Č. 2171.

Honební právo (Čechy): 1. Dobrovolně slučovati ve smyslu 21 česk. hon. zák. lze jen pozemkové komplexy, z nichž každý má již povahu samostatné honitby (§ 2 a 4 česk. hon. zák.) — 2. Ani osady ani obce jako celek nemají nároku na právo provozovati myslivost, leda že jsou zároveň držiteli pozemků ve smyslu § 2 nebo 4 hon. zák.
(Nález ze dne 30. března 1923 č. 5424).
Věc: Místní obec i osada S., osada L., honební společenstvo v S. a Karel B. v S. proti zemskému správnímu výboru v Praze o prohlášení pozemků za enklávu.
Výrok: Stížnost obce S., osady S., osady L. a Karla B. odmítá se jako nepřípustná, stížnost honební ho společenstva zamítá se jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 15. června 1921, jež bylo spolupodepsáno nájemcem honitby Karlem B., pak Josefem K. jako místním představeným osady L., žádalo společenstvo honební v S. u osk v U. za povolení, aby smělo na pozemcích osady L., patřící ke katastrální obci S., zase vykonávati myslivost, poukazujíc k tomu, že pozemky ty tvoří spolu s pozemky obce S. jeden celek a tvrdíc, že tyto pozemky patří sice podle smlouvy, uzavřené dřívějším nájemcem honitby s panstvím L. k vlastní honbě tohoto panství, že však tato smlouva nebyla obnovena nynějším společenstvem honebním.
O této žádosti podala správa velkostatku L. vyjádření, že honební enkláva L. jest obklíčena z více než tří stran okrskem honebním velkostatku L. a souvisí s okrskem honebním obce S. jen úzkým pruhem. Rozměr této enklávy činí 23 ha 23 a 61 m3. Ježto honební společenstvo S. nechce ústní ujednání zachovati v platnosti, žádá velkostatek za přikázání této enklávy k honebnímu okrsku velkostatku a určení výše náhrady, jež se platiti má společenstvu honebnímu v S.
Usnesením ze 7. října 1921 prohlásila pak osk v Ú. pozemky č. kat. — až — v katastrální obci S. za součást společenství honitby S., ježto tyto pozemky souvisí s ostatními S-skou společenstevní honitbu tvořícími pozemky a tudíž schází každý předpoklad pro to, aby s nimi nakládáno bylo jako s enklávou (§ 4 česk. hon. zák.).
K odvolání správy velkostatku v L. zrušil žal. úřad nař. rozhodnutím řečené usnesení osk, prohlásil pozemky č. kat. — až — v kat. obci L. ležící za enklávu a uložil osk, aby výkon myslivosti na této enklávě upravila po rozumu ustanovení §§ 3, 7 a 17 česk. zák. hon.
Toto rozhodnutí jest opřeno o tyto důvody:
Dle předpisu § 4 hon. zák. tvoří společenskou honitbu toliko souvislé pozemky v nejmenší výměře 115 ha, náležející usedlíkům jedné osady. Z jednacích spisů vychází však na jevo, že sporné pozemky výměry 115 ha nedosahují a že vesměs náleží usedlíkům osady L. Nemohou tedy tvořiti ani samostatnou společenstevní honitbu, ani část společenstevní honitby osady S., nýbrž nutno je pokládati za enklávu (§ 5 česk. zák. hon.).
Rozhoduje o stížnosti uvážil nss toto:
Jak vysvítá ze spisů správních, byla žádost, kterouž dán byl podnět k řešení otázky práva provozování myslivosti na řečených pozemcích, totiž žádost, aby provozování toto ponecháno bylo společenstvu honebnímu v S., podána tímto společenstvem.
Právo myslivosti zakládá se dle §u 1 cit. zákona na právu vlastnickém. Nárok na samostané vykonávání práva myslivosti a tedy na uskutečnění zákonného stavu v tomto ohledu úřady k tomu dle §u 23 cit. zák. povolanými přísluší — nehledě k ustanovení §u 3, zde v úvahu nepřicházejícímu — toliko jednak držiteli souvislých pozemků v úhrnné výměře nejméně 115 ha, jednak společenstvu honebnímu ve smyslu §u 4 cit. zák.
