Č. 2172.

Administrativní řízení. — Řízení před nss-em (Slovensko): 1. Proti výroku ministra s plnou mocí pro správu Slovenska učiněnému v záležitosti spadající po zákoně v kompetenci ministra vnitra, nelze činiti námitku nevyčerpaného pořadu instančního, jestliže si ministr vnitra nevyhradil na Slovensku ani tuto záležitost ani záležitost toho druhu. — 2. Moc výkonná přiznána jest ústavní listinou vládě jako celku. Jednotliví ministři pověření správou toho kterého ministerstva vykonávají moc výkonnou tomuto ministerstvu po zákonu příslušející jen v zastoupení celé vlády. Ministr s plnou mocí pro správu Slovenska vystupuje jako plnomocník vlády i jako substitut jednotlivých ministrů.
Úředníci státní: Činnost advokáta není na roven postavena službě veřejné ve smyslu § 4 zákona č. 457/1919.
(Nález ze dne 31. března 1923 č. 664.) Věc: František K., služný ve S. K., (adv. Dr. Karel Ziegler z Prahy) proti ministru s plnou mocí pro správu Slovenska o započtení válečných pololetí.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Dekretem min. pro Slov. z 12. února 1922, kterým bylo provedeno započtení a propočtení služební doby st-lovy podle zákona z 9. dubna 1920 č. 222 sb., bylo zároveň rozhodnuto, že se st-li nezapočítávají válečná pololetí za léta 1914 až 1918 pro postup do vyšších požitků, poněvadž nebyl v této době v žádné státní neb jiné veřejné nebo této na roven postavené službě (§ 4 zákona z 28. července 1919 č. 457 sb.).
Ve stížnosti k nss-u uplatňuje st-l na odůvodnění své žádosti, že advokátní služba, ve které byl v r. 1914 a 1916 aspoň po 6 měsíců (§ 1, odst. 1. zák. z 28. července 1919 č. 457 sb.), jest rovnocennou co do výkonu a vzdělání — předepsaného pro civilní státní službu (§ 15 nař. z 22. prosince 1920 č. 666 sb.); v létech 1917 a 1918 konal prý st-l vojenskou službu válečnou a sice zase aspoň po 6 měsíců, — kteroužto službu má na mysli i § 1, odst. 1. cit. zák. (457/19) ve slovech »konali aktivní vojenskou službu« a o které mluví i § 24 nař. z 22. prosince 1920 č. 666 Sb. »k válečným půlletím v mimostátní a vojenské službě.«
Kdyby prý nemusil býti na vojně, byl by v advokátní službě, která jako rovnocenná je myšlena ve slovech »za této služby« v cit. §1.
V § 4 zák. z 28. července 1919 č. 457 sb. praví se prý sice »ale přestoupili do ní.... (totiž do státní) z jiné služby veřejné«. § 21 nař. z 22. prosince 1920 č. 666 sb. mluví však o dobách, které nemusí bezprostředně předcházeti době služby státní, do níž se započítávají.
Rozhoduje o této stížnosti musil se nss zabývati nejprve námitkou presidia min. vnitra, obsaženou v jeho odvodním spise a nesoucí se tím směrem, že nař. rozhodnutí min. pro Slov. není rozhodnutím konečným, ježto prý st-l měl možnost podati z něho odvolání k ministerstvu vnitra.
Námitku tuto neshledal nss důvodnou. Zásada, na níž spočívá dle ústavy republiky čsl. organisace vlády jako nositelky moci výkonné jí v § 64 přiznané, jest princip kolektivity. Princip tento záleží v tom, že moc výkonná přiznána jest vládě jako jednotnému celku, takže i v těch záležitostech, které jsou specielními zákony přikázány do kompetence jednotlivých ministerstev (§ 85), právo k jednotlivým úkonům správním, zahrnuje v to i vynášení výroku v oboru správní judikatury, náleží zásadně vládě jako takové t. j. ministerské radě.
Že tomu tak jest, plyne nejen z posledního odst. § 64, jenž veškerou moc vládní a výkonnou, pokud není vyhrazena presidentu republiky, přiznává »vládě«, nýbrž i z §§ 75 a sl., dle nichž poslanecké sněmovně jest odpovědna vždycky jen vláda ve svém celku, tedy i tenkráte, když by šlo o úkon jen jedním členem v mezích jeho kompetence provedený, i z § 81, dle něhož ve sboru musí býti přednášeny všechny záležitosti pod lit. b) uvedené, třebas by jinak spadaly v kompetenci jednotlivých ministerstev, a dle něhož může vláda i jiné záležitosti než v § 81 vzpomenuté pro plenární usnášeni si vyhraditi (arg. slůvko »zejména» v prvním odst. § 81).
