Č. 1941.Pozemková reforma: 1. Třeba že se nárok majitele zabrané půdy na vyloučení objektu dle § 3 a zák. zábor. zakládá na zákoně, přece nenastává fakticky toto vyloučení, dokud státní pozemkový úřad nárok ten svým výrokem za důvodný neuzná. Výrok ten nemusí býti učiněn dříve, než strana sama nárok onen uplatnila. — 2 Majitel zabraného statku nemůže proti výpovědi z hospodaření namítati, že stpú nedbal § 20 příděl. zák., jestliže sám dříve za ponechání půdy v tomto předpisu uvedené nezažádal. (Nález ze dne 7. února 1923 č. 1863).Prejudikatura: Boh. 1778 adm.Věc: Adolf W. v D. (adv. Dr. F. Černý z Prahy) proti státnímu pozemkovému úřadu v Praze (sen. pres. v. v. R. Vyšín) stran výpovědi z hospodaření. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Důvody: Podáním ze dne 29. června 1923 vypověděl stpú u okresního soudu v Duchcově požitkovému majiteli svěřenského panství D. a H. L. a vlastníku rustikalií k němu náležejících Adolfu W. hospodaření na svěřenském panství tom s rustikaliemi označenými, dle knihovních vložek podle §§ 12 — 25 zák. z 8. dubna 1920 č. 329 sb. na dobu 6 měsíců od doručení výpovědi a navrhl, aby mu byla výpověď doručena s příkazem, aby vypovězené nemovitosti s příslušenstvím ve lhůtě té vyklidil a stpú-u nebo osobě jím označené odevzdal pod exekucí. Při tom si stpú vyhradil právo vzíti zpět výpověď na ty nemovitosti, jež dle jeho rozhodnutí k případné žádosti vlastníkově budou podle § 11 zák. zábor. propuštěny ze záboru. Proti této výpovědi, která mu byla dle jeho udání doručena dne 31. července 1922 usnesením okresního soudu v D., podal Adolf W. stížnost k nss pro nezákonnost a vadnost řízení, již odůvodňuje takto: 1. Dle zákona z 8. dubna 1920 č. 329 sb. předpokládá výpověď, že musí předcházeti neb aspoň současně s ní doručeno býti vlastníku vypovídaných nemovitostí oznámení o zamýšleném převzetí podle zákona ze dne 16. dubna 1919 č. 215 sb. a z 8. dubna 1920 č. 329 sb. To se však v daném případě nestalo, nýbrž oznámení takové bylo vlastníkovi doručeno teprve dne 4. září 1922 po doručení výpovědi. To je nezákonné a řízení trpí podstatnou vadou. 2. Nebylo provedeno před podáním výpovědi řízení podle § 11 zák. zábor. (které ovšem zase předpokládá doručení oznámení o zamýšleném převzetí a uplynutí 30denní lhůty), ani řízení podle § 3 a) zák. zábor. a § 20 zák. příděl. Nedostatek ten není napraven výhradou obsaženou ve výpovědi, neboť ze zákona jest patrno, že musí býti dříve neb aspoň současně provedeno řízení dle §§ 2, 3 a násl. zák. náhr., než může stpú přikročiti k výpovědi, protože tím dojde teprve k vyzvání dle § 3 zák. náhr. a k řízení dle § 11 zák. zábor. Postup žal. řadu byl tedy nezákonný a trpěl také vadou řízení. 3. Z předpisu §§ 1, 3 a 10 zák. zábor. a §§ 10 a 11 zák. příděl. plyne, že stát musí převzatou půdu přiděliti osobám oprávněným a že si může ponechati část její jen pro účely všeobecně prospěšné, nikoli však jako majetek státní, což platí zejména o půdě lesní a rybnících, které stát musí přiděliti a to v pořadí naznačeném v § 10 zák. příděl. Panství D. a H. L. skládá se z velké většiny lesů a převzetí jich děje se pro stát resp. ministerstvo zemědělství k vyplnění lesního pro- gramu, dle něhož mají převzaté lesy zůstati ve vlastnictví státu. To však odporuje, jak vyloženo, zákonu a jest tedy nař. opatření nezákonné. Rozhoduje o této stížnosti vycházel nss z těchto úvah: Zástupce žal. úřadu upustil sice při veřejném líčení od námitky uplatněné v odvodním spise v ten rozum, že stížnost jest dle § 20 zák. náhr. vůbec nepřípustná, ale setrval na ní potud, pokud šlo o první z výtek stížnosti, poukazující na nedostatek předpokladů zmíněných v § 23 zák. náhr. Nss shledal námitku žal. úřadu v tomto směru oprávněnou, neboť zmíněnou výtkou uplatňuje stížnost v pravdě toliko to, že soud neměl výpověď stpú meritorně vyříditi, když nebylo st-li aspoň současně s ní doručeno oznámení o zamýšleném