Dle česk. hon. zák. nemají ani osady jako celek ani obce jako celek účasti na právu myslivosti a nemají nároku na právo provozovati myslivost, leč by osada neb obec jako právní subjekt zároveň byla držitelem pozemků ve smyslu §u 2 nebo §u 4 cit. zák.
Stížnost netvrdí a ze spisů správních také nevysvítá, že obce S., osada S. a osada L., každá jako právní subjekt, nebo všechny dohromady jako právní subjekty jsou takovým držitelem pozemků v osadě L. Spolustěžující si obci S., osadě S. a osadě L. nepřísluší tedy žádný právní nárok na vykonávání práva myslivosti na pozemcích, o něž jde, a na úpravu vykonávání tohoto práva, nemohla tedy nař. rozhodnutím porušena býti žádná práva jejich a nedostává se tudíž jmenovaným korporacím ve smyslu § 2 zák. o ss legitimace k stížnosti, na čemž nemění ničeho okolnost, že původní žádost honebního společenstva s-ského spolupodepsána byla představeným osady L. a že o nař. rozhodnutí zpraveny byly též obecní úřad v S. a místní úřad ve L., neboť okolnosti ty nejsou způsobilé, aby založily subjektivní právo před nss stihatelné. Bylo proto stížnost, pokud podána byla shora jmenovanými st-li, odmítnouti dle §u 2 zák. o ss.
Pokud jde o stížnost honebního společenstva s-ského, uváženo toto:
Stížnost tvrdí, že již od pradávna osada S. a L., jejichž honitby bezprostředně souvisí, sloučily tyto v jednu jedinou honitbu a tvořily jedno honební společenstvo, vytýkajíc jako vadu řízení, že žal. úřad opomenul tuto okolnost zjistiti. Poukazujíc na to, že dobrovolné sloučení sousedících honiteb jest dle zákona přípustné, namítá stížnost, že části společenstevní honitby nelze považovati za enklávu, i když tyto části obklíčeny jsou dvěma třetinami cizím okrskem honebním.
Tato námitka spočívá na mylném názoru.
Jak stížnost sama zdůrazňuje, jest podle zákona o myslivosti nepřípustno, aby z moci úřední byla utvořena jedna jednotná honitba pro dvě samostatné osady. Jest ovšem pravda, že dle zákona, a to dle §u 21, jest dovoleno dobrovolně zaokrouhliti a skládati mezující spolu okrsky honební. Avšak toto ustanovení zákona předpokládá honební okrsky ve smyslu §§ů 2 neb 4 hon. zák. již existující, tedy samostatné honitby a nemůže tudíž onoho zákonného ustanovení býti použito, aby utvořen byl honební okrsek proti ustanovení §u 4 hon. zák.
Že zákon dovoluje v §u 21 sloučení, resp. zaokrouhlení jen takových honebních okrsků, jež dle předpisů zákona již mají povahu samostatné honitby, vychází nejen ze samého znění tohoto paragrafu, nýbrž také z toho, že tento § jest zařazen mezi ustanovení, jednající o využitkování honitby, kdežto by bylo jej zařaditi hned po §u 4 hon. zák., jenž jedná o utvoření honebních okrsků, kdyby mělo pod výrazem sloučení rozuměno býti přibrání souvislých, ale úhrnnou rozměru 115 ha nedosahujících pozemků všech usedlíků jedné osady k sousedícímu samostatnému okrsku honebnímu, případ to, jejž honební zákon naopak právě způsobem v odst. 1 §u 5 uvedeným výslovně řešil.
