Č. 2326.

Státní úředníci (propočtení služební doby): Předpis § 12, odst. 2 vl. nař. č. 666/1920 nemá významu pro ony státní zaměstnance, kteří v době válečné služby byli ve službě civilní započítatelné ve smyslu zákona o propočtení služební doby.
(Nález ze dne 7. května 1923 č. 6313.)
Věc: B. P., místodržitelský kancelista v P. proti ministerstvu vnitra o propočítání služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná:
Důvody: St-l sloužil od 20. ledna 1908 do 14. října 1912 jako kancelářský pomocník. Od 15. října 1912 konal vojenskou službu presenční až do 30. září 1914, pak válečnou do 19. května 1919. Dne 19. května 1919 nastoupil opět službu kancelářského pomocníka. Dne 1. září 1919 jmenován byl kancelářským oficiantem. Výnosem žal. úřadu ze dne 4. května 1920 byla mu započtena do celkové služební doby doba od 1. října 1914 do 19. května 1919 jako vojenská služba ztrávená po odbyté presenční službě.
Výnosy presidia zsp-é v Praze ze 14. září 1920 připočtena byla k zmíněné službě válečné ještě válečná pololetí
Výnosem zsp-é z 29. března 1921 propočtena byla st-li služební doba podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. takto.
Povinná služba presenční od 15. října 1912 do 30. září 1914 1 rok 11 měsíců 16 dnů, služba kancelářského pomocníka 4 roky 8 měsíců 25 dnů, vojenská služba válečná 4 roky 4 měsíce 25 dnů, tedy úhrnem 9 roků 1 měsíc a 20 dní, z čehož odečteno 7 let, takže zbylo: 2 roky 1 měsíc 20 dní, k tomu služba pragmatikální od 26. února 1919 do 31. prosince 1920 1 rok 10 měsíců 5 dnů, a válečná pololetí 2 roky 6 měsíců, úhrnem 8 roků 5 měsíců 11 dnů, na základě čehož přiznány st-li ke dni 1. ledna 1921 požitky 10. hodnostní třídy s přeslužbou 5 měsíců 11 dnů.
Stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí z důvodu, že vojenská služba válečná nebyla započtena pro postup v kategorii úřednické, zamítl žal. úřad rozhodnutím z 21. ledna 1922, poněvadž propočítání provedeno bylo správně dle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. a nařízení ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb.
Stížnost podanou na toto rozhodnutí jak pro vady řízení, tak pro nezákonnost, nemohl nss uznati za důvodnou.
Je sice pravda, že se žal. úřad omezil na povšechnou citaci zákonných norem, protože však šlo o jedinou otázku plného započtení válečné služby v poměru úřednickém, nemohlo odůvodnění nař. rozhodnutí stížiti obranu st-lovu, a nemohlo vaditi ani řádnému přezkoušení, když žal. úřad třebas všeobecně vyslovil, že náhled st-lův nemá opory v cit. normách.
Ve věci samé dlužno náhled st-lův o započtení válečné služby posuzovati se dvou hledisek:
a) zda platí předpis § 12, odst. 2 cit. nařízení také pro válečnou službu, v níž se nalézali civilní státní zaměstnanci, b) je-li předpis tento doplniti § 13 téhož nařízení tak, že započtení jest provésti do doby úřednické služby. K prvejšímu bodu nutno, uvésti toto:
V daném případě není sporno, že vojenskou službu válečnou tvoří u st-le služba po vykonané povinnosti presenční až do sproštění, tedy doba od 1. října 1914 do 19. května 1919.
V této době, posuzuje-li se otázka tato dle právního stavu, který zde byl v době provádění zákona o propočítání služební doby, byl st-l od 1. října 1914 do 15. února 1919 v poměru smluvní kancelářské síly, od 26. února 1919 do 19. května 1919 v poměru úřednickém.
Z toho jde, že obě tato období započítávají se st-li již v civilní službě státní, prvá v poměru smluvním, druhá v poměru úřednickém a že tudíž, měla-li by válečná služba započtena býti ještě zvláště, byla by započtena podruhé.
Podobné vyšší honorování služby válečné bez ohledu na to, byla-li ztrávena ve službě civilní či vojenské, upraveno bylo pro civilní státní zaměstnance zákonem ze dne 23. července 1919 č. 457 sb., ze kteréhož titulu st-li, který do 25. února 1919 byl v poměru smluvním, bylo v poměru úřednickém připočteno 5 pololetí.
Ustanovuje-li tudíž předpis § 12, odst. 2 cit. nař., že válečná služba vojenská má se započítati plně, může ustanovení toto býti vykládáno jen tak, že se tím započítává doba, která by snad započtena nebyla, z čehož jde, že předpis tento nemá významu pro ony státní zaměstnance, kteří v době válečné služby byli v civilní, ve smyslu zákona o propočítání služební doby již započítatelné službě státní.
Ad b) St-l dovolává se toho, že § 12 cit. nař. stanoví, že vojenská služba započítává se plně, což přihlížeje k § 13 téhož nařízení, doplňuje tak, že plné toto započítání má se státi pro služební poměr úřednický.
Posléz uvedené ustanovení jest singulárním předpisem, který vydán byl pro tak zv. vojenskou službu dobrovolnou, to jest, jak v něm blíže vysvětleno, pro vojenskou službu déle sloužících poddůstojníků a důstojníků z povolání.
Vydala-li vláda v mezích svého zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. předpis výminečný, nelze v něm spatřovati všeobecnou zásadu a nelze jej analogicky použíti při výkladu ustanovení jiných.
Všeobecný předpis o započtení vojenské služby obsažen je v § 12 a není v něm ničeho jiného vysloveno, než v jakém rozsahu se vojenská služba započítává.
Do které služby civilní pak započtení toto jest provésti, stanoví všeobecně § 20 téhož nařízení, že totiž státi se to má vždy k tomu služebnímu období, do něhož doba, jež se má započítati, spadá, nebo jež po této době nejblíže následuje.
St-l dovolává se dále toho, že správními úřady jemu povolené započítání vojenské služby válečné do poměru smluvního nemůže mu býti na újmu, přehlíží však, že kdyby započtení tohoto nebylo, zmíněná vojenská služba válečná také podle § 12 cit. nař. by mohla býti započtena jen jednou a to podle zásady § 20.
Konečně nutno podotknouti, že je beze všeho právního významu, stala-li se přihláška k provedení zákona o propočítání služební doby dříve, než cit. nařízení bylo vydáno; obsahovalať veškeré pro tuto věc významné skutečnosti a st-l také nemůže uvésti konkrétní bod, ve kterém by bylo spatřovati nějaký nedostatek řízení.
Bylo proto stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2326. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1218-1220.