Č. 2300.

Školství (Morava): 1. Vyloučení dítek z návštěvy školy podle zák. mor. ze 27. listopadu 1905 č. 4 z. z. z r. 1906 — právní věty jako při Boh. 1397 adm. — 2. Na jakých skutkových znacích může úřad založiti svůj úsudek o národnosti školního dítěte?
(Nález ze dne 3. května 1923 č. 7311.)
Věc: Bohumil K. v M. Ch. (adv. Dr. Bedřich Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o vyloučení dítěte z návštěvy německé školy.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Nař. rozhodnutím bylo vysloveno, že podle § 20 zákona ze dne 27. listopadu 1905 č. 4 mor. z. z. z roku 1906 jest jediné přípustno, aby syn st-lův Jan K. docházel nadále do české menšinové školy obecné v M. Ch., ježto návštěva jeho v německé tamní škole obecné se nesrovnává s výše uvedeným ustanovením zákonným. Rozhoduje o stížnosti proti tomuto rozhodnutí podané řídil se nss těmito úvahami:
Rozhodnutím svým Boh. 1397 adm. vyslovil i zevrubně odůvodnil nss právní názor, jednak že k rozhodnutí, jež vydává se po dni 1. ledna 1921, v té příčině, zda děti školou povinné náležejí do školy české či německé, když jedna z těchto škol je školou menšinovou po rozumu zákona ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb., příslušným jest min. škol. a nár. osvěty, jednak že po zákonu platí zásada, aby dítě docházelo do školy jazyka své národnosti, jejímiž znaky, které třeba v objektivním směru zjistiti, jsou místní a rodinný původ dítěte, jeho a jeho rodiny jazyk mateřský, po případě obcovací, vystupování v denním životě, zvyklosti, styky a ovšem také znalost určitého jazyka. Při obojím tomto názoru nss i nadále trvá a odkazuje na cit. nález podle § 44 svého jedn. řádu.
Vzhledem k tomu slušelo zamítnouti námitky stížnosti, pokud uplatňují, že nař. rozhodnutí vydáno bylo úřadem k tomu nepříslušným, ježto zákonně kompetentním byl jedině německý okresní školní výbor pro Brno-venkov, a že jediné neznalost německého jazyka vyučovacího mohla býti po zákonu důvodem vyloučení dítěte z návštěvy německé školy, nikoli sama o sobě národnost bez ohledu na znalost jazykovou.
Pokud stížnost brojí in eventum i proti skutkovému zjištění, že dítě jest české národnosti a vytýká v tom směru vady řízení, jednak že byl položen za základ zápis st-le při sčítání lidu s národností českou, k němuž došlo přes to, že st-l přiznal se tehdy k národnosti německé, jednak, že použití tohoto zápisu jakožto průvodního prostředku v tomto řízení bylo nepřípustné se zřetelem k zásadě tajnosti sčítacího aktu, jest rovněž bezdůvodná.
Vycházíť ze spisů administrativního řízení, že st-l jsa za účelem zjištění národnosti své i svého dítěte Jana K. vyslýchán, uvedl jakožto své rodiště obec Bradleny a výslovně udal, že jest úplně českého původu; též jeho manželka Anastasie po rodu T., zemřelá v roce 1917, pocházela z české rodiny; syna Jana dal zapsati v roce 1920 do německé školy, aby se naučil německy; od úmrtí jeho manželky až do roku 1920 byly jeho děti vlastně vychovávány jeho sestrou česky; nyní nemá sestru již u sebe a mluví sám s dětmi česky a německy. Podle svědectví ředitele české měšťanské školy v M. Ch. starší st-lův syn Bohumír chodí do 2. třídy české měšťanské školy v M. Ch. a umí správně česky.
Na tomto skutkovém podkladu mohl úřad po rozumu zásad názoru vyřčeného ve svrchu uvedeném prejudikátu tohoto tribunálu zajisté spolehlivě posouditi rozhodnou tu otázku národnosti a nelze v úsudku, k němuž po té stránce dospěl, že totiž je dítě Jan K. národnosti české, shledati nějakého rozporu se spisy, ani nelze tvrditi, že úsudek zakládal by se na řízení v některém směru neúplném.
Ježto pak dále st-l při zmíněném svém výslechu odepřel udati, k jaké národnosti přiznal se při sčítání lidu, a ježto ani výtah ze sčítacího operátu, jenž nebyl po ruce, nýbrž byl již u statistického úřadu v Praze, nemohl býti přiložen ke spisům administrativního řízení, není ve spisech naprosto opory pro tvrzení st-lovo, že při rozhodování okolnost zápisu st-lova při sčítání lidu s národností českou byla pro úřad nějak směrodatnou. Když pak úřad dospěl i dospěti mohl k svému úsudku o české národnosti dítěte z jiných znaků než ze zápisu st-lovy národnosti při sčítacím úkonu, jest zcela bez významu, kdyby i byl zmíněný zápis skutečnosti neodpovídajícím resp. jakožto průvodní prostředek neupotřebitelným.
Stížnost, jež není důvodnou ani v jediném svém bodu, slušelo tudíž zamítnouti.

Citace:

Nález č. 2300. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1168-1170.