veřejně vyhlásiti, že žádosti podané za výměnu bankovek lze příznivě vyříditi jen v případech prokázaného a omluvitelného zmeškání soupisu a to dle klíče 100 : 10. Protože pak min. fin. dovolilo přezkoumati a příznivě vyříditi žádosti v těch případech, kde byly opožděny, nastalo-li opoždění nikoliv vinou strany, nýbrž vinou notářovou, který je opožděně podal, nařizuje se notářům, aby do 3 dnů předložili seznam všech pro opoždění zamítnutých žádostí.
Když pak žal. úřad přípisem z — navrhl gen. fin. ředitelství v Bratislavě, aby žádosti občanů leleského notariátu byly znovu vzaty v projednání, byl návrh ten gen. fin. ředitelstvím z — schválen s tím, aby žal. úřad po rozumu svrchu cit. výnosu min. fin. znovu zahájil přísné a důkladné šetření jednotlivých případů a aby po řádném vyšetření a odůvodnění o žádostech těch rozhodl, předloživ případy, ve kterých bude jinak rozhodnuto než původně, k dodatečnému schválení.
Výměrem z — zahájil žal. úřad u důchodkového úřadu v K. Ch. šetření o původních žádostech občanů leleského notariátu připomínaje, že gen. fin. ředitelství dovolilo, aby žádosti ty opožděně podané vzaly se k jednání přes zmeškání lhůty.
Výměrem z — sdělil pak žal. úřad obvodnímu notáři v Lelesu, že gen. fin. ředitelství dovolilo, aby opožděné žádosti byly fin. ředitelstvím cestou milosti znovu projednány. Nové projednání bude se prováděti dle právě konaného šetření a na základě doručních lístků ohledně prvého zamítavého rozhodnutí, pročež se notáři ukládá, aby je předložil.
K vyzvání tomu oznámil notář v Lelesu dne —, že doručné lístky předložil již 27. září 1921 finančnímu ředitelství.
Zatím dne 14. listopadu 1921 podali st-lé k žal. úřadu žádosti toho znění, že opakují svoji původní, úřadem zamítnutou žádost o výměnu bankovek a dovozujíce nesprávnost původního stanoviska žal. úřadu žádali, aby jejich žádosti byly znovu přezkoumány a aby bylo znovu rozhodnuto, uvádějíce opětně, jak kdo z nich k hotovostem k výměně předloženým přišel. V důvodech, na něž při tom odkázali, rozváděli, že žádosti byly podány v čas, neboť lhůta 1 měsíce jest počítati od 23. října 1920 a končila tudíž 23. listopadu 1920, poněvadž lhůta taková končí dnem, který odpovídá svým číslem dnu počátečnímu. Oni podali své žádosti dne 20. listopadu na poštu v Lelesu, jež došly dne 23. listopadu k úřadu, tedy v čas. Mimo to dovozovali oprávněnost svého nároku v meritu.
Výměrem z — sdělilo gen. fin. ředitelství v Bratislavě žal. úřadu, že min. fin. výnosem z — oznámilo, že nekolkované bankovky byly již odeslány likvidační komisi rakousko-uherské banky a že jejich další přijímání k výměně jest zastaveno, krom případů zcela mimořádných a zvláštního zřetele hodných a v míře co nejmenší.
Na to rozhodnutím nyní naříkaným z 11. února 1922 č. — zamítl žal. úřad ony »stížnosti« ze dne 14. listopadu 1921 proti výroku ze dne 7. prosince 1920, kterým výměna neokolkovaných bankovek pro opožděné podání žádostí byla zamítnuta a poukázal na ustanovení § 4, odst. 4 cit. vl. nař., dle něhož rozhodnutí fin. ředitelství bylo konečné, jak bylo také v onom původním výroku uvedeno. Žádosti o povolení výměny cestou milosti se nevyhovuje, ježto nelze z milosti měniti rozhodnutí spočívající na zákonných podkladech.