Jak ze spisů správních vysvítá a není sporným, mají v rozhodnutí vytčené pozemky veškerých usedlíků osady L. v úhrnné výměře 41 jiter 368 ° čili 23 ha 72 árů 64 m2, méně tedy než 115 ha. Dle §§ů 2 a 4 hon. zák. nemohl býti z těchto pozemků utvořen okrsek honební a nemohly tudíž také po právu býti dobrovolně, jak stížnost míní, sloučeny s okrskem honebním s-ským v jeden okrsek honební, náležející s-skému honebnímu společenstvu, čímž by býval založen stav nezákonný. Jest proto také bezdůvodná výtka vadnosti řízení, již vidí stížnost v tom, že žal. úřad opomenul zjistiti, zdali se in concreto stalo dobrovolné sloučení honebního okrsku katastrální obce S. a osady L.
Za tohoto stavu věcí náleželo úřadu podle §u 23 hon. zák., aby ustanovení, týkající se úpravy vykonávání práva myslivosti, řádně ve skutek uvedl, stav, který se příčí §u 4 zák. hon., odstranil a tedy podle ustanovení §u 5 cit. zák. přiznal provozování myslivosti na uvedených pozemcích držiteli okrsku honebního, kterýž s ním nejvíce hraničí.
Ježto dotčené pozemky v osadě L. nesporně obklíčeny jsou honebním okrskem velkostatku L. nejméně do dvou třetin, hraničí tento okrsek s ním nejvíce. Předpoklad, o nějž žal. úřad nař. rozhodnutí dle důvodů opírá, totiž, že pozemky usedlíků osady L. nemohou tvořiti ani samostatnou společenstevní honitbu, ani část společenstevní honitby osady S., má úplnou oporu v zákoně. Vyslovil-li žal. úřad důsledky z těchto předpokladů vyplývající ve formě té, že prohlásil řečené pozemky za enklávu, učinil rozhodnutí, jehož účinky, pokud jde o právo st-lovo, jsou tytéž, jaké by byly, kdyby žal. úřad důsledky ty formuloval dle znění odst. 1 § 5 cit. zák.
Pokud stížnost s-ského honebního společenstva — poukazujíc na to, že honitba obce S. s L. byla se schválením osk v roce 1919 pravoplatně pronajata na období od 1. února 1919 do 31. ledna 1925 — namítá nezákonnost rozkazu žal. úřadu, aby osk ihned upravila výkon myslivosti na pozemcích za enklávu prohlášených dle §§ů 5, 7 a 17 hon. zák., a dovozuje, že úprava ta státi by se mohla teprve po uplynutí honebního období, jeví se stížnost nepřípustnou dle §u 2 zák. o ss. Tvrzení, že žal. úřad uložil osk-i, aby zmíněnou úpravu učinila ihned, jest v rozporu se spisy, ježto žal. úřad neurčil dobu, ve které osk opatření to provésti má. Osk-i náleží však již podle odst. 3 §u 5 hon. zák., aby v případech v odst. 1. a 2. §u 5 naznačených učinila příhodné opatření, při čemž ovšem dlužno zřetel míti k tomu, aby nebyla porušena subjektivní práva honebním zákonem chráněná. Jest tedy nař. rozkaz pouhým upozorněním příslušného úřadu na povinnost, jemu dle zákona náležející, ale o sobě není ani rozhodnutím, ani opatřením, jímž by mohlo býti subjektivní právo st-lovo porušeno.
Z téhož důvodu jest nepřípustná stížnost Karla B. jako nájemce společenstevní honitby s-ské, pokud vytýká nezákonnost uvedeného příkazu. Pokud však tento st-l brojí proti první části nař. rozhodnutí, týkající se prohlášení dotčených pozemků za enklávu, jest jeho stížnost nepřípustná dle § 2 zák. o ss pro nedostatek legitimace z důvodů, ze kterých nebyla přiznána legitimace obci S., osadě S. a osadě L., jakož i proto, že nájemci honitby nepřísluší právo ke stížnosti, pokud není sám jako majitel pozemků rozhodnutím dotčen, aneb — jde-li o výkon myslivosti — neopírá svůj nárok o pachtovní smlouvu.

Citace:

Nález č. 2171. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 923-926.