Č. 1976.

Policejní právo trestní: § 22 min. nař. ze dne 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. obsahuje netoliko předpis kompetenční, nýbrž i materielní normu, která opravňuje politický úřad učiniti k zachování veřejného pořádku a klidu policejní opatření i tam, kde není pro dotčený obor policejní zvláštní zákonné úpravy.
(Nález ze dne 15. února 1923 č. 2526.)
Věc: Obec Suchdol, město Unčov, Medlov a městská obec Opava (adv. Dr. Schreiter, Dr. O. Stein z Prahy a mag. kom. Dr. Stellwag-Carion) proti ministerstvu vnitra o odstranění pomníku; dále městská obec Opava proti ministerstvu vnitra stran odkladného účinku stížnosti k nss-u.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Výměrem ze dne 26. října 1921 č. — nařídila osp ve Sternbergu městské radě v Unčově, aby pomník císaře Josefa II., stojící na veřejném statku v Unčově a patřící obci, se zřetelem na místní poměry a za účelem udržení veřejného klidu odstranila, na jiné veřejně přístupné místo jej již nestavěla, nýbrž umístila jej v některém uzavřeném prostoru, sice že by jej osp dala odstraniti politickou exekucí. Podobného rozkazu dostalo se též obecní radě v Medlově stran pomníku císaře Josefa II. tam postaveného.
Výměrem osp v Novém Jičíně z — bylo dále uloženo také obecní radě v Suchdole, aby pomník císaře Josefa II., stojící před tamní německou obecnou školou, odstranila a na nějakém neveřejném místě nebo v nějaké neveřejné budově umístila.
Posléze bylo také výnosem presidia zsp v Opavě z — z důvodů zachování veřejného klidu, pořádku a veřejné bezpečnosti purkmistru města Opavy nařízeno, aby pomník císaře Josefa II. v Opavě byl do 8 dnů s dosavadního stanoviště svého odstraněn na místo veřejně nepřístupné nebo do kryté budovy.
Tyto příkazy byly v cestě instanční nař. rozhodnutími min. vnitra potvrzeny, ježto žal. úřad na základě spisového materiálu a konaného šetření ve všech uvedených případech dospěl k přesvědčení, že další trvání pomníku Josefa II. v uvedených obcích na dosavadních místech jest překážkou zachování veřejného klidu a pořádku. Poněvadž pak okresní resp. zsp jest podle §§ 22 a 35 nař. ze dne 19. ledna 1853 č. 10 ř. z., po případě podle §§ 13 a 6 oddělení C téhož min. nař. povinna pečovati ve svém obvodu o udržení veřejného klidu a pořádku, bylo její věcí, aby odstranění pomníků nařídila.
O stížnostech, které jmenované čtyři obce do rozhodnutí těch podaly, nss uvážil toto:
Především dlužno proti jednotlivým stížnostem zdůrazniti, že naříkaná rozhodnutí nepřejala důvodů nižších instancí, nýbrž učiněná opatření opřela o vlastní důvody, odlišné od odůvodnění instancí nižších. Nař. rozhodnutí zejména nespatřují zákonný podklad pro sporná, opatření v zákonech ze dne 14. dubna 1920 č. 266 a 267 sb., nýbrž v min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z. Ježto nss jest povolán přezkoumávati zákonitost rozhodnutí a opatření toliko poslední instance, jeví se bezpředmětnými ony námitky stížnosti, které potírají rozhodnutí ministerstva jako nezákonná proto, že nelze pro ně nalézti podkladu v cit. zákonech č. 266 a 267 ex 1920.
Nss nemohl se dále zabývati vážně námitkou, že jest vyloučeno, aby nositel zákonodárné moci, který vydal ustanovení §§ 22 a 35 min. nař. z 19. ledna 1853 č. 10 ř. z., jichž se nař. rozhodnutí dovolávají, byl chtěl zameziti zřízení pomníků pro své předchůdce jako odporující veřejnému pořádku a bezpečnosti, a že tedy nelze se cit. ustanovení dovolávati k podepření nař. opatření.
Cit. ustanovení obsahují všeobecnou normu, která není přistřižena na konkrétní skutkové okolnosti. Jsou proto úřady zásadně oprávněny je aplikovati, jakmile zjistí, že jsou dány všeobecné předpoklady pro jich použití, byť i za poměrů, které tu byly v době jich vydání, tytéž skutkové okolnosti, které dnes aplikaci oné normy ospravedlňují, nebyly by mohly použití její odůvodniti, čili jasněji řečeno, byť i trvání sporných pomníků tehdy nebylo by mohlo býti považováno za porušení veřejného klidu a pořádku. Vždyť pojem veřejného pořádku, jenž obsahově určuje policejní oprávnění úřadu ve smyslu cit. předpisů, není pojmem absolutním, nezměnitelným za všech poměrů, naopak mění se časem srovnale s dočasnými skutečnými a právními poměry, které působí na pojem veřejného pořádku. Pokud se týká nař. opatření tak, jak bylo vydáno, odporuje mu zejména stížnost obce Unčova námitkou, že min. nař. z r. 1853 v něm dovolané nemůže býti materielním základem k podobným opatřením, nýbrž že úřad by byl mohl učiniti je jen tehdy, kdyby se mohl odvolávati na zvláštní zákon tento předmět upravující.