2. Imre U. a vdova Imre U-ová podali žádosti o výměnu neokolkovaných bankovek dne 20. listopadu 1920, výměna byla jim povolena v poměru 100 : 10 a jejich stížnosti do rozhodnutí toho podané zamítnuty byly nálezem nejvyššího správního soudu ze dne 14. února 1922 č. 1025 jako bezdůvodné. Nyní podávají stížnost svrchu uvedeného obsahu proti rozhodnutí ze dne 11. února 1922, které proti nim podle správních spisů vydáno a jim doručeno vůbec nebylo.
Jan Z. a Jan P. podali dne 23. listopadu 1920 žádosti, které jim byly zamítnuty, načež je opakovali dne 14. listopadu 1921 právě tak jako st-lé pod 1. uvedení. Rozhodnutí nyní naříkané nebylo však podle správních spisů proti nim vydáno a jim doručeno.
Žádost Odöna D. nebyla zamítnuta, nýbrž povolena mu výměna v poměru 100 : 10. Podal pak dne 14. listopadu 1921 žádost téhož znění jako ostatní st-lé vytýkaje, že jeho první žádost byla zamítnuta jako opožděná a žal. úřad vydal proti němu rozhodnutí nyní naříkané a doručil mu je.
Lad. D. a — podle správních spisů nepodali vůbec původních žádostí o výměnu, nýbrž teprve žádosti ze dne 14. listopadu 1921, ve kterých vytýkali, že jejich původní podání zamítnuta byla jako opožděná. Žal. úřad vydal o nich rozhodnutí nyní naříkaná a doručil jim je.
Pokud jde o stížnost Ludvíka P., nepodal podle zprávy žal. úřadu vůbec žádosti o výměnu bankovek a nebylo prý rozhodnutí poslední proti němu vůbec vydáno. Stížnost jest však podepsána P. Mihály Lájos a na plné moci podepsán jest P. Ferencz jako poručík P. Ludvíka a podle konceptu nař. rozhodnutí bylo toto rozhodnutí doručeno P. Ferenczovi jako poručíku P. Mihály Jánose.
Nss uvážil o podaných stížnostech takto:
ad 1. Nepřípustné jsou stížnosti Imre U., vdovy Imre U-ové, Jana Z. a Jana P., proti nimž rozhodnutí, jež vzata jsou v odpor, vůbec vydána a st-lům doručena nebyla a není zde tudíž podmínek vyžádaných § 2 zák. o ss pro zakročení soudu toho.
ad 2. Jak z vylíčeného děje pod 2. patrno, původní žádost Odöna D. nebyla zamítnuta, nýbrž povolena mu byla výměna v poměru 100 : 10. Pokud jde o Ladislava D. a nepodali podle správních spisů původních žádostí o výměnu vůbec, nýbrž teprve žádosti ze dne 14. listopadu, ve kterých brojili proti tomu. že jejich, ve skutečnosti nepodané žádosti zamítnuty byly jako opožděné. Žal. úřad zamítnuv naříkaným rozhodnutím tyto druhé žádosti z důvodu, že bylo o nich již konečně rozhodnuto odmítnutím jich následkem opoždění, vycházel z předpokladu, že i tito st-lé původní žádosti podali a že o nich zamítavě rozhodl.
Předpoklad ten však zřejmě odporuje spisům, pročež bylo nař. rozhodnutí, pokud těchto stížností se týkají, zrušiti podle § 6 zák. o ss pro podstatnou vadu řízení.
