Č. 1885.

Učitelstvo obecných škol (Slovensko): Jaký význam má konkrétní usnesení obecního zastupitelstva, že požitky učitelů při náboženské škole ludové se staví na roveň požitkům učitelů na státních školách?
(Nález ze dne 25. ledna 1923 č. 972.) Věc: Město Levoča (adv. Dr. Mautner z Prahy) proti referátu ministerstva školství a národní osvěty v Bratislavě o požitky učitelů městské římsko-katolické školy v Levoči.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: V zasedání ze dne 4. srpna 1913 usnesl se zastupitelský výbor města Levoče pod č. 2849 na žádost římsko-katolické školské stolice, že počínajíc 1. lednem 1913 upravuje požitky učitelů zaměstnaných definitivně při levočské římsko-katolické škole lidové v každém vztahu na rovný způsob s požitky učitelů státních. Proto zároveň upravil požitky toho času definitivně zaměstnaných učitelů podle zák. čl. 15: 1913 a poukázal je k výplatě.
V zasedání z 11. srpna 1920 se týž zastupitelský výbor usnesl, že poukáže učitelům účinkujícím při římsko-katolické škole jako podporu od 1. září 1919 až do odvolání ten peníz, jakého se v podobné vlastnosti dostává státnímu učiteli ve smyslu zákona upravujícího platy učitelstva na veřejných školách obecných a občanských ze dne 23. května 1919 č. 274 sb. z. a n.
Vyhláškou ze dne 8. července 1920, uveřejněnou také v »Národních novinách«, vypsal předseda římsko-katolické školské stolice v Levoči konkurs na 2 učitelská místa římsko-katolické lidové školy v Levoči a uvádí v ní mimo jiné i slova: »Požitky zákonité«. Když pak městsky zastupitelský výbor usnesením z 28. února 1921 upravil nově jmenovanému učiteli Alexandru D. služební požitky, podal učitel ten a další dva městští učitelé stížnost k županovi župy Spišské v Levoči, v níž žádali za přiznání zákonitých požitků, vytýkajíce, že městské zastupitelstvo nepřiznalo jim požitky dle zákona ze dne 26. března 1920 č. 181 sb. z. a n. přes to, že se dne 4. srpna 1913 usneslo, aby požitky jeho učitelů se rovnaly požitkům státních učitelů a také jim původně plat dle toho upravilo. Ve vyhlášce vypsané na místa, o něž jde, také zřejmě stálo, že s nimi jsou spojeny požitky zákonité, to jest zákonem určené.
Rozhodnutím ze dne 12. července 1921 zrušil administrativní výbor župy Spišské usnesení oz v L. a uložil mu, aby platy a požitky učitelů účinkujících při městské římsko-katolické škole znovu projednal a je upravil ve smyslu zásadního usnesení svého ze dne 4. srpna 1913 podle zákona ze dne 26. března 1920 č. 181 sb. z. a n. a nařízení školského referátu ze dne 17. května 1920 č. 14691/III. započítáním služebních let tak, aby se rovnaly platům a požitkům státních učitelů.
Odvolání města L. žal. úřad nevyhověl, protože podle dosud platného usnesení zastupitelského výboru města L. ze dne 4. srpna 1913 mají býti platy učitelů zaměstnaných při římsko-katolické škole upraveny tak jako u učitelů státních. Proto r. 1913 byly upraveny dle tehdy platného zák. čl. 15 : 1913 a učitelé zažádavší o místo na základě vypsaného konkursu musili míti za to, že dostanou zákonité požitky, totiž takové, jaké přísluší státním učitelům podle zákona ze dne 23. května 1919 č. 274 resp. nař. vlád. ze dne 26. března 1920 č. 181 sb. Usnesení zastupitelského výboru č. 1110/86 z r. 1920 nebylo nadřízenými úřady schváleno a zůstalo tedy i nadále v platnosti usnesení č. 2849 z r. 1913.
