Č. 1844.

Státní zaměstnanci: Státní zaměstnanec do hodnostní třídy nezařazený, který již před propočtením služební doby dosáhl nejvyšší platové stupnice, nemůže z ustanovení § 9 vl. nař. z 22. prosince 1920 č. 666 sb. dovozovati nárok na to, aby mu při propočtení služební doby poskytnuta byla nová výhoda ve formě ponechání starobního přídavku.
(Nález ze dne 16. ledna 1923 č. 16871/22.)
Věc: Frant. V. v Praze (adv. Dr. Jos Fuhrich z Prahy) proti ministerstvu vnitra v Praze o propočtení služební doby.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě přihlášky st-lovy ze dne 14. října 1919 vydala mu zsp v Praze dekret z 5. listopadu 1920, jimiž se mu podle zákona z 23. července 1919 č. 457 sb. připočítává 5 válečných půlletí pro postup do vyšších požitků a pro dosažení služebních přídavků. V dekretu tom mu současně sděleno, že v důsledku toho
1. postoupil dnem 1. října 1918 do 9. stupně platového ročních 1720 K,
2. služební (správně starobní) přídavek ročních 700 K poukázaný výnosem zsp z 29. září 1919 se dnem 1. září 1919 podle 3. odst. § 2 čl. 1 zák. z 18. prosince 1919 č. 25 sb. z r. 1920 zrušuje,
3. dle čl. 1 § 2, odst. 4. posléz cit. zákona byl vzhledem k tomu, že již do 1. září 1919 dosáhl starobního přídavku 700 K, tímto dnem zařaděn o 2 stupně platové výše, tedy do 11. stupně platového a
4. podle výnosu min. vnitra ze dne 18. listopadu 1919 byl dnem 1. října 1919 zařaděn do 13. stupně platového.
Toto rozhodnutí vešlo v právní moc.
Dne 21. ledna 1921 došla zsp v Praze další přihláška st-lova, v níž žádal, aby mu podle ustanovení § 55 služ. pragm. zákona ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. a zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. byla propočítána celková služební doba, kterouž udal takto: civilní státní služba 26 let, 1 měsíc, 18 (správně 19) dní, povinná služba presenční 2 léta, 9 měsíců a 5 válečných půlletí, čili další 2 léta 6 měsíců, celkem tedy 31 let 4 měsíce, 19 dnů. Zsp propočítala mu výnosem z 18. února 1921 celkovou dobu služební ke dni 1. ledna 1921, přiznala mu za tím účelem plně služební dobu tak, jak ji sám přihlásil, ponechala ho však uvedeným dnem v požitcích 13. platové stupnice státních podúředníků, ježto této nejvyšší stupnice platové již dosáhl.
V odvolání z tohoto dekretu poukazoval st-l na ustanovení § 9 vl. nař. z 22. prosince 1920 č. 666 sb. a žádal, aby mu náhradou za zrušený starobní přídavek připočtena byla ke služnému částka 700 K nebo aby mu byly poskytnuty přídavky obdobné, jakých se dostává poddůstojníkům dle § 9, 3. zákona z 19. března 1920 č. 195 sb.
Min. vnitra nař. rozhodnutím nevyhovělo odvolání st-lovu ze shora uvedeného výměru, poněvadž propočítání celkové služební doby st-lovy a zařazení do příslušné platové stupnice uvedeným výměrem provedeno bylo správně a jelikož přiznání vyšších požitků nebo poskytnutí zvláštního starobního přídavku není zákony odůvodněno. Z tohoto vylíčení děje jde na jevo, že přeřadění st-lovo do platových stupnic a úprava jeho služebních požitků provedeny byly ve dvou oddělených stadiích. V prvním stadiu vyřízeném dekretem zemské správy politické ze dne 5. listopadu 1920, jenž st-lem nebyl vzat v odpor, byl st-l přeřaděn do platového stupně podle zákonů ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. a ze dne 18. prosince 1919 č. 25 sb. ex 20 a připočtena mu válečná léta podle zákona ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. V druhém stadiu propočtena mu byla služební doba podle zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb.
