Č. 1980.

Učitelstvo: Přídavek přiznaný úředníkům (učitelským osobám) dle § 1, odst. 2 zák. o připočtení válečných pololetí č. 457 sb. z r. 1919 jest ve smyslu tohoto ustanovení vyrovnán a zanikne, když tyto osoby úpravou platovou podle zákonů č. 541/1919 a 25/1920 nabyly požitků vyšší třídy hodnostní.
(Nález ze dne 17. února 1923 č. 2529.)
Věc: Emil L. a spol. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze stran zastavení osobních přídavků. Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: St-lům byly podle zákona o připočtení válečných let ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. § 1, odst. 2 a tak zv. zákona paritního ze dne 23. května 1919 č. 274 sb. přiznány osobní přídavky. Správnost těchto přiznání není sporná.
Tyto přídavky byly po úpravě platové nastalé zákonem ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. zastaveny a byli st-lé vyzváni, aby vrátili přídavky, které od 1. září 1919 obdrželi.
Nař. rozhodnutími byla odvolání z tohoto opatření zamítnuta z důvodu, že 1. zářím 1919 nabyl účinnosti zákon o úpravě platů ze dne 7. října 1919 č. 541 sb., podle kterého st-lé od 1. září 1919 nabyli požitky vyšší třídy platové, a tím přídavek shora uvedený byl vyrovnán.
Souhlasné stížnosti naříkají tato rozhodnutí jako nezákonná, poukazujíce na to, že u st-lů, nemajících více možnosti časového postupu, jest dosažení požitků vyšší třídy platové možno jen mimořádným individuelním jmenováním. Taková jmenování nenastala, st-lé nabyli vyšších požitků všeobecnou úpravou platů, která dle vůle zákonodárce, ze zákona a důvodů jeho zjevné, neměla býti příčinou k zastavení uvedených osobních přídavků.
Nss opřel rozhodnutí o stížnostech o tyto úvahy:
Dle paritního zákona č. 274 z r. 1919 platí zákon o připočtení válečných let státním zaměstnancům také pro učitelstvo na veřejných školách obecných a občanských, mají tudíž učitelé ti nárok na připočtení válečných let jen do té míry, do jaké přísluší zaměstnancům státním.
Zákon o připočítání válečných let nemá v podstatě jiného významu, než že osobám, pro které platí, poskytuje platové výhody v ten způsob, že jim poskytuje vyšší plat dříve, než by jim připadl bez tohoto zákona. To zřejmě jde z ustanovení § 1 zák., že civ. státní úředníci, kteří byli 1. listopadu 1918 v aktivní službě, postupují za každý kalendářní rok 1914 až 1918 — za dalších předpokladů blíže uvedených — vždy o půl roku dříve do vyšších služebních požitků, než měli 1. října 1918 a že postup ten se vztahuje na postup do vyššího stupně platového, na postup časový i pro dosažení starobního služebního přídavku.
Odst. 2 § 1 upravuje výhodu tu pro úředníky v nejvyšším stupni platovém, u kterých časový postup nemá již místa, tím, že poskytuje jim osobní do pense započítatelný přídavek blíže určený, stanově zároveň, že přídavek ten se jim poskytuje tak dlouho, pokud není vyrovnán požitky třídy vyšší.
Zkoumá-li se, jaký právní stav byl sjednán tímto zákonem, nabyvším platnosti již dne 7. srpna 1919, dospěje se k závěru, že nárok st-lů dle § 1, odst. 2 zák. byl uspokojen tím, že jim byly přiznány osobní přídavky, jejich služebnímu postavení odpovídající. St-lé nemajíce dle úpravy platové dne 7. srpna 1919 nároku na postup do vyššího stupně platového a na postup časový, museli zůstati při platech jim poukázaných, leč když jmenováním nabyli vyšší třídy platové, kdežto mladší jejich kolegové mohli postupem do vyššího stupně platového nebo postupem časovým sice nabýti ještě vyšších platů, ale jen do míry, která rovnala se platům st-lů s osobními přídavky. Zákon o připočítání válečných let povšechně ruší přídavek osobní, když jest vyrovnán požitky vyšší třídy, nerozeznávaje, jakým způsobem požitky vyšší třídy byly dosaženy.
Tím upotřebena na tyto přídavky zásada všeobecně ovládající normy o platech státních zaměstnanců, vyslovená zejména v § 1, posl. odst. zák. z 19. února 1907 č. 34 ř. z. v ten rozum, že osobní nebo platové přídavky, které státní úředníci dostávají, se započítají do nově stanovených platových stupnic.
Zbývá pouze zkoumati, jaká změna nastala v tomto právním stavu všeobecnou úpravou platovou, která nastala zák. ze 7. října 1919 č. 541 a z 18. prosince 1919 č. 25 sb. z r. 1920.
St-lé sami ve stížnostech doznávají, že touto úpravou nabyli požitků vyšší třídy, mají však za to, že se tak stalo způsobem jiným, než na mysli má § 1, odst. 2, posl. věta zák. o připočítání válečných let.
Jak již podotknuto, nečiní toto zákonné ustanovení, stanovíc, že uvedený osobní přídavek poskytuje se jen tak dlouho, pokud není vyrovnán požitky třídy vyšší, rozdílu co do způsobu, kterým požitky třídy vyšší byly nabyty; není proto důvodu, aby nabytí požitků vyšší třídy všeobecným přeřaděním všeho úřednictva do vyšších tříd platových nebylo pokládáno za důvod zániku nároku na uvedený přídavek.
K tomu přistupuje, že dle čl. 1 § 1, odst. 2 zák. z 18. prosince 1919 č. 25 sb. dělo se přeřadění úředníků dle požitků, které měli v den účinnosti tohoto zákona podle celkové započítatelné doby ztrávené v požitcích této hodn tř. ve smyslu čl. 1 § 2 a že úředník, dovršivší ve své tehdejší hodn. třídě již lhůtu stanovenou v čl. 3 zák. č. 541 z r. 1919 pro časový postup do požitků vyšší hodnostní třídy, hned postoupí do požitků této vyšší třídy. Z toho jde, že při přeřadění úředníků — tudíž také osob učitelských — též bylo hleděno k služební době připočítáním válečných let zvýšené, a že při tom ještě úředníci jednak zkrácením lhůt postupu do vyšších stupňů platových, jednak rozšířením časového postupu na hodnostní třídy vyšší dalších výhod získali.
Když za tohoto právního stavu nař. rozhodnutí vycházela z názoru, že osobní přídavek, st-lům dle § 1, odst. 2 zák. ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. příslušející, byl vyrovnán tím, že st-lé podle všeobecné úpravy platů dle zák. ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. obdrželi požitky vyšší třídy, nelze v tom shledati nezákonnost.
Stížnosti jeví se proto neodůvodněnými, pročež byly zamítnuty.

Citace:

Nález č. 1980. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 535-537.