Č. 2080.

Cesty (Čechy): 1. Určuje-li zemský výbor úhrnečný příspěvek na udržování silnice dle § 3, odst. 2 čes. zák. ze dne 2. dubna 1867 č. 32 z. z., mají v řízení tomto jak majitelé podniků příspěvkem povinných tak korporace silnici udržující postavení stran procesních. Za procesní návrhy stran lze považovati v tomto řízení jen ony návrhy, které byly předneseny rozhodovacímu úřadu, t. j. zemskému výboru. — 2. Provozují-li se nákladní jízdy, podle § 3 zák. ze dne 2. dubna 1867 č. 32 z. z. kvalifikované, mezi dvěma průmyslovými velkopodniky, doly atd., není žádný z obou podniků povinen snášeti, aby při stanovení paušálu konservačního byly nákladní povozy, dopravu od jednoho podniku k druhému sprostředkující počítány na jeho vrub větší kvótou než polovicí. — 3. Zákonný důvod dávky podle § 3 zák. ze dne 2. dubna 1867 č. 32 z. z. spočívá ve skutečnosti, že kvalifikovaný nákladní provoz k průmyslovému velkopodniku adt. nebo od něho se děje. Nerozhodno jest, zda povozy patří majiteli podniku či osobě jiné, zda tento nákladní provoz k podniku neb od něho se dál z vůle podnikatele, či stal se nutným z ohledů veřejných. Nerozhodno jest také, zda sídlo podniku jest v okrese, o jehož silnici jde, či leží-li mimo území okresu. — 4. Požadavek, aby vyšší náklad, způsobený nedostatečným udržováním silnice, nebyl při stanovení silničního konservačního paušálu ve smyslu § 3 zák. ze dne 2. dubna 1867 č. 32 z. z. čes. brán v počet, nemá v zákoně opory. — 5. Povinnost placení silničního konservačního paušálu ve smyslu § 3 zák. ze dne 2. dubna 1867 č. 32 z. z. nastává i tenkráte, když sice jednotlivá používaná trať silniční nemá délky 1 km, ale ve spojení s dalšími tratěmi silnic okresu nákladními povozy podniku používanými této minimální délky dosahuje.
(Nález ze dne 13. března 1923 č. 4076).
Prejudikatura: Boh. 627 adm.
Věc: Společnost Duchcovsko-Podmokelské drahý v T.-Š. firma Montan- und Industriewerke vorm. J. D. S. v D., společnost Falkenau- Egerer Bergbaugesellschaft v K. a akc. spol. Zettlitzer Kaolinwerke v S. (adv. Dr. Karel Halin a Dr. Ott Kobler z Karlových Varů) proti zemskému správnímu výboru v Praze o vyměření úhrnného platu, na udržování silnic.
Výrok: Stížnosti se zamítají dílem jako bezdůvodné, dílem jako nepřístupné.
Důvody: Na žádost osk v Karlových Varech stanovil zsv v Praze nař. rozhodnutím podle § 3 zák. ze dne 2. dubna 1867 č. 32 z. z. čes. stěžujícím si firmám za nadprůměrné používání jednotlivých tratí okresních silnic okresu Karlovarského v roce 1920 určité silniční úhrnečné příspěvky, poněvadž prý tyto příspěvky po bedlivé úvaze všech okolností jsou škodě způsobené nákladní dopravou těchto firem v r. 1920 jednotlivým tratím okresních silnic karlovarských přiměřeny.
V odůvodnění bylo dále podotknuto, že jmenované firmy mají dle úředního potvrzení osp-é z 10. května 1921 vesměs ráz velkovýroby, že jde ve všech případech o nadobyčejné používání okresních silnic v délce přes 1 km a to dopravou ze jmenovaných závodů a do nich v r. 1920, při čemž dle znění zákona a stálé prakse nepadá na váhu, zdali se tato doprava děla vlastními či cizími povozy. Výsledky šetření byly firmám učiněny přístupnými, jsou zřejmý z výkazu, možno je označiti za dostačující a za takové, že poskytují potřebný podklad pro stanovení žádaných paušálů. Námitky firem pouze rázu všeobecného nelze považovati za předmětné.
