Č. 1957.

Pensijní pojištění zřízenců: 1. Za splnění podmínek § 65 zák. ze dne 5. února 1920 č. 89 sb. má nositel pojištění nárok na to, aby úřad povolil změnu náhradní smlouvy v náhradní ústav. — 2 Není splněn požadavek § 65 bodu 1 cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z., jestliže zaměstnavatel v náhradní smlouvě uzavřené na základě tohoto nařízení vyhradil jen těm zaměstnancům vyšší požitky, jimž požitky ty příslušeti z náhradní smlouvy dřívější.
(Nález ze dne 10. února 1923 č. 2359).
Věc: Vídeňská bankovní jednota, filiálka v Praze, (adv. Dr. V. Dvořák z Prahy) proti ministerstvu sociální péče (min. r. Dr. B. Wellek — za zúčastn. stranu Všeob. pens. ústav Dr. E. Schönbaum a Dr. E. Hendrich) stran uznání smluv za náhradní ústav pensijní.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-lka obrátila se na ministerstvo sociální péče se žádostí, aby podle § 65, odst. 1 zák. z 5. února 1920 č. 89 sb. povolilo přeměnu náhradních smluv pojišťovacích, pokud se týkají jejího čsl. úřednictva, v náhradní ústav pensijní.
K žádosti připojila st-lka opis svého prohlášení z 31. prosince 1908, kterým za předpokladů zákona ze dne 16. prosince 1906 č. 1 ř. z. z r. 1907 zajistila svým zřízencům podléhajícím pensijní povinnosti plnění uvedená v §§ 6—19 a 25—27 tohoto zákona, a to v míře tímto zákonem stanovené, a pak opis prohlášení z 30. června 1915, jímž se zavázala uzavříti neb obnoviti náhradní smlouvy se svými zřízenci a tím zajistiti jim nárok na plnění uvedená v §§ 6— 19 a 25 — 27 cís. nař. ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. z., za podmínek i modalit v nařízení tom vytčených a ve výměře takové, jaká by dotčeným zaměstnancům příslušela, kdyby byli pojištěni u všeobecného pensijního ústavu pro zřízence.
Dle obsahu zajištění měly však zachovány býti vyšší nebo stejně vysoké nároky, jichž zřízenci nabyli z náhradní smlouvy dříve platné nebo z jiného titulu vůči zaměstnavateli.
Služební smlouvy uzavřené se zřízenci podléhajícími pojistné povinnosti na základě prohlášení prvého, uznány byly za náhradní smlouvy ve smyslu § 64 a 65 zák. o pens. pojištění výnosem býv. min. vnitra ze dne 30. března 1909 č. —, stejný právní účinek pak přiznán byl výnosem téhož min. ze dne 10. července 1915 č. — i smlouvám uzavřeným na základě prohlášení druhého.
Výnosem ze dne 7. prosince 1921 č. — nevyhovělo min. sociál. péče žádosti st-lky za povolení přeměny dosavadních náhradních smluv v náhradní ústav pensijní, poněvadž nebyly splněny zákonné podmínky pro tuto přeměnu, a odůvodnilo blíže rozhodnutí své takto:
»Náhradním smlouvám platným dne 31. prosince 1918 dostalo se uznání výnosem býv. min. vnitra ze dne 10. července 1915 č. — a to na základě prohlášení ze dne 30. června 1915, jímž st-lka svým zaměstnancům zaručila pouze zákonité požitky. Nevyhovují tudíž tyto náhradní smlouvy podmínkám cit. zákona. Na stanovy pensijního fondu nelze vzíti zřetele, poněvadž dle znění spisů nejsou podkladem náhradních smluv, a nemohou tudíž ustanovení jejich býti směrodatnými při posuzování žádosti st-lčiny.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Nss-u bylo se nejdříve zabývati vývody zástupce žal. úřadu přednesenými při ústními líčení, jimiž se tento snažil dovoditi, že st-lka již dne 31. prosince 1921, tedy před podáním stížnosti, ztratila svoji právní existenci, a proto nemohla stížnost podati, neboť nař. rozhodnutí prý bylo vydáno proti Vídeňské bankovní jednotě, filiálce v Praze, tento právní subjekt však zanikl tím, že splynul dnem 31. prosince 1921 s ústavy jinými, a přešel tak v ústav zcela nový.
Nss nemohl přistoupiti na tyto vývody a upříti st-lce aktivní legitimaci k podání stížnosti.
V daném případě jde o akciovou společnost. Usnesení valné hromady o dalším trvání společnosti potřebovalo k své platnosti podle čl. 214 obch. zák. zápisu tohoto usnesení do obchodního rejstříku.
Z výpisu z tohoto rejstříku připojeného ke spisům a datovaného po podání stížnosti, jest však zřejmo, že usnesení ono v době podání stížnosti do obchodního rejstříku ještě zapsáno nebylo, a tedy v době té působiti nemohlo.