Proti tomuto rozhodnutí čelí stížnost města L. podaná k nss-u pro nezákonnost, vytýkajíc, že usnesení městského zastupitelského výboru ze dne 4. srpna 1913 č. 2849 vztahovalo se jen na požitky, které práva tehdy byly pro státní učitele stanoveny zákonným čl. 15 : 1913, ale nemůže se mu rozuměti tak, že by pro všechny časy měly býti požitky městských učitelů postaveny na roven učitelům státním. Městští učitelé mohou býti placeni jen tak, jako městští úředníci, větší náklad na ně by město nesneslo a budilo by to také rozhořčenost mezi úřednictvem.
Zákon č. 274/19 sb. stanoví mnohem vyšší požitky pro státní učitele, než jaké byly zabezpečeny v zák. čl. 15 : 1913, a proto se nemůže vztahovati na městské učitele v L. Nař. rozhodnutí, tvrdící opak, jest tedy nezákonné.
Ostatně se zákon ze dne 23. května 1919 č. 274 sb. z. a n. vztahuje jen na státní učitele, ale ne na obecní a církevní učitele, sice by musilo býti povinností státu, aby poskytl obcím a církvím podporu na vyrovnání vzniklého rozdílu. O takové podpoře státní není v zákoně řeči. Stát není oprávněn zvyšovati požitky zaměstnanců při autonomních korporacích, leda že by jim zvýšený náklad nahradil. To se zde nestalo. Konkursní vyhlášku, o níž jest řeč v naříkaném rozhodnutí, obec sama nevydala, nýbrž školská stolice a jen ta odpovídá také za její obsah.
Nález nss založen jest na těchto úvahách:
Jak z vylíčeného děje patrno, točí se spor jedině o to, jaký dosah dlužno přiznati usnesení zastupitelského výboru města L. ze dne 4. srpna 1913 č. 2849. Žal. úřad spatřuje v něm výrok, kterým se obec L. zastoupená kompetentním orgánem, zavázala, že bude definitivním učitelům zaměstnaným na městské lidové škole na příště vypláceti vždy takové požitky, jaké jsou, po případě budou přiznány učitelům státním, kdežto st-lka tvrdí, že převzatý závazek měl význam toliko okamžitý a že byl zkonsumován, když byly městem L. r. 1913 požitky učitelů zvýšeny na míru, jakou byly právě tehdy nově stanoveny požitky učitelů státních podle zák. čl. 15 : 1913. Všecky pozdější úpravy požitků státních učitelů že se učitelů v L. nedotýkaly a nedotýkají.
Nss nemohl stanovisko st-lčino uznati za správné.
Usnesení ze dne 4. srpna 1913 dle úředního překladu ve správních spisech založeného zní výslovně: »Obecenstvo slobodného král. města L. požitky pri l-skej rimsko-katolickej miešanej ludovej škole definitivně zaměstnaných učitelov počnúc od 1. januára 1913 v každom vztahu s požitkami statných učitelov v rovnakom zpósobe ustáluje.«
Usnesení toto neobsahuje žádných výhrad nebo obmezení a jest z něho patrno, že zastupitelstvo města L. chtělo jím postaviti definitivní učitelstvo své lidové školy co do požitků v každém směru, tedy i pro budoucnost na roven učitelstvu státnímu. Že tomu tak, plyne i z obsahu dalších usnesení, která zastupitelský výbor města L. v onom sezení dne 4. srpna 1913 dle spisů správních učinil.
Bylyť pak v důsledku zmíněného usnesení ihned upraveny požitky toho času definitivně zaměstnaných učitelů městských ve smyslu tehdy platného zák. čl. 15 : 1913 a doloženo opět: »Toto uskutočnenie sriadenia platov na tento čas o 700 Kor. väčší výdavok znamená sice, ale slob. král. město L. ako udržovatel školy za slušné drží, aby jeho učitel i a so štátnými učitelmi rovnaké požitky užívali a preto v predostreti spominaná žiadosť za vyhoveť mohúcu uznalo.« Ani zde nečiní se nijaká výhrada v ten rozum, že jde jen o aplikaci zák. čl. 15 : 1913, nýbrž mluví se zcela všeobecně o zajištění stejných požitků učitelům městským s učiteli státními bez obmezení na dobu platnosti zák. čl. 15 : 1913 nebo na tak dlouho, dokud nebudou zvýšeny požitky státních učitelů nad míru v tomto zák. článku stanovenou.