Dle methody 1. (zjištění rozsahu dopravy a výloh udržovacích používaných tratí) a dle methody 2. (porovnání s jinou stejnorodou tratí obyčejnou vozbou celkem stejně používanou) byly prý vypočteny paušály, jichž průměr by bezpochyby odůvodnil i stanovení vyšších paušálů za rok 1920, než okres navrhl. Požadavky okresu možno tedy považovati za odůvodněné a mírné.
Stížnosti proti rozhodnutí tomuto podané lze rozvrhnouti ve dvě skupiny.
Do první skupiny spadá stížnost Duchcovsko-Podmokelské dráhy, dále firmy Montanní a průmyslové závody, dříve J. D. St. a konečně stížnost Falknovsko-Chebské uhelné společnosti.
Do skupiny druhé patří stížnost akciové společnosti »Zettlitzer Kaolinwerke«.
Rozhoduje o těchto stížnostech řídil se nss těmito úvahami:
První skupina st-lů uplatňuje především řadu právních námitek týkajících Se zvláštní povahy veřejné dávky, známé pode jménem silničních úhrnečných platů (paušálů).
V tomto směru uvážil nss:
Dávka, kterou stanoví § 3 zákona o mýtech ze dne 2 dubna 1807 č. 32 z. z., jest příspěvek na udržování okresních a obecních silnic a má tyto znaky:
1. Subjektem k dávce povinným jsou držitelé velkých průmyslových podniků, uhelných dolů a pod.
2. Pokud jde o skutkové okolnosti, jimiž povinnost k dávce se odůvodňuje, vyžaduje se v positivním směru: a) aby zde byl nákladní provoz k podniku nebo od něho, jímž b) se používá silnice aspoň v délce 500 sáhů resp. podle vyhlášky česk. místodržitele ze dne 31. ledna 1876 č. 17 z. z. v délce aspoň 1 km, a to c) na velkou škodu této silnice.
V negativním směru se stanoví, že dávku tuto lze předepsati jen v tom případě, že se nevybírá žádné mýto.
3. Dávka tato jest platem úhrnečným a její výměra má býti přiměřena škodě zmíněným provozem způsobené.
Co do zmíněné subjektivní povahy st-lů, není však námitek. Rovně není popřena skutečnost, že jízda nákladními vozy se konala. Než první skupina st-lů vyvinula především teorii, kterou lze stručně strhnouti ve větu, že jezdí-li nákladní povozy mezi dvěma podniky k dávce povinnými, lze následky takového opotřebení tělesa silničního uložiti jen oběma podnikům společně a stejnoměrně, což by po názoru st-lů bylo provésti v ten způsob, že by každý z obou podniků přispívati měl na opotřebení oné polovice používané trati silniční, která jest mu místně blíže položena. V daném případě směly by tudíž podniky, které leží mimo okres karlovarský, býti uznány povinnými dávku platiti jen potud, pokud ona část trati, která podniku jest bližší a za kterou toliko podnik platiti má, probíhá okresem karlovarským.
Nss seznal, že základní myšlenka těchto vývodů jest sice správná, že však jí stížnosti nesprávně používají. Správná jest potud, že nákladní jízda mezi dvěma průmyslovými nebo horními podniky může se při vyměřování dávky počítati jenom jednou a dále, že na dávku přispívati mají oba podniky, poněvadž se s obou stran jedná o nákladní jízdu k velkému podniku neb od něho. Nesprávnou vsak jest teorie ve stížnostech konstruovaná potud, pokud se tvrdí, že nákladní jízda mezi dvěma podniky jako podklad pro vyměření dávky má býti místně dělena. Pro názor tento není v zákoně opory. V takovém případě ovšem žádný z podniků není povinen dáti si započítati více než polovici nákladních povozů a jest každý z nich oprávněn proti za- počtení všech povozů se brániti. Právě to však st-lé v řízení administrativním neučinili, ačkoliv nemělo ujíti jejich pozornosti, že se výhradně jejich podnikům započítává plný počet nákladních povozů k jejich podnikům přijíždějících nebo z nich odjíždějících, tak jak při sčítání jich byl zjištěn. Ježto však st-lé v řízení administrativním opomenuli uplatniti svůj nárok na to, aby v tomto směru byla dávka zmenšena a ježto proto otázka tato žal. úřadem vůbec řešena nebyla, brání nss-u předpis § 5 zák. o ss, aby se věcně zabýval touto otázkou do nař. rozhodnutí nepojatou a v něm vůbec neřešenou. V tom pak, že úřad otázku tuto pominul, nemůže býti spatřována vada řízení, ježto nebylo povinností žal. úřadu, aby z moci úřední zjišťoval eventuelní nároky stran na zmenšení jejich dávkové povinnosti, které kromě toho se mohou opírati jen o skutkové okolnosti, jež stranami v řízení správním uplatněny nebyly.