V souvislosti se svrchu uvedenými vývody tvrdil dále zástupce žal. úřadu, že se stížnost stala bezpředmětnou tím, že úřednictvo dnem 31. prosince 1921 přešlo do služeb jiného subjektu.
Nss nemohl uznati, že by tato okolnost měla zbaviti tento soud povinnosti věcně o stížnosti rozhodnuti, neboť nař. rozhodnutí svými účinky zasahuje i dobu před 31. prosincem 1921, ježto jde o otázku, zda bylo či nebylo vyhověno předpisu § 65 novely o pens. pojištění z r. 1920 a zda proto pozbyla náhradní smlouva dnem 31. prosince 1920 povahy náhradního zařízení či nikoliv. Proto již z toho důvodu nelze stížnost pokládati za bezpředmětnou.
Zástupce žal. úřadu projevil při ústním, líčení dále názor, že stížnost je nepřípustná, poněvadž § 65 novely z roku 1920 neposkytuje straně nárok na přeměnu náhradních smluv v náhradní ústav, což patrno z toho, že užívá výrazu »za náhradní ústavy mohou na příště býti uznány.«
Nss neuznal tento názor za správný. Z pouhé skutečnosti, že zákon používá zde slova »mohou«, nelze ještě usuzovati, že by zákon byl nechal úřadu na libovůli, chce-li připustiti žádanou přeměnu, i když jsou splněny veškeré podmínky zmíněného předpisu.
Slovo ono na uvedeném místě má pouze význam ten, že úřad může povoliti přeměnu jen tehdy, když uvedené podmínky jsou splněny, nesmí však připustiti přeměny, když podmínky ty splněny nejsou. Jsou-li však podmínky ty splněny, pak zákon chrání nabytá práva z náhradních smluv do té míry, že povoluje aspoň přeměnu jich v náhradní ústav. Zákon tedy uznává nárok strany, a na soudu jest rozhodnouti, zda nař. rozhodnutím byl nárok ten porušen.
Ve věci samé řídil se nss těmito úvahami:
Až do zákona z 5. února 1920 č. 89 sb. z. a n. bylo možno dostáti zákonné pensijní pojistné povinnosti zřízenců kromě pojištění u všeobecného pensijního ústavu také ještě buď pojištěním u některého ústavu náhradního, jenž za takový úřadem byl uznán, neb uzavřením náhradních smluv, jimž se dostalo uznání příslušným ministerstvem.
Zmíněnou novelou z roku 1920 přivoděna byla změna především v tom směru, že náhradní smlouvy přestávají po určité době býti prostředkem, jímž lze vyhověti zákonné povinnosti pojišťovací, takže na příště mají poskytnouti jediné tuzemské náhradní ústavy možnost pojištění, jež zabraňuje pojištění u všeob. pen. ústavu (§§ 64 a 65 cit. zák.).
Ale i pojištění u náhradních ústavů doznalo omezení tím, že v odst. 3 § 65 cit. zák. bylo zakázáno zřizovati nových náhradních ústavů vyjímaje případy, kdy se jedná o přeměnu náhradních smluv v náhradní ústav pensijní (odst. 1 a 2 § 65.)
Přeměnu tu, pokud se týče náhradních smluv uzavřených u tuzemských pojišťoven podle § 66 lit. a) cís. nař. z 23. června 1914 č. 138 ř. z., provésti jest dle odst. 2 § 65 novely z roku 1920, ohledně pak náhradních smluv jiných (§ 66 lit. b) zák. z roku 1914) nutno postupovati dle odst. 1 zmíněného ustanovení.
O tento případ pak právě jde ve sporu, jenž zavdal podnět ke stížnosti.
St-lka uzavřela se svými zaměstnanci smlouvy dle § 66 lit. b) zákona z 25. června 1914 č. 138 ř. z. a domáhá se povolení k přeměně smluv oněch v ústav náhradní. Dle § 65, odst. 1 lze přeměnu takovou povoliti za těchto podmínek:
1. že vyhovoval obsah náhradní smlouvy nejpozději dne 31. prosince 1918 požadavkům § 65 č. 1 až 4 cís. nař. ze dne 25. června 1914 č. 138 ř. z.,
2. že náhradním smlouvám byly podkladem stanovy pensijního ústavu, pokladny, fondu atd., 3. že příslušný nositel pojištění žádal o přeměnu v náhradní ústav nejdéle do 31. prosince 1920,
4. že nositel pojištění přizpůsobí své stanovy podmínkám § 66 nového zákona.
