Č. 1867.

Lékárny: 1. Majitelé veřejných lékáren mohou v řízení o udělení koncese ke zřízeni nové lékárny uplatňovati toliko námitky obsahující obranu proti ohrožení existenční schopnosti jejich lékáren, nikoliv námitku na ochranu veřejných zájmů. — 2. Stejně nemohou uplatňovati námitky proti osobní způsobilosti uchazeče o novou koncesi. — 3. Je-li v konkrétním případě existenční schopnost sousedních lékáren ohrožena, jest otázkou skutkovou. — 4. O významu počtu obyvatelstva v tomto směru.
(Nález ze dne 19. ledna 1923 č. 882.)
Věc: Firma F. a P. v P. a firma Ed. K. v P. (adv. Dr. Matouš Mandl z Plzně) proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (min. koncipista Dr. Ferd. Janko — za stranu zúčastněnou adv. Dr. Adolf Riedl z Plzně) o koncesi ku zřízení nové lékárny.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zemská správa politická v Praze rozhodnutím z — udělila Mg. Ph. Edvardu K. koncesi ke zřízení a samostatnému provozování nové veřejné lékárny v P. se stanovištěm v — ulici nebo v jejím prodloužení na jižní straně náměstí — v P námitkám podaným st-li do udělení této koncese nebylo vyhověno, protože dle výsledku řádně provedeného šetření není existenční schopnost jejich lékáren vzhledem na rozsah odbytu a poměry provozovací, jakož i na pokračující ruch oby- vatelstva zřízením nové lékárny ve smyslu § 10, odst. 3 zákona ze dne 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907 ohrožena.
Odvoláním, která st-lé z tohoto rozhodnutí podali, nebylo nař. rozhodnutím vyhověno z důvodu v odpor vzatého rozhodnutí a bylo vysloveno, že námitky ohledně osobní kvalifikace se zamítají jako nepřípustné, poněvadž st-lům v tom směru právo stížnosti nepřísluší.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss toto:
Jak bylo uvedeno, jde o koncesi ke zřízení nové lékárny a žal. úřad odmítl námitky st-lů proti osobní způsobilosti uchazeče o koncesi jako nepřípustné. St-lé však stojí na právním stanovisku, že jim přísluší právo činiti v řízení o udělení koncese také námitky tohoto druhu.
Dlužno tedy především zjistiti, jaké právní postavení mají majitelé veřejných lékáren v řízení o žádostech za povolení lékárny, která má býti nově zřízena.
Dle § 10, odst. 3 cit. zák. má býti koncese k zřízení nové lékárny odepřena, když jejím zřízením jest ohrožena schopnost existence veřejných lékáren ve stanovišti neb v okolí zřízených. V souvislosti s tímto ustanovením předpisuje § 48, odst. 2 cit. zák., že do vyhlášky o žádosti za zřízení nové lékárny jest pojati ustanovení, že majitelé veřejných lékáren, kteří myslí, že způsobilost jejich lékáren k existenci jest ohrožena zřízením nové lékárny, mohou v preklusivní lhůtě 4 neděl, počítajíc ode dne uveřejnění příslušné vyhlášky v úředních novinách, podati případné námitky proti zřízení nové lékárny. V § 51, odst. 3. vyhrazeno jest těm majitelům veřejných lékáren, kteří podali dle 2. odst. § 48 námitky včas, odvolání na ministerstvo vnitra.
Z těchto ustanovení dlužno usuzovati, že majitelé veřejných lékáren jsou v řízení o udělení koncese k zřízení nové lékárny oprávněni uplatňovati toliko takové námitky, pokud jejich obsahem jest obrana proti ohrožení existenční schopnosti jejich lékárny, nejsou však oprávněni uplatňovati námitky na ochranu jiných, výlučně veřejných zájmů. Majitelé veřejných lékáren mají tedy subjektivní právní nárok toliko na ochranu zájmů udaných v 3. odst. § 10 cit. zák. a jedině v tomto směru přísluší jim v řízení postavení strany.
V daném případě neplatňovali st-lé v odporu proti zřízení zmíněné lékárny jiných zájmů než těch, které jsou udány v 3. odst. § 10 cit. zák., avšak v odvolání uplatňovali dědici po Mg. Ph. Edvardu K. také námitky proti osobní způsobilosti zúčastněné strany, jež žal. úřad odmítl jako nepřípustné.