Pokud jde o Ludvíka P. tvrdí žal. úřad, že touto osobou vůbec žádná žádost o výměnu bankovek podána nebyla. Přes to vydáno bylo dle správních spisů rozhodnutí nyní stížností napadené a také doručeno a to Františku P. jako poručníku Ludvíka Michala P. Tímto jménem jest však právě podepsána stížnost, plná moc pak k ní připojená podepsána jest Františkem P. jako poručníkem. Z tohoto stavu spisu nelze si vůbec učiniti správný závěr, zda žal. úřad vydávaje nař. rozhodnutí ohledně této osoby, měl k tomu dostatečný skutkový základ, nebo zda jeho výrok nespočívá jen na záměně jmen. Tím odňata jest nss-u možnost přezkoumávati spolehlivě správnost a zákonitost rozhodnutí toho, pročež bylo je taktéž zrušiti podle § 6 zák. o ss pro podstatnou vadu řízení.
ad 3. Pokud jde o ostatní stížnosti, dospěl nss k tomuto závěru: Jak z vylíčeného děje patrno, zamítl žal. úřad výnosem ze dne 7. prosince 1920 původní žádosti o výměnu jako opožděné, vycházeje z právního názoru, že měsíční lhůta v § 4 cit. nař. stanovená končila dnem 22. listopadu, kdežto žádosti došly k úřadu dne 23. listopadu a se zřetelem k ustanovení § 4 nemůže býti pochybnosti, že výrok ten byl výrokem konečným.
Přes to se však žal. úřad zabýval žádostmi těmi dále, zahájiv o nich šetření a vyhradiv si další rozhodnutí. Ze způsobu, jímž úřad při tom, jakož i později si počínal, nelze však souditi přesně a spolehlivě na stanovisko, jež při tom chtěl zaujati, a připouští jeho postup ve směru tom dvojí výklad.
Z jeho přípisu ze dne 29. září 1921, jímž vyzýval notáře v Lelesu, aby dal veřejně vyhlásiti, že ony zamítnuté žádosti mohou býti příznivě vyřízeny, při čemž úřad kladl důraz na to, že opoždění žádostí těch nestalo se vinou stran, nýbrž notáře; dále z přípisu žal. úřadu na gen. fin. ředitelství ze dne 30. září 1921, jímž zavrhl, aby žádosti, o něž jde, vzaly se v projednání, a dále z přípisu gen. fin. ředitelství ze dne 12. října 1921, jímž úřad ten schválil, aby žal. úřad znovu zahájil přísné a důkladné šetření jednotlivých případů a pak o žádostech rozhodl, kteréhožto sdělení gen. fin. ředitelství dovolával se žal. úřad i ve svém přípisu ze dne 29. října 1921, jímž nařídil důchodkovému kontrolnímu úřadu v K. Ch. ono dodatečné šetření, bylo by lze důvodně souditi, že žal. úřad ustoupiv od původního důvodu zamítnutí, totiž opožděného podání žádostí, ustoupil také od svého původního výroku s výhradou vydání výroku nového po provedeném šetření, totiž po meritorním vyřešení věci a že tedy sám ono první rozhodnutí odstranil.
Podání st-lů ze dne 14. listopadu 1921, jak z jejich označení i obsahu patrno, nebyla nikterak stížnostmi proti prvnímu zamítavému výroku žal. úřadu, nýbrž byly to pouhé žádosti vyvolané vylíčeným právě postupem žal. úřadu, jímž se strany domáhaly příznivého vyřešení svých původních žádostí, dovozujíce, že jsou zde podmínky pro povolení výměny a to podle poměru v § 2 cit. nař. stanoveného.
Je-li stanovisko žal. úřadu vykládati způsobem svrchu vylíčeným, a zamítl-li pak nař. rozhodnutím podání, odvolav se na svůj předešlý výrok jakožto konečný, jsou rozhodnutí ta, nehledíc ani k procesní závadě, pokud totiž úřad hleděl k podáním těm jako ke stížnostem, stížená patrnou nezákonností, když výrok ten s výhradou vydání nového rozhodnutí byl vzat zpět, tedy odstraněn a právní moci vůbec nenabyl.
