Č. 2155.


Administrativní řízení. — Řízení před nss-em. — Četnictvo. — Státní zaměstnanci: 1. Strana nemá právního nároku na to, aby státní orgán, jehož se strana v řízení trestním dovolává, byl sproštěn povinnosti zachovávati úřední tajemství. — 2. Tvrdí-li však strana nárok toho obsahu, jest její legitimace ke stížnosti na nss dána.
(Nález ze dne 28. března 1923 č. 5004.) Věc: Bruno K. a N. B. a soudruzi (adv. Dr. Karel Schönbaum z Prahy) proti ministerstvu vnitra stran udání jména konfidenta.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Na základě udání nejmenovaného konfidenta bylo četnickou stanicí v K. podáno trestní oznámení z 28. prosince 1921 proti st-lům pro přestupek zákona ze dne 17. prosince 1918 č. 82 sb. pro nepoměrné kácení lesů, které se prý přímo devastují v předpokladu, že dojde v krátké době k jejich vyvlastnění.
Úřední revisí, konanou okresní lesní inspekcí v T., byla konstatována nesprávnost onoho trestního oznámení a st-lé podali pak trestní žalobu proti neznámému konfidentovi pro přestupek proti bezpečnosti cti; v trestním tomto řízení navrhli st-lé, aby slyšen byl jako svědek četnický strážmistr v K. a aby udal jméno konfidenta.
Když četnický strážmistr udání jména onoho, odvolávaje se na § 151, odst. 2 tr. ř. odmítl, navrhli st-lé, aby spisy postoupeny byly min. vnitra jako nadřízené instanci se žádostí, aby nařídilo četnické stanici v K. jmenování konfidenta, neb aby četnickou stanici úředního tajemství sprostilo z důvodu, že konfident úřady klamal a st-le křivě obvinil.
Nař. rozhodnutím ze dne 9. května 1922 sdělilo min. vnitra, že není s to, aby sprostilo četnickou stanici v K. zachování služebního tajemství sprostila z důvodu, že konfident úřady klamal a st-le.
Stížnost k nss naříká rozhodnutí toto pro nezákonnost, ježto se na daný případ nehodí ustanovení § 151 č. 2 tr. ř., resp. není toto zákonné ustanovení důvodem pro utajení jména konfidenta, který jest důvodně podezřelým z trestního skutku dle § 487 tr. z.; jiných důvodů však pro své stanovisko min. vnitra neuvádí.
Nss o stížnosti uvážil takto:
Návrh st-lů a stejně i nař. výnos mluví o sproštění četnické stanice od zachování úředního tajemství, ve skutečnosti však tu jde o sproštění určité osoby od zachování úředního tajemství.
Námitku odvodního spisu, že straně nepřísluší legitimace k podání stížnosti k nss, poněvadž strana nemá nároku na to, aby úřad byl přinucen konfidenta udati, neshledal nss důvodnou.
V daném případě jest předmětem sporu jenom otázka, má-li strana zmíněný nárok čili nic a ježto st-lé ve stížnosti tvrdí, že jim po zákonu nárok takový přísluší, jest nss po rozumu § 2 zák. o ss povinen meritem věci se zabývati.
Ve věci samé uvážil nss, že není zákonného předpisu, který by stanovil, že musí nadřízený úřad povolaný k rozhodování o tom, má-li býti určitá úřední osoba sproštěna povinnosti zachovati úřední tajemství, za jistých podmínek vyhověti vznesenému nároku strany a ani v trestním řádě není předpisu, z něhož by bylo možno seznati směrnice, podle kterých se má úřad při svém rozhodování o této otázce říditi.
Dlužno tedy míti za to, že není úřad při svém rozhodování o žádosti strany, aby úřední osoba mohla porušiti úřední tajemství a sděliti jméno důvěrníka, vázán jinými ohledy než ohledy na služební a veřejné zájmy, jež chrániti jest povinen. Dospěl-li pak v daném případě žal. úřad k závěru, že toho veřejný zájem nepřipouští, aby bylo jméno konfidentovo st-lům sděleno, a odmítnul jejich žádost, nemohl v tom nss shledati nezákonnost.
Pokud se strana dovolává min. nař. z 8. listopadu 1855, dlužno podotknouti, že nařízení toto neupravuje otázku porušení úředního tajemství, nýbrž ukládá úřadu povinnost, aby v určitých případech udal soudu jméno konfidentovo; jde tedy o poměr mezi soudem a správním úřadem a přísluší pouze soudu, pokládá-li za to, že byl udáním konfidentovým spáchán trestní čin, nebo že konfident jest z takového trestního činu podezřelým, aby ve smyslu cit. nař. z r. 1855 se postaral o nápravu u vyššího dotčenému úřednímu svědku nadřízeného úřadu — nikoliv však straně.
Bylo tedy stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.
Citace:
Nález č. 2155. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 895-897.