Důsledkem výše zmíněného usnesení bylo patrně také, že když zákonem ze dne 23. května 1919 č. 274 sb. z. a n. byly nově upraveny také služební příjmy učitelstva na veřejných školách obecných a občanských a úprava ta rozšířena vládním nařízením ze dne 26. března 1920 č. 181 sb. z. a n. také na Slovensko, zastupitelský výbor města L. v sezení dne 11. srpna 1920 se usnesl, aby učitelům působícím při římsko-katolické škole (toho času Mikuláši F. a Irmě Sz.) vyplácena byla stejná »podpora«, jaká se dle zmíněného zákona vyplácí státním učitelům a že dalším usnesením ze dne 12. října 1920 znova byly jmenovaným učitelům Mikuláši F. a Irmě Sz. zabezpečeny ty požitky, které stát zabezpečil státním učitelům dle zákona č. 274/19 sb.
Teprve když došlo k obsazení míst učitelských, vypsaných vyhláškou ze dne 8. července 1920, usnesl se městský zastupitelský výbor v sezení ze dne 28. února 1921 na jiné úpravě platů pro nového učitele Alexandra D., neodpovídající plně zásadě vyslovené v původním usnesení z r. 1913, že učitelé městští mají dostávati stejný plat jako učitelé státní, čímž byl vyvolán spor, o jehož řešení dnes jde.
Městský zastupitelský výbor l-ský opíral se při tom o svoje usnesení z 11. prosince 1920, kterým měly býti služební požitky městských učitelů nově upraveny stejně jako služební požitky všech městských zaměstnanců. Toto usnesení však nedošlo — jak zastupitelský výbor sám konstatuje—vyššího schválení a proto se také obec L. ve své písemné stížnosti k nss-u již zmíněného usnesení na podporu svého stanoviska nedovolává. Potom však zbývá tu jako podklad rozhodnutí toliko platné usnesení ze 4. srpna 1913. jehož dosah byl — jak uvedeno — nař. rozhodnutím správně vystižen a jemuž se st-lka marně snaží dáti výklad obmezující. Lichá jest zejména též argumentace stížnosti, pokud chce nezákonnost nař. rozhodnutí dovozovati z toho, že zákon z 23. května 1919 č. 274 sb. platí jen pro státní učitele a nikoli též pro učitele na školách obecních (obcí vydržovaných). To také nař. rozhodnutí netvrdí, nýbrž dovozuje, že v případě lidové školy v L. zákon ten je platným měřítkem pro požitky tamních učitelů, protože obec sama převzala závazek vypláceti městským učitelům platy rovnající se platům učitelů státních, které na ten čas jsou upraveny právě zákonem z 20. května 1919 č. 274 sb.
Za tohoto stavu věci netřeba se zabývati ještě zvlášť řešením otázky, jaký význam mají pro tento spor slova vyhlášky z 8. července 1920 »Požitky zákonité«.
Pokud zástupce stížnosti při ústním líčení namítal, že se usnesení ze 4. srpna 1913 na zúčastněnou stranu Irmu Sz. vůbec nevztahovalo, sluší poukázati k tomu, že usnesení to ji z okruhu svého vlivu vyloučilo jen dočasně proto, že tehdy ještě nebyla definitivní učitelkou na řečené škole, a usnesení mělo na zřeteli jen definitivní síly učitelské.
K důvodům ekvitním pak, jež stížnost uplatňuje poukazem na špatný finanční stav města L. a na předvídanou nespokojenost měst- ského úřednictva s příznivější úpravou požitků městského učitelstva, nemohl nss přihlédnouti proto, že úkolem jeho dle platného práva (§§ 2 a 7 zákona z 22. října 1875 č. 36 ř. z. z r. 1876 a § 2 zákona z 2. listopadu 1918 č. 3 sb.) jest toliko přezkoumávati zákonitost naříkaného rozhodnutí.

Citace:

Nález č. 1885. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 334-338.