Č. 2189.Školství: 1. § 9 zák. z 3. dubna 1919 č. 189 sb. (o zrušování tříd nebo školy celé) vztahuje se i na školy nemenšinové. — 2. K podmínkám slučování škol občanských. (Nález ze dne 5. dubna 1923 č. 5714.)Věc: Heřman B. jako předseda místní školní rady v Z. proti ministerstvu školství a národní osvěty v Praze stran sloučení německé občanské školy chlapecké a dívčí. Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné. Důvody: Rozhodnutím předsedy zemské školní rady moravské z — bylo podle §u 9 zák. ze dne 3. dubna 1919 č. 189 sb. z. a n., doplněného zákonem ze dne 9. dubna 1920 č. 295 sb. z. a n. vysloveno sloučení chlapecké a dívčí školy občanské v Z. v jednu smíšenou školu občanskou. Odvolání bylo nař. rozhodnutím zamítnuto jako neodůvodněné. O stížnosti uvážil nss toto: 1) Stížnost nejprve vytýká, že předpisy § 9 zákona 189/19 vztahují se toliko na školy menšinové, nikoli na školy zřízené podle zákonů zemských o zřizování škol, a proto také nikoli na školy, o které tu jde, takže rozhodnutí předsedy zemské školní rady a je potvrzující rozhodnutí žal. úřadu jsou zmatečné. Námitku tuto neshledal soud důvodnou. Zákon ze dne 3. dubna 1919 č. 189 Sb., mající nadpis »O školách národních a soukromých ústavech vyučovacích a vychovávacích« obsahuje zřejmě několik skupin ustanovení. Tak především pojednávají jeho §§ 1 až 7 zřejmě v prvé řadě o tak zv. školách menšinových a platí proto předpisy těchto paragrafů v prvé řadě pro školy menšinové, ač i v těchto §ech jsou předpisy povšechného rázu (na př. § 2, 2. odst.), které po případě mají platnost i pro školy jiné. Dále obsahují stejně zřejmě §§ 10—13 předpisy nikoliv o školách menšinových, nýbrž o školách soukromých vůbec, pokud spadají do kategorie školství národního. Již z toho je zřejmo, že stížnost jest na omylu, domnívá-li se, že zákon ten celý vztahuje se jenom na školy menšinové. Naopak možno platnost toho kterého předpisu řečeného zákona omeziti na školy menšinové jen potud, pokud předpis ten jenom o menšinových školách mluví, anebo zřejmě jenom takové školy má na mysli. Ani jedno ani druhé tu není však při § 9, který naopak předpisy svoje stanoví zcela povšechně pro školy v něm zmíněné vůbec, tedy pro školy obecné a občanské bez rozdílu, jsou-li menšinovými nebo nikoliv. Že tomu tak jest, plyne nejen z uvedené výstavby zákona, kde § 9 následuje po § 8 pojednávajícím zřejmě též o školách jiných než menšinových, a znění jeho § 9, nýbrž i ve zřejmých intencí, které zákon ten sleduje. Stížnost sama uznává, že o školství menšinové nebylo s dostatek postaráno. Aby tento nedostatek byl odstraněn, chtěl zákon usnadniti zakládání nových menšinových škol; k tomu konci vydal jednak ustanovení §§ 1—7, tedy jaksi předpisy positivní, zároveň však též předpisy § 9, tedy jaksi opatření negativní, aby zrušením přebytečných škol a tříd zmenšen byl náklad na školství a tím usnadněn náklad na nové školy menšinové, jednak aby odpadnutím přebytečných škol a tříd i v ohledu lokálním zakládání škol menšinových, totiž jejich umístění (po případě pomocí opatření podle § 7 zákona) bylo snáze zajištěno. Na tom nemění ovšem nic, že § 2 zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 292 sb. z. a n. prohlašuje za školy menšinové mezi jiným též školy zřízené podle zák. č. 189/19; neboť jak již shora řečeno, není podle doslovu zákona ovšem pochybnosti o tom, že jedna část tohoto zákona, totiž jeho §§ 1 až 7, vztahují se převážně na školy t. zv. menšinové, což však nevadí tomu, že zákon ten má, jak shora dovozeno, také ještě různé jiné skupiny předpisů platících zřejmě také pro školy jiných kategorií. Stejně na tom nemůže nic změniti obava ve stížnosti projevená, že kdyby předpisy § 9 zák. platily též na školy jiné, než menšinové, zřízené podle § 1, mohl by nastati ten zvláštní případ, že škola, zřízená podle § 5 zákona ministrem, by mohla býti zrušena předsedou zemské školní rady, tedy orgánem podřízeným. Neboť nehledě ani k tomu, že uvedený argument mohl by nejvýše býti uváděn proti tomu, že předpisy § 9 platí na školy menšinové podle § 5, bude zajisté věcí služebního pořádku a uplatňování dozorčího práva ministerstva proti předsedovi zemské školní rady, aby zákroky podle § 9 zákona nebyly orgány tam zmíněnými konány způsobem odporujícím snad intencím nadřízeného ministerstva.Nss setrvává proto na právním názoru, vysloveném již v nálezu ze dne 9. dubna 1921 č. 4063, Boh. 805 adm., že zrušování tříd nebo školy celé podle § 9 zákona může se díti i v příčině škol nemenšinových, a nutno z důvodů uvedených v citovaném nálezu a z důvodů shora vylíčených trvati na tom, že celý obsah § 9 zákona vztahuje se i na školy nemenšinové. 