Stížnost dovozuje z ustanovení § 47 zák. ze dne 18. prosince 1906, že se tak stalo neprávem, tvrdíc, že majitelé sousedních lékáren, kteří jsou legitimováni vznésti námitku, že žádost za zřízení nové lékárny měla být dle druhého odstavce cit. § bez dalšího řízení odmítnuta, týmž právem se mohou domáhati toho, aby i v případě odstavce prvého byl žadatel bez dalšího řízení zamítnut. Při tom stížnost přehlíží podstatný rozdíl ustanovení v obou odstavcích § 47 obsažených. Odst. 1. stanoví, že žádost za zřízení nové lékárny jest a limine zamítnouti, nebylo-li vyhověno předpisům § 46, t. j. nebyla-li prokázána osobní způsobilost uchazeče (§ 3 cit. zák.) a nebyla-li podána záruka o dodržení zákazu držení a provozování více veřejných lékáren touž osobou (§ 2). Odst. 2. obsahuje ustanovení, že jest za jistých blíže tu naznačených pod- mínek odmítnouti žádost, byla-li již dříve podobná žádost pro nedostatek věcných předpokladů § 10 zamítnuta a neuplynula-li od té doby více než 2 léta. V případě prvém rozhodný jsou tedy osobní poměry uchazeče, v případě druhém poměry věcné, k nimž náleží i ohled na to, aby zřízením nové lékárny nebyla ohrožena existenční schopnost stávajících okolních veřejných lékáren. Ježto, jak bylo svrchu uvedeno, v tomto posléze naznačeném směru mají majitelé lékáren právní nárok na ochranu svých zájmů, a ježto § 47 v 2. odst. rozhodnutí jednou vydanému přikládá právní účinek, že má za nezměněných místních poměrů míti působnost i vůči opětovaným nebo novým žádostem téhož druhu, jest patrno, že majitel sousední lékárny ochranu, jíž se mu již rozhodnutím dostalo, může uplatňovati proti pokusu, jímž se opětovanou nebo novou žádostí zasáhnouti chce do sféry zájmů, jichž ochrana mu byla rozhodnutím přiznána. Jinak tomu je v případě odst. 1. Otázka posouzení způsobilosti žadatelovy vymyká se jakékoli ingerenci majitelů sousedních lékáren, jim v tomto směru zákon nijakých práv nevyhrazuje, a konečně nelze se tu ovšem ani opříti o obdobnou, judikátem přiznanou ochranu, jako v případě odst. 2.
Z toho je zřejmo, že z ustanovení § 47 cit. zák. ničeho nelze dovoditi pro stanovisko stížnosti, a jest tedy bezdůvodná výtka, že úřad neprávem odmítl námitky st-lů, vznesené proti osobní způsobilosti žadatele o koncesi.
Pokud stížnost uvádí okolnosti, z nichž dovozuje, že zúčastněné straně neměla býti udělena koncese proto, že zřízením nové lékárny jest ohrožena existenční schopnost sousedních lékáren st-lů, dlužno konstatovati, že zodpovědění otázky, je-li v konkrétním případě existenční schopnost sousedních lékáren ohrožena, tvoří část skutkové podstaty úředního rozhodnutí, a že úřady k rozhodování povolané oceňují dle volného uvážení jednotlivé skutkové okolnosti směrodatné pro řešení této otázky. Nss nemůže skutkové předpoklady in merito přezkoumávati, nýbrž musí se vzhledem k ustanovení 2. odst. § 6 zák. o ss omeziti na zjištění, není-li nař. rozhodnutí stíženo nějakou podstatnou vadou řízení.
V tom směru vytýká stížnost, že nař. rozhodnutí jest v rozporu se spisy, a to s úředními zprávami okr. správy politické v Plzni z — a z —, podanými zem. správě politické o podmínkách pro udělení koncese. Jest pravda, že osp na základě provedeného šetření dospěla v těchto zprávách k závěru, že by zřízením nové lékárny byla existenční způsobilost lékáren st-lů ohrožena, a navrhla, aby žádaná koncese udělována nebyla, avšak okolnost, že koncese přes to byla udělena, nezakládá sama o sobě vadu řízení dle 2. odst. § 6 cit. zák., neboť správní úřad k rozhodování povolaný není vázán návrhem osp, nýbrž náleží mu volně hodnotiti veškeré okolnosti skutkové pro posouzení rozhodné. Není tedy vadou řízení, když nař. rozhodnutí v příčině potřeby obyvatelstva a existenční způsobilosti lékáren st-lů nesouhlasí se zmíněnými návrhy osp.
Stížnost vytýká, že nebyl řádně vyšetřen počet obyvatel v P. a že úřady vycházely z nesprávných předpokladů o počtu obyvatelstva.
V této příčině jest uvésti, že 1. instance zamítla námitky st-lů proti udělení zmíněné koncese »vzhledem na rozsah odbytu a poměry provozovací, jakož i na pokračující ruch obyvatelstva« a že žal. úřad rozhodnutí 1. stolice z jeho důvodů potvrdil. Z tohoto znění nař. rozhodnutí jest patrno, kterým momentům přikládal úřad rozhodný význam při řešení otázky, je-li ohrožena existenční schopnost sousedních veřejných lékáren. Momenty, které v rozhodnutí neuvádí, zřejmě nepovažoval za směrodatné.
Počet obyvatelstva, o němž v rozhodnutí není zmínky, byl zajisté úřadu dle § 10 důležitou pomůckou pro posouzení potřeby obyvatelstva, leč pokud jde o posouzení této otázky, nepřísluší majitelům sousedních lékáren dle zásady z počátku vytčené právo stížnosti.
Má-li stížnost za to, že nepřímo i počet obyvatelstva má vliv na úsudek o tom, zda zřízení nové lékárny způsobí ohrožení existenční schopnosti sousedních lékáren, uvážil nss, že v daném případě úřad, přihlížeje k rozsahu odbytu, posuzoval a posuzovati mohl otázku existenční schopnosti lékáreo st-lů podle počtu obyvatelstva v jejich aktrakčních obvodech. V důsledku toho nezáleželo při řešení otázky existenční schopnosti sousedních lékáren na tom, byl-li přesné vyšetřen počet obyvatelstva v P. čili nikoliv.
Jsou tedy veškeré námitky stížnosti bezdůvodné, pročež ji bylo zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1867. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 292-295.