Úřad zamítl požadavek st-lčin pro nedostatek splnění podmínky prvé a druhé, udávaje, že náhradní smlouvy nevyhovují požadavkům § 65, odst. 1 zák. z r. 1920, poněvadž
a) náhradními smlouvami, za jichž přeměnu v náhradní ústav se žádá, zaručují se pouze požitky zákonné, čímž patrně chce úřad říci, že nezaručují se jimi požitky v míře vyšší, jak to předpisuje bod 1 § 65 cís. nař. z r. 1914, a poněvadž
b) stanovy fondu, jichž se st-lka dovolává, nebyly podkladem náhradních smluv, za jichž přeměnu se žádá.
Oba důvody jsou té povahy, že již existence kteréhokoliv z nich vylučovala by dle zákona žádanou přeměnu v náhradní ústav.
Přihlédnuto budiž nejdříve k důvodu uvedenému na místě prvém. Již dle zmíněného cís. nař. z roku 1914 mohla smlouva uzavřená mezi zaměstnavatelem a zřízencem o zaopatřovacích požitcích zřízence a jeho pozůstalých jen tehdy býti uznána za smlouvu náhradní, když mimo jiné bylo obdobně vyhověno také předpisu § 65 č. 1, když totiž zaměstnavatel smlouvou zajistil svým zřízencům nároky, jichž hodnota vypočtená na základě zásad zajišťovací techniky přesahovala hodnotu čák uvedených v §§ 5 až 19 a 25 až 27 zmíněného nařízení aspoň o jednu pětinu.
Nový zákon požaduje též splnění předpisu č. 1 § 65 cís. nař. z r. 1914 a to jako předpokladu pro přeměnu náhradní smlouvy v náhradní ústav pensijní a stanoví, že předpoklad ten musil zde býti nejpozději dne 31. prosince 1918.
Jest tedy uvážiti, zda tomuto předpokladu bylo vyhověno. Prohlášením ze dne 30. června 1915 převzala st-lka, aby dosáhla uznání náhradních smluv, vůči býv. min. vnitra závazek, že se svými zaměstnanci podléhajícími pensijnímu pojištění uzavře smlouvy, jimiž zajistí těmto zaměstnancům, pokud z dosavadních náhradních smluv nebo z jiných titulu nemají vůči zaměstnavatelce nároků větších neb aspoň nároků stejně velikých, jež zůstávají nedotčeny, plnění uvedená v §§ 6—19 a 25— 27 cís. nař. z 25. června 1914 č. 138 ř. z.
Smlouvami uzavřenými se zaměstnanci ve smyslu tohoto prohlášení zajistila tedy st-lka všeobecně svým zaměstnancům, podléhajícím pensijní povinnosti, skutečně pouze minimální požitky zákonné a nikoliv požitky zákonnou míru přesahující.
Ustanovením do smluv pojatých, že nedotčeny zůstávají případné rozsáhlejší nároky zřízenců ze smluv dřívějších neb jiných titulů vůči zaměstnavatelce, nezavázala se st-lka všeobecně k zvýšení nároků a čák všech zaměstnanců nad míru zákonnou, nýbrž pouze prohlásila, že novou smlouvou nemají doznati nějaké újmy práva již nabytá.
Nevztahuje se tudíž ono ustanovení na všechny zaměstnance, nýbrž pouze na ony, kteří dotčených práv nabyli, a s nimiž st-lka dříve nějaké náhradní smlouvy uzavřela nebo jimž v té příčině vzešly jiné tituly vůči zaměstnavatelce. Předpis § 65, odst. 1. zákona z roku 1920 žádá však vzhledem na ustanovení § 65, č. 1. cís nař. z roku 1914, aby nároky všech zaměstnanců bez výjimky na míru tam uvedenou byly zajištěny. Požadavku tomu pojetím svrchu uvedeného ustanovení do náhradní smlouvy tedy vyhověno nebylo, a nelze proto již z toho důvodu předpoklad uvedený na místě prvém pokládati za splněný.
Budiž však přes to ještě podotknuto, že také z obsahu prohlášení st-lky, jež bylo základem náhradních smluv dřívějších, není nikterak patrno, že by st-lka byla smlouvou zabezpečila zřízencům svým statutární požitky pensijního fondu zřízeného pro úřednictvo st-lky, na kterémžto tvrzení buduje stížnost svoji obranu, neboť dotčené prohlášení její týká se opět jen požitků zákonných.
Odpadá tudíž i úvaha, zda statutární požitky poskytované dotčeným fondem dosahují oné míry, jak to požaduje zákon pro přeměnu náhradních smluv v náhradní ústav, a není také vadou řízení, že se úřad v tom směru obsahem stanov neobíral.
Zůstává tudíž první důvod, na němž spočívá nař. rozhodnutí, v platnosti.
Poněvadž pak by nař. rozhodnuti mohlo trvati, i kdyby pouze o tento důvod bylo opřeno, netřeba ani již zkoumati, zda i druhý důvod mohl by obstáti, a zdá skutečně stanovy dotčeného fondu nebyly podkladem pro náhradní smlouvu z roku 1915, za jichž přeměnu v náhradní ústav se žádá.
Bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1957. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 485-489.