Druhé stanovisko, z něhož úřad zaváděje další řízení vycházel, bylo by to, že svého prvního výroku zpět nevzal, vyhradiv si pouze, že případně podle výsledku konaného šetření nahradí jej výrokem jiným, do- spěje-li k závěru, že zamítnutím žádosti z formálního důvodu opoždění stranou nezaviněného, byla by tato zbavena hmotné výhody, již by jí jinak úřad přiznával. Tomuto stanovisku nasvědčivalo by znění výnosu min. fin. ze dne 23. září 1921, jímž se žal. úřadu dostalo zmocnění změniti v mezích vlastní příslušnosti rozhodnutí ve věci té dříve již vydané, jakož i bod 6. cit. již výměru žal. úřadu ze dne 29. října 1921, jímž nařizoval šetření důchodkovými kontrolními úřady v K. Ch., a jímž položil při šetření tom otázku, je—li žadatel hoden, aby se vzala v projednávání jeho opožděná žádost a proč.
Posuzují-li se nař. rozhodnutí s tohoto hlediska, byla by zde i ona procesní závada, pokud úřad hleděl k podaným žádostem jako ke stížnostem a byl by zde i další nedostatek, že totiž úřad bez ohledu na výsledky provedeného šetření vrátil se prostě k svému původnímu zamítavému stanovisku, ačkoliv by tak důsledně podle kroků, jež podnikal, byl měl učiniti pouze tehdy, kdyby dle výsledku šetření byl dospěl k závěru, že zde není podmínek, za kterých by bylo na místě nahraditi původní výrok výrokem novým, jak původně zamýšlel, a že by tomu tak bylo, žal. úřad ani netvrdí. Leč nedostatek tento nemohl by býti nss-u důvodem ke zrušení nař. rozhodnutí, když strana neměla právního nároku na to, aby úřad svůj výrok opětovně přezkoumal a změnil a nebylo tudíž lze ve vylíčeném postupu úřadu shledávati nezákonitý zásah do subjektivního práva st-lů.
Byl-li zde skutečně tento druhý případ, že totiž úřad svého původního rozhodnutí neodvolal, že je neodstranil, nýbrž projevil pouze svou ochotu věc ještě jednou přezkoumati a teprve podle výsledku tohoto zkoumání vydati případně výrok nový, neměl by ovšem tento postup žádného vlivu na povahu onoho prvního výroku jakožto konečného, právní moci schopného a nebylo by lze pouze v té okolnosti, že pak úřad k onomu výroku se vrátil, dávaje tím na jevo, že při něm trvá, shledávati nižádnou nezákonitost.
Nss-u bylo by se pak zabývati další otázkou, totiž přípustností stížností, neboť kdyby ve výroku nyní naříkaném bylo lze spatřovati pouhý odkaz k výroku prvnímu, jímž věc byla pravoplatně rozhodnuta, byly by stížnosti dne 28. září 1922 k soudu došlé, když ona první rozhodnutí, jak svrchu vylíčeno, byla nejpozději dnem 27. září 1921 stranám doručena, patrně opožděné (§ 21 a 14 zák o ss).
Poněvadž však, jak uvedeno, úřad o nových žádostech šetření zavedl a v naříkaných nyní rozhodnutích neomezil se pouze na oněm odkaz k svému prvnímu výroku, nýbrž doložil zamítavé stanovisko ještě dalším důvodem, že nemůže měniti rozhodnutí spočívající na zákonných podkladech, což předpokládá, že rozhodnutí ta znovu přezkoumal a to ve věci samé, jeví se býti jeho výrok novým, samostatným meritorním rozhodnutím a není tudíž důvodu, proč by nss nemohl přistoupiti k meritornímu přezkoumání tohoto výroku po této stránce.