Pokud stížnost provádějíc tuto námitku na prvním místě uvádí, že úřad podle § 35 jest oprávněn jenom k takovým opatřením, která jsou mu uložena zákonem nebo příkazem nadřízených úřadů a která mohou učiniti ve svém oboru působnosti, ocitá se v rozporu se zněním dovolané normy. Cit. § 35 podle svého znění prohlašuje za povinnost okresního úřadu, aby v záležitostech správy policejní učinil všechna opatření, která mu zákony nebo příkazy nadřízených úřadů byla uložena, anebo která ve svém oboru působnosti sám uzná za potřebná učinili. Není tedy okresní úřad ve své policejní kompetenci omezen na to, aby prostě prováděl ustanovení zákonů, jež zvláště upravují výkon policie v určitých jednotlivých směrech, nýbrž jest oprávněn v oboru své jinaké působnosti policejně zakročiti i tam, kde podle vlastního uvážení to za potřebná uzná. Meze tohoto jeho oprávnění stanoví pak norma § 22, jež okresním úřadům přikazuje vedle péče o provádění zákonů také bezprostřední péči o zachování bezpečnosti, veřejného pořádku a klidu.
Z toho, co uvedeno, plyne, že v cit. § 22 nelze spatřovati pouhý předpis kompetenční, nýbrž že obsahuje naopak spíše materielní právní normu, která okresní úřad zmocňuje, aby v zájmu udržení bezpečnosti, veřejného pořádku a klidu bezprostředně zakročoval i tam, kde není pro to zvláštního zákonného podkladu. Toto všeobecné zmocnění zákonné jest právním podkladem pro výkon policejní moci, která v »oboru správy stává se činnou, aby zamezila poruchy, jež dobrému pořádku, pospolitosti hrozí z chování jednotlivců«, omezena jsouc jenom potud, pokud zákonodárství potírání určitých nebezpečných poměrů samo již upravilo. Stále vzrůstající a intensivnější činnost zákonodárná v moderních státech přináší ovšem s sebou, že zákonná úprava jednotlivých směrů veřejné správy zasahuje vždy dále a dále, a tím ovšem obor působnosti moci policejní stále zužuje.
Jest ovšem správné, že moderní právní stát jest vybudován na zásadní myšlence svobody osoby, majetku a t. d., jak to zejména jasně dochází výrazu v ústavní listině čsl. státu a pokud se týče vlastnictví také v § 364 o. z. o. Ústava sice zabraňuje úřadům zasahovati libovolně do ústavně zaručených svobod státních občanů, na druhé straně neuznává však neobmezenou svobodu státního občana, nýbrž váže její uplatňování na zákonné meze. Zákon tvoří onen rámec, v němž státní občané mohou sice svobody jim dané využíti, na který mohou ji však naopak zase úřady také omeziti.
Zákonným podkladem pro policejní omezení svobody jednotlivců jest však, pokud není zvláštní zákonné úpravy jednotlivých oborů správy, právě tak dříve zmíněné min. nař. z 19. ledna 1853, které byvši vydáno v době absolutistické na základě rozhodnutí panovníkova, má i dnes ještě plnou moc zákona a obsahuje materielní právní normu toho obsahu, že ohrožování bezpečnosti, veřejného pokoje a klidu zameziti jest policejními opatřeními, konkrétně řečeno, že každý může svobodu v kterémkoli ohledu jemu příslušející vždy využitkovati jenom potud, pokud tím není ohrožen veřejný pořádek.
Proto nemohl nss dáti za pravdu právnímu názoru ve stížnosti projevenému, že policejní opatření, které již pojmově znamená vždy zásah do svobody jednotlivce, bylo by přípustno vždy jenom na základě zvláštního zákona, odlišného od onoho generelního zmocnění daného min. nařízením z r. 1853, zejména však proto, že nař. opatření znamená zásah do vlastnictví st-lů, po případě do práva jejich volného projevu mínění.
Rovněž nemohl nss shledati správnou onu konstrukci stížností, která spatřuje generelní zmocnění pro vydávání policejních opatření v předpisu cís. nař. z 20. dubna 1854 č. 96 ř. z. a z tohoto snaží se dovoditi, že zmocnění ono týká se jenom zákazů, že však neobsahuje oprávnění žádati od státních občanů také positivní plnění a ukládati jim nějaké snášení ohledně jejich vlastnictví.