St-l vidí nezákonnost konečného administrativního rozhodnutí, jež vydáno bylo v tomto druhém stadiu, v tom, že mu přes ustanovení § 9 vl. nař. ze dne 22. prosince 1920 č. 666 nebyla zachována výhoda, kterou získal ustanovením čl. 1 § 2, posl. odst. zákona z 18. prosince 1919 č. 25 sb. ex 1920. St-l ovšem uznává, že zachování této výhody nemohlo se u něho státi zařaděním do vyšší stupnice platové, ježto nejvyšší (t. j. 13.) stupnice dosáhl již před propočtením své služební doby, má však za to, že ono zachování výhody dle intence zákona se mělo státi ve formě náhrady, t. j. ponecháním starobního přídavku, v prvním stadiu mu odňatého.
Názor tento neshoduje se se zákonem o propočítání služební doby. Co jest účelem tohoto zákona, pokud jde o státní zaměstnance, nezařaděné do hodnostních tříd, stanoví jeho § 2; těmto zaměstnancům »se propočítá jejich celková služební doba, započítatelná (započítaná) pro zařazení a postup v dosavadním služebním poměru, podle postupu stanoveného v čl. 1 § 4 zák. ze dne 7. října 1919 č. 541 sb. a podle takto dosaženého výsledku nastane zařadění do příslušné platové stupnice«.
Podle toho zákon směřuje jedině k tomu, aby na celkovou započítatelnou dobu služební těchto zaměstnanců aplikovány byly nové postupové lhůty a aby se podle výsledků této aplikace provedlo zařadění do příslušné platové stupnice; příslušnými platovými stupnicemi rozumí se platové stupnice obsažené ve schématu nyní platném. Z toho je vidno, že zákon sám nepřipouští poskytnutí jakýchkoliv výhod nad toto schéma. Důsledek toho jest ovšem, že zaměstnanec, který dosáhl nejvyšší stupnice platové již před propočítáními, nenabývá z propočtení této nijaké výhody.
Ustanovení § 9 vl. nař., jehož se st-l dovolává, jest pro takovéhoto zaměstnance bez významu, neboť účinek jeho jeviti se může jen u takových zaměstnanců, u nichž i po zachování výhody získané na základě citovaného tu ustanovení jest dána ještě možnost zařadění do vyšší platové stupnice, ve schématu obsažené, jimi však dosud nedostoupené. Zákonu jest zejména naprosto neznámo poskytování nějakých výhod v té formě, jak si to st-l představuje, t. j. v ponechání (správněji v obnově) starobních přídavků, zrušených §em 2 zákona ze dne 18. prosince 1919 č. 25 ex 20.
Rovněž bezdůvodná jest námitka stížnosti, že rozhodnutí v odpor vzaté odporuje zákonu ze dne 23. července 1919 č. 457 sb. O porušení tohoto zákona při propočítání služební doby mohla by býti řeč, kdyby nebylo přihlíženo k válečným pololetím jako obdobím do služební doby započítatelnými. Že by se tak bylo stalo, stížnost netvrdí a podle děje svrchu vylíčeného ani tvrditi nemůže. Jediné z okolnosti, že propočítání služební doby st-li nevyneslo další výhody, protože již před tím dosáhl nejvyšší platové stupnice proň dosažitelné, nedá se kontruovati porušení cit. zákona.
Poukaz na § 1 č. 2 a § 3 zákona z 23. července 1919 č. 457, spjatý s argumentací, že podle analogie těchto ustanovení poskytnouti jest pří- davky i oněm státním zaměstnancům do hodnostních tříd nezařaděným, kteří dosáhli nejvyšší stupnice platové, jest zcela nepřípadný už proto, poněvadž přídavky tyto vyměřeny jsou diferencí mezi platovými stupnicemi, úředníkům povýšením ještě dostupnými, tedy v rámci schématu úřednických platů ležícími, kdežto st-l se domáhá přídavku, jenž jde nad nejvyšší mez platů, v kategorii státních zaměstnanců do hodnostních tříd nezařaděných dosažitelných. Analogie st-lem tvrzená tu tedy není dána.
Z těchto důvodů bylo stížnost zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1844. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 245-248.