Pokud jde o nákladní dopravu, jež jest právním důvodem dávkové povinnosti, namítá dále táž skupina st-lů, že doprava tato nebyla ani v zájmu st-lů, ani že oni jí nechtěli, nýbrž že příčinu používání silnic, které by bylo jinak odpadlo, hledati sluší jedině v disposicích státního uhelného inspektorátu. St-lé mají za to, že proto jejich doly jsou sproštěny povinnosti k dávce.
Soud nemohl tento náhled uznati správným. Důvod, který povinnost k dávce zakládá, spočívá podle zákona výlučně ve skutečnosti, že se k podnikům a od nich koná kvalifikovaná nákladní doprava. Tím jest jasně vysloveno, že nezáleží na tom, zda povozy patří majiteli podniku či komu jinému a zda správa podniku dopravu k podniku neb od něho sama napřed určila, či konečně zda povozníci z vlastního popudu dotčené silnice k dopravě použili. Stejně nemá právního významu, zda doprava po silnici konala se z vůle interesentů či následkem veřejných opatření. Podle zákona jest směrodatným právě jen určité užívání silnice a vztah jeho k podniku.
O právních námitkách akciové společnosti »Zettlitzer Kaolinwerke« uvážil nss toto:
a) Stížnost namítá především, že společnost nemůže býti přidržána k dávce z toho důvodu, že používá silniční trati jen v délce 0,525 km. Námitka ta byla by ovšem správná, kdyby nákladní doprava, která se má počítati jejímu podniku na vrub, konala se na části trati kratší než 1 km. Avšak st-lkou nebylo popřeno, že povozy které se jí mají na vrub počítati, jezdily kromě trati, označené ve spisech č. 31 staré a 32 nové, ještě po dalších tratích silnic, jejichž délka daleko přesahuje zákonnou délku minimální. Ježto však zákon nežádá, aby minimální délka 1 km v něm stanovená tvořila souvislou trať, není překážky, aby byly sečítány i kratší úseky různých tratí okresní silnice. Ostatně sluší připomenouti, že podle výkazů ke spisům připojených, délka trati 32 podnikem používané není uvedena číslem 0,525 km, nýbrž 1,525 km, nač ovšem soud nechtěl klásti zvláštní důraz, ježto není vyloučeno, že tato číslice dostala se do výkazu dodatečnou a procesně ovšem zavržitelnou jeho opravou.
b) Další námitka této stížnosti jest sice teoreticky správná, neboť není pochyby, že ti, kdož dávkou jsou povinni, nemají hraditi veškeren náklad na udržování dotčené trati a tím všeobecnou silniční konkurenci úplně povinnosti této zbaviti. Neplyne to ovšem ani tak jasně z doslovu zákona, jako spíše z úvahy, že úhrnečný plat je v podstatě jenom náhradou za mýto, toto však, vybíráno jsouc pevnými sazbami, má zřejmě ten úkol, aby všeobecné konkurenci silniční částečně bylo uleveno, nikoli však, aby byla úplně nahrazena. Nelze také míti za to, že zákon chtěl, aby udržovací náklady okresních a obecních silnic způsobené normální dopravou byly uvaleny výlučně na průmysl. Zá- sadou práva silničního jest napořád, že okresní silnice udržovati má okres, a to ze svých všeobecných pramenů příjmových.
Stížnost však přehlíží, že podnikům k dávce povinným nebylo předpisem úhrnného platu uloženo hraditi veškeren náklad udržovací. Úhrnečné platy, jak je zsv. stanovil, přimykají se těsně k nedarovanému přehlednému výkazu, který jest k spisům připojen, resp. k ciferním podkladům v tomto výkazu obsaženým. Z těchto však jde na jevo, že od úhrnné sumy udržovacích nákladů především odečtena byla částka 10394 K jako zjištěný udržovací náklad normální trati a úhrnečný plat že vyměřen byl toliko ze zbytku. Není tu tedy skutkového podkladu, který by odůvodnil námitku, že úhrnečným platem má býti hrazen veškeren náklad udržovací.