Z toho však plyne, že jednotliví členové vlády, pověření ve smyslu § 72 řízením toho kterého ministerstva, nevykonávají moc výkonnou tomuto ministerstvu po zákonu příslušející z vlastní své úřední pravomoci, nýbrž jen v zastoupení vlády celé, která tuto moc zastupovací může pro určité úkony vůbec odvolati a výkony ty na sebe vztáhnouti.
Je-li právní poměr jednotlivých resortních ministrů vůči vládě jako jednotnému celku založen na tomto principu, tím spíše nutno týž princip uznati za platný, pokud jde o postavení ministra pro Slov.
Jak již oficielní název tohoto ministra hlásá a jak nepochybně vysvítá z § 14 zák. č. 64 z roku 1918, není tento ministr vůči vládě ničím jiným, než jejím plnomovníkem a poněvadž vládu ve všech záležitostech určitého resortního ministerstva zastupuje, jak již shora vyvozeno, dotčený ministr resortní, jehož působnost vztahujíc se teritorielně na celou oblast republiky zahrnuje v sobě také Slovensko, jeví se ve všech těchto záležitostech ministr pro Slov. současně i substitutem dotčeného ministra resortního. Tomuto pojetí nestojí v cestě text § 14 uvedeného zákona, jenž mluví o »vládě« jako mandantce ministra pro Slov., ježto i jednotlivý resortní ministr uděluje právo substituční pro věci svého resortu ministru pro Slov., činí to také jménem »vlády« a za »vládu« (§ 81 úst. listiny).
Z tohoto právního charakteru ministra pro Slov. resultují dva důležité důsledky, a to předně, že obsah jeho kompetence dán jest jeho plnou mocí, která nejsouc v zákoně samém přesně upravena řídí se usnesením vlády, a pokud se týče záležitostí resortním ministrům po zákoně příslušejících i usnesením dotčeného ministra resortního, jež arciť může se státi i mlčky tím, že tento ministr fakticky přenechává vyřizování svých věcí ministru pro Slov. Ale z podstaty plné moci plyne, že ministr resortní může kdykoliv později, vyžádav si eventuelně ve smyslu § 81 lit. b) ústavní listiny usnesení celého sboru vlády, substituční právo ministra pro Slov. pro svůj resort omeziti tím, že buď konkrétní záležitosti nebo záležitosti určitého druhu sám sobě vyhradí.
Druhým důsledkem pak jest, že ministr pro Slov., vyřizuje určité akty správní, nejedná z vlastní zákonné kompetence, nýbrž jen z titulu plné moci mu vládou, pokud se týče tím kterým ministrem dané.
Jako plnomocník nebo substitut zastupuje ministerstvo, za něž jedná tak, že jure repraesentationis všechny úkony jím v této funkci provedené musí býti pojímány jako vlastní úkony onoho ministra, za něhož jako substitut vystupuje.
Je-li tomu tak, pak arciť nelze ministerstvo resortní stavěti proti ministru pro Slov. jako nějaký úřad vyšší instance, nýbrž nutno ve výrocích tohoto spatřovati jen výrok ministerstva, které po zákoně k dotčenému výroku věcně jest kompetentním.
Z toho však následuje, že nelze proti výroku ministra pro Slov. učiněnému v záležitosti spadající po zákoně v kompetenci min. vnitra, když ani tuto záležitost, ani záležitost tohoto druhu ministr vnitra si pro sebe na Slovensku nevyhradil, činiti námitku nevyčerpaného pořadí instančního, nýbrž nutno výrok onen pokládati za výrok min. vnitra samého vynesený ústy jeho povolaného a splnomocněného k tomu substituta.
Pokud jde o věc samou, není stížnost důvodná.
St-l zdůrazňuje a zakládá nárok na započtení válečných pololetí na tom, že byl v r. 1914 a 1916 aspoň po šest měsíců v advokátní službě, že služba tato jest rovnocenná službě státní a jest postavena na roven veřejné službě ve smyslu § 4 zák. z 28. července 1919 č. 457 sb. a že tím je splněna podmínka pro započtení válečných pololetí.
Nss vyslovil již v nálezu Boh. 1191 adm., na nějž se dle § 44 jedn. řádu poukazuje, že za službu veřejné na roveň postavenou jest pokládati jen takovou službu, která byla službě veřejné na roven postavena platnou normou jako na př. služba kancelářských oficiantů a jiných zřízenců, jichž služba dosud rázu soukromoprávního byla zákonem prohlášena za službu státní. Služba advokátní nebyla však dosud žádnou platnou normou postavena na roven službě veřejná.
Nebyla-li tedy válečná pololetí ztrávená st-lem v této službě nař. rozhodnutím připočtena pro postup do vyšších požitků, nebylo tímto rozhodnutím dotčeno subjektivní právo st-lovo (§ 2 zák. o ss) a bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2172. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 926-929.