Č. 1811.

Honební právo (Čechy): 1. Jest věcí řádných soudů, vysloviti se rozsudečně o tom, jaký význam pro trvání nájemní smlouvy o honitbu má prohlášení nájemcovo, že se vzdává honitby s určitými výhradami. — 2. Honební zákon český sleduje v § 13 účel, aby docíleno bylo co možná racionelního provozu myslivosti, současně však aby dbáno bylo zájmů zemědělských.
(Nález ze dne 3. ledna 1923 č. 20389/22).
Věc: Václav P. v B. proti zemskému správnímu výboru v Praze (za stranu zúčastněnou — honební výbor v B. — Josef M. a Frant. Z.) o pronájem společenské honitby v B.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: St-l, rolník v B., který měl tamní společenstevní honitbu najatu do 31. ledna 1924, podáním ze 6. února 1922 prohlásil okresní správní komisi, že se nájmu toho vzdává a na dále na honitbu nereflektuje, a žádal, aby byla honebnímu výboru nařízena veřejná dražba její hned pro r. 1922. K vyzvání okresní správní komise, aby se postaral neprodleně o účelné provozování myslivosti na dalších 6 let, honební výbor B-cký usnesl se na to 1. března 1922 všemi hlasy, aby honitba na dobu od 1. února 1922 — 31. ledna 1928 zadána byla z volné ruky Janu J. ml. za roční nájemné 1000 Kč s povinností hraditi všechny škody způsobené honbou i zvěří. Stížnost podanou do usnesení toho dnešním st-lem, vytýkající jednak, že se vzdal svého práva z nájmu jenom pod podmínkou, že honitba bude zadána veřejnou dražbou, jednak, že pronájem usnesený 1. března 1922 neodpovídá daným poměrům, okresní správní komise zamítla a pronájem vzala na vědomí. Další odvolání st-lovo bylo nař. rozhodnutím zamítnuto v podstatě s odůvodněním, že se st-l vzdal podáním ze 6. února 1922 nájmu bez výhrady a že pronájem usnesený honebním výborem 1. března 1922 odpovídá jak daným poměrům, tak i zájmům společenstva. Stížnost podaná do tohoto rozhodnutí obsahuje v podstatě trojí námitku:
1. že honební výbor vůbec nebyl oprávněn pronajímati honitbu jinak nežli veřejnou dražbou, ježto st-l jen s touto výhradou se svých práv z dosavadní nájemní smlouvy vzdal;
2. že postup honebního výboru při pronájmu Janu J. byl formálně vadný, ježto úmysl honebního výboru, zadati honitbu z volné ruky, nebyl členům společenstva oznámen, honitba zadána Janu J. ml., ač nepodal sám žádné nabídky, a schůze a usnesení o pronájmu účastnil se také jako člen honebního výboru otec nového nájemce;
3. že pronájem z 1. března 1922 neodpovídá daným poměrům.
Rozhoduje o stížnosti N. s. s. řídil se těmito úvahami:
ad 1. Pokud se týče této námitky, dlužno uvážiti, že žal. úřad nerozhodoval a nemohl ani autoritativně rozhodovati o tom, zda dosavadní nájemní smlouva uzavřená v r. 1917 mezi honebním výborem a st-lem prohlášením tohoto ze dne 6. února 1922 byla rozvázána a nájemní poměr ten zrušen čili nic. Neboť nájemní smlouva o honitbu, uzavřená ve smyslu § 13 hon. zák., je smlouvou soukromoprávní, a je proto výhradně věcí řádných soudů, aby v případě sporu vyslovily rozsudečně, jaký význam dlužno pro trvání nájemní smlouvy výše zmíněné přikládati prohlášení st-lovu ze 6. února 1922. Žal. úřad řešil si otázku tuto jenom jako otázku prejudicielní pro svůj kompetentní výrok o tom, jakým způsobem spornou honitbu jest vykonávati na dále s hlediska předpisů zákona honebního. Odpověď úřadu na tuto prejudicielní otázku je tedy pouze součástí skutkové podstaty, nikoli meritem nař. rozhodnutí, a může proto správnost její posuzována býti N. s. s. také jen s hlediska 2. odst. § 6 zák. o ss. Po této stránce však soud vady neshledal; neboť prohlásil-li st-l ve svém podání ze 6. února 1922 v odst. 4. doslovně »Vzdávám se ho (scil. nájmu) jako nájemce honitby, a nereflektuji na dále na honitbu tuto«, v odst. 5. pak toto vzdání odůvodnil a v odst. 6. připojil pouze, že »žádá« okresní správní komisi, aby nařídila honebnímu výboru veřejnou dražbu sporné honitby, mohl z tohoto znění žal. úřad plným právem dovozovati, že se st-l nájmu vzdal beze vší výhrady a že tedy honební výbor s tohoto hlediska byl oprávněn přikročiti k novému pronájmu sporné honitby. Tím je však námitka ad 1. vyřízena, neboť meritum její z důvodů výše uvedených vymyká se z kompetence N. s. s.
ad 2. Námitkou neplatnosti usnesení honebního výboru z 1. března 1922 z důvodu, že se schůze a usnášení zúčastnil také otec nového nájemce, tedy osoba domněle podjatá, N. s. s. nemohl se zabývati, poněvadž nebyla uplatněna v administrativním řízení (§ 5 zák. o ss).
