Č. 1916.

Vojenské věci (k zák. z 19. března 1920 č. 195 sb.). — Řízení před nss-em: Porušení práv zaměstnancových nutno spatřovati i v tom, že úřad jeho služební dobu vypočetl vůbec nesprávně, třebas by mu z delší doby služební, správně vypočtené, neplynul nárok na vyšší požitky služební.
(Nález ze dne 1. února 1923 č. 1436.)
Věc: Jan H., podplukovník v K. proti ministerstvu národní obrany (místotaj. Dr. B. Šafl) stran započtení služebních let do časového postupu.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se, pokud jde o mezidobí od 15. října 1898 do 30. června 1902, zrušují pro vady řízení; jinak se stížnosti zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Podle zákona ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. o úpravě služebních požitků čsl vojska rozhodlo mno výnosy, jež bere v odpor stížnost podplukovníka Jana H k nss-u podaná, že st-li podle §§ 6 a 7 cit. zák. A. započítává
1. skutečná služební léta ztrávená v hodnosti důstojnického čekatele, pokud převyšují rok služby čekatelské (§ 6 A. 1 a) t. j. v délce 1 roku, 8 měsíců a 12 dní,
2. skutečná služební léta ztrávená v hodnosti důstojníka (§ 6 A. 1 a) v délce 12 roků, 10 měsíců, v době ode dne 1. května 1883 do dne 25. dubna 1915,
3. skutečná služební léta ztrávená v hodnosti důstojníka ode dne 25. dubna 1915 do dne 1, ledna 1920 v délce 4 let, 8 měsíců a 5 dnů, z čehož úřad
B. dospívá k součtu skutečných let služebních (§ 6 A. 1 a) 16 roků, 8 měsíců a 5 dnů, pak
C. hledě k tomu, že takto započítávaná skutečná léta služební ani nedosahují trvání 19 let, po jichž uplynutí lze podle §§ 5 a 1 dosáhnouti 7. hodnostní třídy, v níž st-l jakožto podplukovník právě jest, tudíž se nevyskytuje nějaký v § 7 lit. a) vytčený rozdíl časový (t. zv. doba přesloužená — zde přes 19 let) ve prospěch st-lův částečně započítatelný, připočítává úřad k číslici skutečných služebních let 16 roků, 8 měsíců a 5 dnů pro st-lův postup do vyšších požitků jen ještě dobu válečných let (§ 6 A. 1 b) a § 7 a) 2 roků a 6 měsíců a
D. přiznává mu na základě provedeného součtu skutečných služebních let a válečných let (16 roků, 8 měsíců, 5 dnů + 2 roky, 6 měsíců = 19 roků, 2 měsíce, 5 dnů) první stupeň 7. platové třídy (dosažitelný po 19 letech služby) se zbytkem 2 měsíců a 5 dnů.
Rozhoduje o stížnosti k němu podané řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost směřuje jen do bodů rozhodnutí A 2, B a D.
Platové zařadění, t. j. určení platové třídy a jejího stupně podle důstojníkova nároku normovaného zákonem ze dne 19. března 1920 č. 195 sb., sluší provésti podle § 7 cit. zák. tím způsobem, že
a) nejprve se vypočítá celková doba služební zjištěním skutečných služebních let ztrávených v hodnosti důstojníka a v hodnosti důstojnického čekatele (§ 6 A. 1 a) zák.), z nichž prvá započítají se plně, druhá jen pokud jsou delší roku,
b) že v případě, je-li celková doba služební vytčená pod a) delší než doba, ve které podle postupových stupnic stanovených v § 5 lze dosáhnouti požitků té hodnostní třídy, v níž dotčený důjstojník právě jest, započte se tento rozdíl časový, t. zv. doba přesloužená, až do nejvyšší délky 6 let,
c) že se pak připočtou válečná léta (§ 6 A 1 b) a to není-li přesloužené doby (viz výše pod b), tedy k době pod a) vytčené, je-li tu však přesloužená doba, tedy k součtu podle b) vyplývajícímu, načež
d) podle součtu let pod c) vytčeného a se zřetelem k postupovým stupnicím i zákonitým lhůtám platového postupu vytčeným v §§ 5 a 1 se provede zařadění do příslušné platové třídy a platového stupně, při čemž po případě může vybýti jakýsi zbytek započítatelný do stupně bezprostředně následujícího.
Z uvedeného vyplývá, že podle zákona je tu nárok na započtení doby t. zv. přesloužené jenom do nejvyšší výměry šesti let. Jelikož však nutno míti za to, že každý zaměstnanec má nárok na to, aby jeho služební doba byla hodnocena správně, třebas z delší doby služební ani neplyne nárok na vyšší požitky, nutno spatřovati porušení práv zaměstnance již v tom, že úřad jeho služební dobu vůbec nesprávně vypočetl, tedy v daném případě již v tom, že vypočetl přeslouženou dobu kratší než náleží, třebas se mu bez tak započítá nejdelší doba 6 roků, na kterou zákon poskytuje nárok.