Stížnost přehlíží zde úplně, že cit. cís. nař. chce zajistiti provedení opatření a nálezů zeměpanských, politických a policejních úřadů bez ohledu na jejich obsah, a vztahuje se stejně na zákazy, jako na všeliké příkazy jiného druhu. Tak prohlašuje v § 1, že vykonatelná jsou všechna nařízení, opatření a nálezy, jež zeměpanské politické a policejní úřady v oboru své působnosti úřední bezprostředně nebo na základě příkazů nadřízených úřadů vydají. V § 7 stihá trestní sankcí sice toliko přestupky policejních zákazů, hned na to v § 8 zmiňuje se však o tom, jak postupovati při provádění a exekuci příkazů a zákazů politickými a policejními úřady vydaných. § 22 cit. nař. stanoví jako všeobecný účel, ale také jako hranici práva úřadu, vydávati policejní opatření, zachování bezpečnosti, veřejného pořádku a klidu. Účelem oné policejní moci jest zachování těchto policejních statků, hranicí její to, co jest nezbytně nutno, čeho tedy k dosažení účelu onoho třeba, co však zároveň k tomu postačuje. Policejní moc musí se svými požadavky obraceti se na toho, kdo po právu jest zavázán je plniti.
V daném případě žal. úřad vycházel z toho, že další ponechání pomníků na dosavadním veřejném místě, ať již zakrytých či odkrytých, jest na překážku zachování veřejného pořádku a klidu a zakládá tedy policejně nepřípustný stav, který úřad podle povinnosti uložené mu §§ 22 a 35 min. nař. z r. 1853 musí odstraniti.
Dlužno uznati a jest také všeobecně bez rozdílu národností uznáváno, že císař Josef II. získal si nepomíjející zásluhy o lidstvo vůbec, a zrušení poddanství a vydáním tolerančního patentu o obyvatelstvo svého státu, až do té doby nesvobodné, zvláště. Možno snad také připustiti, že jeho snahy o zjednodušení státní správy, jak se zejména jeví také ve snaze zavésti jako jednotný státní jazyk němčinu, nebyly diktovány motivy nacionálními v dnešním slova smyslu, ani pocity náklonnosti nebo antipatie k tomu či onomu národu, nýbrž že měly svůj důvod v úvahách ryze věcných. To vše nemění však ničeho na skutečnosti, že osoba císaře Josefa II. v pozdější době, v posledních desetiletích 19. století, stala se pravým symbolem preponderance německého jazyka a německého národa vůbec. Byly to německé politické strany zejména z území dnešního čsl. státu, které postavivše se do nejprudšího boje proti tak zvanému železnému kruhu pravice a proti vlád- nímu směru tehdy vládou zaujatému, jenž chtěl přiznati neněmeckým národům určitá práva jazyková, použily tehdy, jakož i v pozdějších dobách osoby císaře Josefa II., aby, oslavujíce ho jako zástupce politického směru jimi hájeného, zejména zřizováním pomníků daly na jevo a posílily svůj odpor proti jazykové a národnostní rovnoprávnosti neněmeckými národy požadované. I když se snad v jednotlivých případech postavení takového pomníku stalo z motivů čistě lidských a nikoliv nacionálních, staly se pomníky ty později, jak jest všeobecně známo, středisky, u nichž zmíněné politické tendence veřejně byly projevovány. Jako pak německé strany oslavovaly takto Josefa II. jako německého císaře ve svém smyslu, tak naopak stala se přirozeně osoba jeho, jak již uvedeno, následkem toho také v kruzích čsl. obyvatelstva symbolem myšlenky germanisace a potlačování českého národa.
Že zachování takového symbolu nadvlády jednoho národa nad druhým v samostatném čsl. státě přirozeně není srovnatelno s ideou tohoto státu, jak jest zejména formulována v § 1 ústav. zákona z 29. února 1920 č. 122 Sb. a že tedy odporuje veřejnému pořádku v tom smyslu, jak to odpovídá zřízení samostatného čsl. státu a ústavě, není dle toho, co řečeno, třeba dále dokazovati. Vzhledem k tomu je však i ponechání zmíněných pomníků na veřejných místech nesrovnatelno s veřejným pořádkem, a tedy policejně nepřípustno. Byly proto také úřady podle §§ 35 a 22 min. nař. z r. 1853 oprávněny postarati se o to, aby tento policejně nepřípustný stav byl odstraněn a pomníky s veřejných míst, na nichž byly postaveny, odklizeny.
Oprávnění zsp. v Opavě k vydání stejného příkazu k odstranění pomníku Josefa II.v Opavě má z týchž důvodů dostatečnou oporu v předpisech § 13 a 6 oddělení C. cit. min. nařízení.
Pokud však jde o stížnost, kterou město Opava podalo na rozhodnutí min. vnitra z — z důvodu, že stížnosti její podané do rozhodnutí téhož ministerstva z — na nss nebyl přiznán odkládací účinek, pozbyla stížnost tato tím, že stížnost ve věci samé podaná byla právě zamítnuta, předmětu, a bylo proto i ji zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1976. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 525-529.