Č. 1825.

Domovská příslušnost. — Státní občanství (Slovensko): 1. Ztráta čsl. státního občanství a domovské příslušnosti podle § 30 zák. článku 50 z roku 1879 (vstupem do služeb jiného státu) jest podmíněna tím, že dotčená osoba si byla své státní příslušnosti vědoma, že měla svobodnou vůli a možnost dle své vůle jednati a že setrvá ve službách cizího státu i když zví, že to neodpovídá zájmům státu čsl. — 2. Ke ztrátě československého státního občanství podle uvedeného předpisu nestačí pouhá skutečnost, že osoba, která byla ve službách bývalého uherského státu před převratem, i po převratu setrvala ve službách státu maďarského. — 3. Nařízení ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 3. března 1920 č. 1925 nemá povahu právní normy.
(Nález ze dne 10. ledna 1923 č. 20363/22.)
Věc: Josef S. v P. proti ministerstvu s plnou mocí pro správu Slovenska stran státního občanství a domovské příslušnosti.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Svědectvím příslušnosti dtto Bělovce dne 9. března 1921 potvrdilo obecní zastupitelstvo tamtéž, že st-l, pensionovaný maďarský král. četnický podplukovník narodil se dne 9. července 1870 v Bělovcích, od 18. ledna 1919 má tam stálý byt, jest tam velkostatkářem, podle zák. čl. 22 z r. 1886 je tam příslušný a je zdejší státní občan.
Nař. rozhodnutím prohlásil žal. úřad neplatným ono svědectví příslušnosti ze dne 9. března 1921 pro nezákonnost a vyslovil, že st-l není příslušný do obce B. a že není čsl. státní občan, pročež se nařizuje, aby byl vyškrtnut ze seznamu příslušníků obce té a to z důvodů, že dle provedeného úředního šetření a dle vlastního doznání st-l sloužil ještě po převratu od 18. prosince 1918 do 1. května 1919 u budapešťského četnického velitelství a byl také maďarským státem pensionován. Sluší ho proto považovati za maďarského státního občana a to i v tom případě, kdyby byl měl před 28. říjnem 1918 domovskou příslušnost v obci Bělovcích, poněvadž tím, že konal po převratu službu státu maďarskému, pozbyl podle § 30 zák. čl. 50 z r. 1879 a nař. ministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 3. března 1920 č. 1925 pres. svého bývalého státního občanství a domovské příslušnosti v B.
O stížnosti do rozhodnutí toho podané uvážil nss toto:
Jak z nař. výroku patrno, neřešil žal. úřad autoritativně otázku, zda st-l skutečně měl domovskou příslušnost v obci ležící na území čsl. státu, a zda nabyl zdejšího státního občanství, vycházeje ze stanoviska, kdyby tomu tak i bylo, že by st-l byl pozbyl občanství toho i domovské příslušnosti po rozumu § 30 zák. čl. 50 z r. 1879 a nařízení min. pro Slov ze dne 3. března 1920 č. 1925.
Podle cit. § 30 úřady v § 11 uvedené, z nichž v daném případě mohl by přicházeti v úvahu pouze ministr vnitra, mohou ohledně státních občanů, kteří bez jejich svolení vstoupili do služeb jiného státu, vyřknouti ztrátu vlastního občanství, jestliže po dané výzvě v ustanovené době služby té neopustí.
Pokud jde o skutkový základ výroku, vycházel žal. úřad z předpokladu, a to nesporného, že st-l sloužil ještě po převratu u budapešťského četnického velitelství a že byl maďarským státem pensionován. Ze správních spisů jest však patrno, že st-lova služba maďarskému státu nezačala teprve po převratu, tedy v době, kdy st-le mocí jeho domovské příslušnosti do obce na území čsl. bylo by pokládati za státního občana této republiky, na rozdíl od státu maďarského, nýbrž že trvala již po několik let a že tedy onen služební poměr založen byl v době, kdy pro celé území státu uherského bylo jen jedno jediné státní občanství.
St-l tvrdil pak dále již v řízení správním, předkládaje nebo nabízeje důkaz o svém tvrzení, že až do 18. prosince 1918 konal službu v Bratislavě, tudíž na území slovenském; že toho dne, kdy, jak udával, čsl. republika v městě tom své státní svrchovanosti dosud nevykonávala, byl svým nadřízeným úřadem pouze přechodně na dobu 30 dnů odvolán k výkonu služby do Budapešti, kteréhožto rozkazu následkem svého služebního poměru vůči státu uherskému na území tom tehdy de facto státní svrchovanost vykonávajícímu, uposlechnouti musil; že však dne 18. ledna 1919, jakmile uplynutím oné doby určené mu k výkonu služby na území maďarského státu bylo mu možno vrátiti se opět do Bratislavy, ihned tak učinil, od té doby trvale na zdejším území se zdržuje a do služeb maďarského státu již se nevrátil.
Šlo by tudíž o posouzení významu těchto skutkových okolností vzhledem k předpisu žal. úřadem použitému, případně správnost stanoviska, jež úřad k okolnostem těm zaujal.