Další výtka, že zásadní usnesení honebního výboru, zadati honitbu z volné ruky, nebylo členům společenstva oznámeno, je bezdůvodná, ježto honební zákon takovéto vyrozumívání členů společenstva nepředpisuje. A stejně lichá je třetí námitka, že honitba pronajata Janu J. ml., ač prý sám žádné nabídky nepodal. Neboť, jak st-l sám uvádí, učinil nabídku za Jana J. ml. jeho otec, což dle zásad občanského práva jistě není nepřípustné, a měl tedy honební výbor pro svoje usnesení, aby honitba zadána byla jmenovanému z volné ruky, dostatečný podklad.
ad 3. Námitkou touto st-l popírá správnost úsudku žal. úřadu, že pronájem z 1. března 1922 odpovídá daným poměrům a zájmům společenstva. Ani zde nemůže se N. s. s., povolán jsa dle § 2 zák. o ss přezkoumávati toliko zákonitost naříkaného rozhodnutí, zabývati meritem věci, t. j. skutkovým hodnocením daných poměrů, které zůstaveno je dle § 6 zák. o ss výlučně úřadu správnímu, nýbrž může zkoumati toliko, zda úřad při tom nevybočil z mezí, které mu celková intence zákona a podstata věci vytyčily, zejména zda se nedal vésti při svém rozhodnutí ohledy jinými, nežli které má zákonný předpis na zřeteli, ve směru for- málním pak, zda skutkový podklad rozhodnutí byl náležitě a úplně zjištěn a je-li ve shodě se spisy.
Jak bylo již tímto soudem opětně — na př. v nálezu Boh. 467 adm. — vysloveno, sleduje honební zákon v § 13 účel, aby docíleno bylo co možno racionelního provozu myslivosti, současně však, aby dbáno bylo zájmů zemědělských, jež vyžadují, by škody honbou a zvěří způsobené byly co možno nejmenší a hmotný prospěch majitelů pozemků do honitby pojatých co největší. Z odůvodnění nař. rozhodnutí nelze nijak vyvozovati, že by žal. úřad tyto zákonné intence byl pustil ze zřetele a byl se dal vésti směrnicemi jinými. Namítá-li st-l, že pronájem nebyl v zájmu společenstva, poněvadž jednotliví společníci nebyvše vyrozuměni o tom, že honební výbor hodlá zadati honitbu z volné ruky, neměli možnost sami o ni se ucházeti, dlužno na to odpověděti, jednak že honební zákon rozhodnutí o způsobu pronájmu přenechává honebnímu výboru jako zákonnému representantu společenstva, aniž přiznává členům společenstva — nehledě k ustanovení § 14 zákona, které tu nepřichází v úvahu, — nějakou účast na rozhodnutí tom, a že zejména ani nepředpisuje, aby usnesení výboru, zadati honitbu z volné ruky, bylo veřejně vyhlašováno neb aspoň členům společenstva nějak sdělováno, jednak že zájem společenstva, který zákon má na mysli, nespočívá v tom, aby jednotliví členové jeho sami honbu provozovali, nýbrž v tom, aby honitba bez újmy racionelního provozu myslivosti byla materielně co nejvýhodněji využitkována.
Nelze však ani přiznati, že by v obou stížností vytýkaných směrech závěr žal. úřadu neměl dostatečného podkladu skutkového nebo byl vadný.
Ze spisů je patrno a st-lem nepopřeno, že ze sousedních honiteb K-cká o rozloze 1460 ha je pronajata za 330 Kč, D-ská o rozloze 209 ha za 200 Kč a K-ská měřící 208 ha za 40 Kč. Shledal-li úřad, že pronájem honitby B-cké o rozloze 402 ha a 96 m2 za 1000 Kč s povinností hraditi všechny škody, srovná-li se s nájmy docílenými z uvedených honiteb sousedních, je výhodný, nelze nahlédnouti, v čem by tento úsudek byl vadný, kdyžtě přece nájemné vypadající u nich na 1 ha je poměrně vesměs daleko nižší nežli u honitby B-cké.
A konečně nelze ani právem vytýkati, že by žal. úřad byl měl nějaký konkrétní podklad pro úsudek, že by byl honební výbor veřejnou dražbou mohl docíliti pronájmu výhodnějšího. Rozumí se, že pouhé subjektivní přesvědčení st-lovo je v tomto směru docela irelevantní, a že žal. úřad nemohl budovati svoje rozhodnutí na domněnkách st-lových, nýbrž pouze na konkrétních faktech, řádně zjištěných resp. prokázaných, která honebnímu výboru v době zadání honitby při náležité prozíravosti a obezřetnosti mohla býti známa, nebo která by aspoň opravňovala k úsudku, že honební výbor opomenul učiniti vše, čeho bylo třeba, aby dané poměry, k nimž dle § 13. hon. zák. dlužno přihlížeti, důkladně a všestranně vyšetřil. K tomu nedostačovalo však dojista ničím nedoložené tvrzení st-lovo v jeho rekursu, že jeho společníci v nájmu B-cké honitby stržili za ulovenou zvěř 3000 — 4000 Kč ročně, ani okolnost, že sám dodatečně nezávazně prohlásil, že by byl ochoten nabídnouti za honitbu 2000 Kč ročního nájemného, kdyžtě proti pronájmu z 1. března 1922, ač byl veřejně vyhlášen, nikdo mimo st-le nepodal námitek ani o honitbu neprojevil zájem, a st-l sám podáním z 6. února 1922 prohlásil, že na honitbu na dále nereflektuje. Jiných důvodů však stížnost na oporu svého tvrzení neuvádí.
Jeví se proto stížnost bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 1811. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, číslo/sešit 1, s. 174-177.