Poněvadž prvním rozhodnutím zamítl úřad žádost pouze z jednoho důvodu, totiž pro domnělé opoždění, žal. úřad dovolávaje se jeho zákonitosti vychází i při svém nynějším výroku z právního názoru, již tehdy vysloveného, že totiž žádosti dne 23. listopadu k němu došlé, podány byly opožděně, poněvadž lhůta v § 4 cit. nař. stanovená uplynula dnem 22. listopadu. Vzhledem k vývodům stížností naskýtaly by se v tomto směru dvě otázky. Jednak totiž, zda den poštovní dopravy jest od lhůty odpočítati, v kterémžto případě o opoždění nemohlo by býti řeči, když žádosti ty jsou i podle stanoviska žal. úřadu dány na poštu nejpozději dne 22. listopadu, tudíž v čas. V případě záporného zodpovědění této otázky, naskýtala by se teprve pak otázka další, kdy ona lhůta § 4 cit. nař. uplynula.
Nss nemohl přiznati oprávněnost vývodům stížností ve směru prvním, neboť není všeobecného ustanovení, že dny poštovní dopravy jest od lhůt vůbec odpočítávati, a ustanovuje-li § 14 zák. čl. 11 z r. 1909 pro obor správy finanční a § 6 zák. čl. 20 z r. 1901 v ostatních oborech správy, že při odvolací lhůtě den odevzdání na poštu platí za den podání, jest předpis tento výjimkou zvláště stanovenou pro počítání lhůt při právních prostředcích, o které však v tomto případě nejde a jest tudíž v tomto směru přisvědčiti žal. úřadu, že dny ty odpočítati nelze.
Pokud však jde o druhou otázku, jest názor žal. úřadu mylný. V oboru správního práva není podle uherských zákonů právě tak, jako podle zákonů platných na území neslovenském, všeobecných předpisů, jak počítati lhůtu stanovenou podle týdnů, měsíců nebo let. Potom však luštiti jest otázku tu podle ustanovení, jež ve směru tom byla právním řádem dána vůbec. Zde pak podle § 329 zák. čl. 37 z r. 1875 (obchodní zákon) a § 32 zák. čl. 27 z r. 1876 (směnečný zákon) lhůta dle týdnů nebo měsíců určená končí dnem, který svým pojmenováním nebo číslem odpovídá dnu, jímž lhůta ta počala. Zásadě té souhlasící s ustanovením obchodního zákona (čl. 328) a obč. zák. (§ 902) platícím na území neslovenském, dostalo se mocí obyčejového práva na území slovenském platnosti v oboru soukromého práva vůbec (Raffay: A Magyar Magánjog Kézikönyve I. 163 a II. 229).
Pokud jde o stanovisko zákonodárcovo v oboru práva veřejného, přicházel by v úvahu předpis práva trestního, totiž § 3 zák. čl. 5 z r. 1887, § 12 zák. čl. 40 z r. 1879 a § zák. čl. 37 z r. 1897, jímž táž zásada přijata byla i v tomto oboru právním. Lze ji tudíž považovati za nynějšího právního řádu za jedině směrodatnou pro řešení otázky, o kterou jde.
Podle 3. odst. § 4 vlád. nař. ze dne 12. října 1920 č. 576 sb. podati jest žádost o výměnu neokolkovaných bankovek do jednoho měsíce ode dne účinnosti tohoto nařízení, která po rozumu § 14 nastala dnem vyhlášení, tudíž dnem 23. října 1920. Potom však lhůta ta končila teprve uplynutím dne odpovídajícího svým početním označením dni, od něhož jest ji počítati, tudíž dnem 23. listopadu 1920 a byly tudíž žádosti, o něž se jedná, a jež nesporně došly k úřadu nejpozději tohoto dne, 23. listopadu, podány včas. Jestliže tudíž žal. úřad vycházeje z mylného právního názoru, že lhůtu 1 měsíce počítati jest jako by stanovena byla 30 dny, kdy končila by ovšem 22. listopadu, žádosti ty jako opožděné zamítl, nenalézají jeho výroky opory v zákoně, pročež bylo je zrušiti, pokud jde o stížnosti svrchu pod 3. uvedené, podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 1940. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 441-447.