2) Dále vytýká stížnost, že v německém školním okrese Z. není německé reálky, musí tam tedy podle § 5 zák. o zřizování škol ze dne 24. ledna 1870 č. 17 z. z. býti aspoň jedna škola občanská, pro zřízení této školy neměl tedy počet žáků významu a proto nemůže míti počet také význam pro zrušení školy, takže tedy § 9 i z toho důvodu na školy ty neplatí. Pokud námitka tato dovolává se toho, že podle § 5 zák. z 24. ledna 1870 č. 17 z. z. musí býti v německém školním okrese z. aspoň jedna škola občanská, tedy mine se cílem, poněvadž i po sloučení měšťanských škol jedna německá škola měšťanská, totiž smíšená v okresu zůstane. Pokud pak námitka ta tvrdí, že při škole, pro jejíž zřízení nebyla podle § 5 cit. zákona rozhodná frekvence, nemůže frekvence také rozhodovati pro zrušení podle § 9 zákona č. 189/19, tedy není třeba řešit zde tu otázku, poněvadž i po sloučení dvou měšťanských škol v jednu, jedna škola zůstane, takže sloučením tím na místo dvou škol vstoupí škola jedna a tedy jen jedna z obou škol odpadá, kdežto druhá, tedy ona škola, pro jejíž zřízení po případě podle názoru stížnosti frekvence nerozhodovala, trvá dále. 3) K otázce počtu dětí budiž pak ještě v souvislosti s dalšími námitkami stížnosti uvedeno toto: Podle § 9 zákona č. 189/19 má předseda zemské školní rady právo: a) zrušiti obecnou školu, není-li ani 40 dětí, jež jsou do této školy choditi povinny, b) zmenšiti počet tříd a poboček, c) sloučiti školy občanské chlapecké a dívčí v občanskou školu smíšenou, d) zrušiti školu občanskou, nemá-li ani 90 dětí. Pro sporný případ přicházejí v úvahu opatření podle c) ad). Předpis c) pojal zákon zřejmě mimo jiné též za tím účelem, aby změněn byl § 19, bod 2 zákona o školách národních z roku 1869, resp. 1883, který v souhlase s názory tehdy panovavšími na škole občanské předpisoval dělbu podle pohlaví žáků. Chtěl tedy nový zákon souhlasně se změněnými názory novějšími, které koedukaci mládeže obého pohlaví na školách vyšších stupňů nejen připouštějí, ale namnoze i doporučují, umožniti zjednodušení zřízení školského a zmenšení nákladů na školy zavedením občanských škol a tříd koedukačních. Bližší podmínky pro sloučení takové zákon nestanoví. Pokud pak jde o předpis sub d), tedy i kdyby sloučení dvou měšťanských škol bylo možno pojímati jako zrušení obou těchto škol, podává se ze spisů správních, že chlapecká škola občanská byla v roce 1920/21 navštěvována celkem 71 hochy, dívčí škola pak 58 děvčaty; jest tedy zřejmo, že jak jedna, tak druhá škola neměla přes 90 dětí a že tedy zrušení neodporuje zákonu. Stejně jest z toho zřejmo, že otázka, zda někteří a kolik z oněch žáků a žákyň je přespolních a kolik po případě české národnosti, jest pro tento případ úplně irelevantní, poněvadž i když se čítají děti všechny, počet 90 není dosažen. Proto netřeba se zaměstnávati tím, zda žal. úřad, resp. předseda zemské školní rady právem či neprávem prohlašoval některé děti za přespolní nebo za české a jsou proto výtky stížnosti, že není správné, že by děti z jiných obcí neměly býti počítány do počtu dětí školu navštěvujících a že obvod školní není podmíněn bydlištěm rodičů, bezpředmětnými. 4) Konečně vytýká stížnost ještě vadnost řízení v tom směru, že a) zjištění počtu dětí se nestalo prostřednictvím úřadu k tomu příslušného, totiž místní školní rady, nýbrž prostřednictvím okresní politické správy, která ve školských věcech nemá co činiti a zjišťování o počtu dětí (71 a 58) je nesprávné. b) zjištění o tom, které děti nebydlí v Z., stalo se vadně a výsledky nebyly stranám předestřeny a stejně vadně se stalo zjištění národnosti. Ani tyto námitky nejsou důvodnými. Pokud jde o vývody ad a), nepředpisuje zákon č. 189/1919 zvláštní formality, jakým způsobem se má zjištění počtu dětí státi a nelze tedy podobně, jak vysloveno již v nálezu z 9. dubna 1921 č. 4063, v příčině zrušování tříd požadovati určitou formu pro zjištění počtu dětí, napak jest ponecháno úvaze funkcionáře v § 4 zákona jmenovaného, jakým způsobem si potřebný materiál chce opatřiti. Vývody ad b) pak jsou podle toho, co řečeno shora ad 3), bezpodstatné. Jelikož tedy veškery námitky stížnosti jsou liché, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.