Také další námitka stížnosti, podle níž by se neměl připočítávati vyšší náklad udržovací způsobený tím, že silnice byly zanedbány, nemá v zákoně opory. Neboť k udržování silnic mají podle zákona přispívati ti, kdož jsou k tomu povinni. Výška udržovacích nákladů řídí se podle skutečných poměrů. Částka k tomu potřebná musí býti opatřena a rozdělena v poměru zákonem stanoveném mezi všeobecnou konkurenci a mezi ty, kdož k dávce jsou povinni.
Další námitky jsou, třeba že stížnost je tak neoznačuje, převahou rázu formálního. Aby dosah jejich bylo možno posouditi, bylo uvážiti toto:
Zákon stanoví, že úhrnečný plat na udržování silnic má býti přiměřen opotřebení silnic, způsobenému nákladními povozy dotčeného podniku. Nestanoví však, jakým způsobem sluší vyšetřiti úhrnečný plat, který jednotlivé podniky mají zapraviti. Dle povahy věci může se zjištění takové státi toliko cestou nepřímou a jest ponecháno úřadu, jakou methodou se chce při tom bráti. Musí však zvoliti methodu takovou, která činí možným logický úsudek jak o míře opotřebení silnice, tak o přiměřenosti dávky, jež se má platiti (srov. nál. Boh. 627 adm.).
Může jíti hlavně o dvě methody.
Jedna záleží v tom, že se zjistí jednak celkový udržovací náklad, jednak rozsah celkové dopravy a pak rozsah dopravy podniku k dávce povinného. Označíme-li pak řečený celkový náklad N, celkovou dopravu D a dopravu povinného podniku d, vyplývá poměrný úhrnečný příspěvek (x) z úměry D : d = N : x, tudíž x = (N. d) : D.
Druhá methoda porovnává náklad na trať, o kterou jde, s nákladem na stejnorodou trať s normální jízdou (srovnávací trať) a rozdíl mezi oběma dává poměrný plat úhrnečný.
V daném případě jsou data obsažená v přehledném výkazu ke spisům přiloženém výsledkem kombinace obou method a to v ten způsob, že úhrnečné platy, které se mají platiti, byly vypočteny podle procenta zatížení jednotlivých tratí dotčenými podniky, avšak nikoli z celkového nákladu, nýbrž z tohoto nákladu po srážce nákladu na trať srovnávací. Takovýmto způsobem bylo přihlédnuto k normální dopravě, která jde na vrub všeobecné konkurence silniční. Nelze tedy methodu, které bylo v tomto případě použito, označiti za nesprávnou.
Pokud jde o podklad výpočtů dle této methody sestavených, namítají st-lé: a) že číselné zjištění dopravy k dávce zavazující, na němž výpočty spočívají, jest nedostatečné, ježto data tato získána byla jen namátkou,
b) že také číslice celkového nákladu jest nesprávná.
ad a) I když se připustí, že sčítání ve zvolených dnech namátkových mohlo záviseti na mnohých nahodilostech, a že by snad v jiné dny bylo poskytlo data jiná, nestačí ještě tato pouhá možnost, aby podklad takto získaný mohl býti pokládán za vyvrácený a nepotřebný. Bylo věci st-lův, aby proti datům, která úředním sčítáním byla zjištěna, postavili jiná konkrétní data neb aspoň aby nespolehlivost úředních dat prokázali, uvedše zcela konkrétní skutečnosti. Toho však st-lé neučinili.
ad b) Jest sice správno, že čísla celkového nákladu, jak jsou obsažena v přehledném výkazu, nesouhlasí s ostatními výkazy, které jsou ve spisech. Nss nemohl však míti za to, že tento přehledný výkaz, který, jak svrchu řečeno, byl podkladem úředního vyměření úhrnečného platu, nebyl k nahlédnutí vyložen. Stížnost neobsahuje v tomto směru žádné výtky a ani při veřejném ústním líčení nebyla výtka taková vznesena. Stranou zůstává otázka, zda by v tom případě, kdyby zmíněný přehledný výkaz nebyl dán stranám k nahlédnutí, nýbrž jen tabulky jiné, byl dán dostatečný důvod k požadování obnovy řízení, neboť v přítomném stadiu neměl nss příčiny domnívati se, že zmíněný přehledný výkaz v řízení správním k nahlédnutí vyložen nebyl.