Jak z předpisu § 30 jest zřejmo, předpokládá, že jde o zdejšího státního občana, jenž odpykati má ztrátou svého občanství to, že se dopustil činu nesrovnávajícího se s jeho občanskými povinnostmi, vstoupiv bez povolení se strany svého státu do cizích služeb a setrvav v nich, ač musilo mu býti zřejmo, že stát ten s jeho postupem nesouhlasí. To předpokládá však, aby osoba ta byla si alespoň vědoma svého státního občanství, neboť teprve pak lze mluviti o tom, že porušila povinnost vůči státu, k němuž náleží, tím, že své služby věnovala státu, k němuž má postavení cizince. Dalším předpokladem oné újmy ve formě ztráty státního občanství jest však také svoboda vůle a možnost dle této své vůle jednati. Třetí podmínkou pak jest, že osoba ta setrvá ve službě cizího státu i když ví, že neodpovídá to zájmům státu, jehož občanství požívá.
Posuzuje daný případ s tohoto hlediska dospěl nss k tomuto závěru:
Poněvadž jest nesporno, že st-l byl ve službě již před převratem, tedy v době, kdy celé území bývalého království uherského bylo pod státní svrchovaností státu toho, bylo by lze vstoupení do cizí služby po rozumu cit. § 30 shledávati teprve v tom, že po převratu ve službě té setrval, avšak to i jen tehdy, kdyby zde byly podmínky svrchu uvedené.
St-l dle svého tvrzení přeložil místo své služební činnosti z území zdejšího na území cizí dne 18. prosince 1918 a to, jak tvrdí v době, kdy jeho dosavadní stanoviště nalézalo se ještě pod státní svrchovaností státu maďarského, kdežto stát čsl. své suverenity tam ještě nevykonával a stalo se tak před uzavřením mírových smluv, kdy tedy ještě nevěděl a věděti nemohl, zda jeho služební místo a jeho domovská obec, v té době také ještě pod maďarskou svrchovaností dle jeho tvrzení se nalézající, stanou se součástkou toho či onoho státu. Potom však byla by důvodná st-lova námitka, že nebyl a nemohl si býti vědom toho, zda jest Státním občanem čsl. či maďarským a který ze států těch jest mu státem cizím a nebylo by zde tudíž podmínky první.
St-l tvrdil a nabídl se dokázati okolnosti, ze kterých dovozovál, že ono přeložení jeho služební činnosti stalo se k vrchnostenskému rozkazu nadřízeného úřadu, zastupujícího stát na území tom svou suverenitu vykonávající. Pak scházela by podmínka druhá, totiž svobodné věnování svých služeb cizímu státu, čili vstoupení do cizích služeb dobrovolným navázáním služebního poměru.
St-l tvrdil a dokazoval konečně, že službu konal pouze do 18. ledna 1919 a nikoliv, jak úřad za zjištěné pokládal, do 1. května 1919, a že od 18. ledna 1919 zdržoval se trvale z počátku v Bratislavě, pak v Bělovcích, takže na území uherském službu pak již ani konati nemohl a že učinil tak ihned, jakmile zvěděl, že jak Bratislava jako jeho služební místo, tak i jeho domovská obec tvoří součástku státu čsl. Okolnosti tyto vylučovaly by třetí ze svrchu uvedených podmínek, aby totiž osoba, jež má býti zbavena státního občanství, setrvala ve službách cizího státu, když již věděla, že neodpovídá to zájmům státu, jehož státní občankou jest. Zároveň by však okolnost ta nasvědčovala tomu, že st-l, jakmile si byl vědom toho, že státním převratem se stal mocí svého domovského práva státním občanem čsl. na rozdíl od občanství maďarského, svůj dosavadní, před touto dobou založený služební poměr dobrovolně zrušil, nevyčkav ani výzvy dle § 30 cit. zák.
Souhrn okolností těch odůvodňoval by pak konečný závěr, že ve st-lově případě nešlo vůbec o vstoupení čsl. státního občana do služeb cizího státu, nýbrž o pouhou likvidaci služebního poměru před tím platně založeného, jakmile poměr ten počal nabývati známek předpisem § 30 předpokládaných a použití předpisu toho podmiňujících. Úřad k okolnostem těm, jak patrno, pro řešení sporu rozhodným, nepřihlížel, nezjistil a nezhodnotil jich, vycházeje z právního názoru, jak uvedeno, mylného, že k použití cit. předpisu stačí již pouhý fakt, že st-l i po státním převratu ve službě státu, následkem převratu toho cizího, se nalézal a nemá subsumpce případu toho pod § 30 dostatečného ani skutkového ani právního podkladu.
Výrok v odpor vzatý nemá však právní opory ani v druhém předpisu, jehož se dovolává, totiž v nařízeníministra s plnou mocí pro správu Slovenska ze dne 3. března 1920 č. 1925, neboť nehledí-li se ani k tomu, že jde o pouhou instrukci úřadům, nikoli tedy o právní normu, jež by vůbec mohla platně upraviti poměr, o nějž jde, totiž zánik státního občanství, vyhrazený § 4 ústavní listiny výslovně zákonné úpravě, — vztahuje se výnos ten na dobu mnohem pozdější, kdy st-l již nesporně ve službách cizího státu vůbec nebyl.
Poněvadž pak ani další okolnost žal. úřadem v jeho výroku uvedená, že totiž maďarský stát st-le za služby dříve konané pensionoval, otázky st-lova státního občanství dle nynějšího právního stavu se nedotýká, nezbylo než zrušiti nař. rozhodnutí, upírající st-li státní občanství a důsledně s tím i domovskou příslušnost pouze z těchto důvodů, podle § 7 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 1825. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 201-204.