To plyne však také ještě z těchto úvah:
Předpis věcného věstníku mno část 42 z r. 1920 i bod 454 díl I. k §§ 6 a 7 požitkového zákona odst. č. 9, třetí a čtvrtá alinea, stanoví ve prospěch gážistů přípustnost, aby mno na zvláštní žádost gážistovu povolilo započítání přiměřeného počtu dalších let z t. zv. přesloužené doby, tedy nad oněch 6 let, na jichž započtení dává nárok již zákon. Třebas tím není konstituován gážistův nárok na pojetí i této části přesloužené doby do zápočtu, nýbrž zřejmě rozhodnutí po té stránce dáno jest plně do volného uznání úřadu, přece právní posice žadatelova, vykazuje-li položenou podmínku možného povolení výjimečného zápočtu, t. j. nějakou dobu přeslouženou nad 6 let, jest zřejmě výhodnější, než nevykazuje-li vůbec doby, kteráž by mohla býti výjimečně započtena, v důsledku čehož by byl vyloučen z okruhu osob, jež mají aspoň procesní nárok na zákrok za povolení výjimečného zápočtu. Jest tudíž zřejmo, že právní posice žadatelova, pokud jde o konečný výsledek platového zařadění, může býti dotčena, i když úřadem provedený a žadatelem naříkaný zápočet služebních let vykazuje přeslouženou dobu v celé délce 6 let, resp. i přes to, arciť méně, než si počítá žadatel.
Jelikož žal. úřad dodatečným výnosem, vydaným již po podání stížnosti, ze dne 21. října 1921 č. — vyměřil celkovou t. zv. přeslouženou dobu st-lovu délkou 8 let, z níž maximálně přípustných 6 let i započetl ihned a započtení zbývajících dvou let přislíbil, jelikož dále podle sdělení zástupce žal. úřadu při veřejném ústním líčení učiněného i započtení těchto dvou roků bylo mezi tím již provedeno, koncentruje se spor již jen na to, zda st-li má nebo nemá býti započtena do celkové služební doby také ještě doba okrouhle tří roků, totiž období ode dne 15. října 1898 do dne 15. března 1899, ode dne 21. září 1899 do dne 7. srpna 1901 a ode dne 18. srpna 1901 do dne 30. června 1902.
Toto období žal. úřad i podle uvedených dodatných opatření do započítatelné doby nevčítá, a to podle znění nař. rozhodnutí proto, že st-l tuto dobu ztrávil jakožto kancelářský pomocník u různých vojenských úřadů po př. v pensi.
Naproti tomu tvrdí stížnost, že st-l ač v oněch obdobích, jak připouští, byl v poměru evidence v zeměbraně a požíval »prozatímní výslužné« přec na výslovný příkaz někdejšího min. zeměbrany konal činnou službu v kancelářích zeměbraneckého velitelství a min. zeměbrany, pročež službu tu jest započítati jako službu aktivní; totéž tvrdil st-l již za řízení správního, odkazuje na obsah svého kmenového listu a dovozuje, že ona služba byla činnou službou, i z toho, že ji konal jako konceptní důstojník, veda na př. v min. zeměbrany zvláštní odbor, totiž samostatný referát sprošťování veškerých neaktivních gážistů domobrany, a že dále i byl st-li vyměřen a přiznán za tuto dobu dodatek k zaopatřovacím požitkům, když dne 1. května 1910 byl definitivně přesazen do výslužby. Vzhledem k tomu měl žal. úřad provésti šetření po té stránce, jsou-li období tato obdobími, kteráž ztrávil st-l v poměru evidence s prozatímním výslužným, či obdobími, ve kterých na výslovný služební příkaz přec konal činnou službu, a měl se za tím účelem zabývati svrchu uvedenými tvrzeními a průvody st-lovými a měl svůj úsudek, že jde o období rázu prv popsaného a proto nezapočítatelné, podrobně odůvodniti. Neučinil-li tak, nýbrž spokojil se s pouhým konstatováním předmětu služby st-lovy, trpí jak řízení tak i samo rozhodnutí ve svém odůvodnění vadou neúplnosti po rozumu § 6 zák. o ss, která dotýkajíc se délky skutečné služební doby (§ 6 A. 1 a) zák.) jakožto jedné z položek rozhodných podle § 7, prvý odst. a odst. č. 1 pro požitkové zařadění, dotýká se i celkového výsledku požitkového zařadění.
Vzhledem k tomu bylo nař. rozhodnutí, pokud jde o otázku započítatelnosti oněch shora vytčených období okrouhle tří roků zrušiti pro vady řízení; kdežto v ostatních směrech jeví se stížnost vzhledem ke shora zmíněnému započtení 6 a 2 roků bezpředmětnou a proto bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1916. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 402-405.