Jestliže st-lé popírají dále číselnou správnost celkového udržovacího nákladu, nutno poukázati na to, že v řízení administrativním st-lé neučinili žádných konkrétních údajů, jimiž by mohlo býti prokázáno, že číslice nákladů udržovacích jsou nesprávné. Jest ovšem přiznati, že jest krajně obtížno, ne-li nemožno, kontrolovati správnost příslušných čísel v přehledném výkazu obsažených bez nahlédnutí do silničních účtů; s druhé strany však nelze žádati, aby ve výkazech, které byly podkladem výpočtů, byla do detailu uvedena každá jednotlivá položka účtů těchto. Z toho plyne však jen tolik, že těm, kdož jsou dávkou povinni, kdyby o to žádali, nemá býti odpíráno nahlédnutí do
účtů silničních. Takovéto nahlédnutí musili by však skutečně žádati. Ze spisů správních není však viděti, že by st-lé za nahlédnutí do silničních účtů řádně byli žádali anebo že jim úřadem nahlédnutí takové bylo odepřeno. K tomu dlužno poznamenati, že osk v K. V. v této právní záležitosti nevystupovala jako úřad, nýbrž jen v roli pouhé strany, a že je to teprve zsv, který v záležitosti úředního stanovení úhrnečných platů silničních zaujímá postavení rozhodujícího úřadu. Ježto však procesní nároky stran nutno vznášeti na úřad a nikoli na druhou stranu procesní, mohlo by zamítnutí případného návrhu procesního zakládati vadu řízení jenom tehdy, jestliže návrh takový byl zamítnut úřadem rozhodovacím, jemuž jej strana předložila. Stalo-li se snad, že některý ze st-lů marně žádal od druhé strany procesní (t. j. od osk), aby mu povoleno bylo nahlédnouti de silničních účtů, nebo že na ní žádal další nahlédnutí do ostatních spisů, nelze viniti rozhodovací úřad, k němuž žádná taková žádost nebyla vznesena, že neučinil v tomto směru žádných opatření, neboť úřad nemůže býti nucen, aby z moci úřední chránil práva podniků dávkou povinných a to tím méně, když z jejich mlčení mohl úřad souditi, že na svých po- žadavcích, jež vůči druhé straně procesní byly marně vysloveny, netrvají.
Z toho, co bylo řečeno, plyne, že řízení administrativní nebylo ještě skončeno tím, že spisy jednací byly zsv-u předloženy a že tudíž ještě stále měli na vůli během tří měsíců, které uplynuly od předložení spisů do vydání nař. rozhodnutí, obrátiti se se svými procesními návrhy k zsv-u. To se však dle spisů nestalo a ani ve stížnosti se netvrdí, že nějaký takový návrh byl ze strany st-lů učiněn.
Obě skupiny stížností mají konečně společnou námitku, že po vydání nař. rozhodnutí nebylo st-lům dovoleno nahlédnouti do spisů, by mohli si připraviti stížnost k tomuto soudu.
Než tento stížný bod dlužno podle § 5 zák. o ss uznati nepřípustným. Neboť žal. úřad omezil se ve svém rozhodnutí výlučně na výrok podle § 3 o mýtech a jen tento výrok může býti předmětem přezkoušení nss-em.
Ve správních spisech jsou sice jakási právní ohrazení resp. rozklad jednotlivých st-lů proti tomu, že jim bylo odepřeno nahlédnouti do spisů za účelem přípravy soudní stížnosti. O této věci však nebylo dosud vydáno rozhodnutí, které by stížností k nss-u mohlo býti naříkáno. Že nemůže býti obsaženo v rozhodnutí, které jest předmětem dnešní stížnosti, je na bíledni. Nss nemohl se tudíž tímto stížným bodem vůbec zabývati.
Z důvodů svrchu uvedených bylo tudíž stížnosti z části odmítnouti jako nepřípustné, z části zamítnouti jako bezdůvodné.

Citace:

Nález č. 2080. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 748-754.