převzetí nemovitostí, z jichž obhospodařování se dávala výpověď. To však jest výtka, kterou lze podle § 20 zák. náhr. uplatniti toliko u nadřízeného soudu a k jejímuž rozhodování nss není povolán (§ 3 a) zák. o ss). Při tom je lhostejno, zda se výtka ta týče jen věcné stránky výpovědi, či zda se vytýká také eventuelní formální vadnost řízení, které bylo před výpovědí prováděno s hlediska § 23 zák. náhr. V dalších námitkách, provedených pod č. 2 a 3 stížnosti, jest ovšem uplatňováno porušení jiných předpisů než §§ 12 — 25 zák. náhr. a byly by tedy námitky ty s hlediska § 20 téhož zákona ve stížnosti k nss možný. Nss však nemohl námitku uplatňovanou na místě posledním shledati přípustnou z jiného důvodu, totiž proto, že výpověď st-li doručená neobsahuje žádného výroku o tom, co se stane s nemovitostmi, z jich obhospodařováni byl st-l vypovězen, takže všecky úvahy stížnosti po této stránce, zejména pokud jde o otázku, zda stát sám smí podržeti zabrané nemovitosti, hlavně lesy a rybníky velkostatků, a za jakých podmínek tak smí učiniti, jsou bezpředmětné (§ 5 zák. o ss). Ostatně i kdyby bylo lze míti za to, že stpú si před podáním výpovědi dal na otázku st-lem nadhozenou jako na prejudicielní otázku odpověď v ten smysl, že může lesy a rybníky podržeti pro stát, nebylo by lze uznati, že výpověď ta se příčí platným předpisům zákonným. Nss vyslovil a zevrubně odůvodnil již ve svém výše citovaném nálezu ze dne 22. prosince 1922 č. 19610 (Boh. 1778 adm.), na němž trvá i dnes, že stát nemusí vždy půdu vlastníkovi zabranou také aspoň z části přiděliti, nýbrž že ji může v určitém případě také sám celou podržeti, a to nejen k účelům všeobecně prospěšným, nýbrž i z důvodu čistě soukromohospodářského a že to platí zejména také ohledně zabraných lesů. Odkazují se tedy strany po rozumu § 44 jed. ř. na zmíněný nález. Pokud jde konečně o námitku uvedenou pod č. 2 stížnosti, uvážil nss toto: Všecky disposice státního pozemkového úřadu podle zákona zábor. a dalších předpisů jej provádějících mohou se vztahovati toliko na statky, které jsou podle zákona podrobeny záboru. Nemovitosti, na které si vlastník činí nárok podle § 11 zák. zábor., sluší ovšem ve smyslu zákona považovati za zabrané po tak dlouho, pokud stpú k žádosti vlastníkově nevysloví, že je ze záboru propouští. Podal-li však vlastník žádost takovou před určitým disposičnim aktem stpú-u se zabranou půdou, pak nutno — nemá-li právo vlastníkovo obmezováno býti nad míru zákonem samým stanovenou — trvati na tom, že stpú nesmí, aniž napřed rozhodl o tom, zda reklamované části majetku mají býti vlastníku ponechány čili nic, zamýšlenou disposici provésti, na příklad tedy dáti výpověď z hospodaření, v níž by byly zahrnuty i tyto reklamované části. Poněkud jinak má se sice věc, jde-li o nárok dle § 3 a) zák. zábor., ale ani tu nelze dospěti k jinému konečnému úsudku. Objekty, o kterých se zmiňuje § 3 a) zák. zábor. jsou totiž ze záboru vyloučeny již ex lege, po zákonu samém. Avšak i toto vyloučení nenastává ispso facto, nýbrž je třeba, aby bylo deklarováno zvláštním rozhodnutím stpú-u. Dokud tedy strana nevznesla svůj nárok plynoucí z § 3 a) zák. zábor. in judicium tím, že zažádala u stpú-u o vyloučení určitých objektů ze záboru, stačí dojista, když si stpú před svým disposičním aktem s půdou zabranou odpoví na otázku, zda tu snad není objektu zmíněných v § 3 a) zák. zábor., sám pro sebe a když — neshledav ničeho, co by ho nutilo ke kladnému rozhodnutí, a nemaje zejména striktního podnětu vlastníkova, na něj v jeho vlastnosti jako úřad judikující vzneseného — pojme do svého disposičního aktu — na př. výpovědi — veškerou půdu zabranou. Vznese-li pak vlastník nárok dle § 11 nebo § 3 a) zák. zábor. dodatečně, musí arciť stpú o tomto nároku rozhodnouti a uznal-li jej za důvodný, výpověď svou stran objektů ze záboru propuštěných nebo vyloučených odvolati. V daném případě není pochyby o tom, že st-l teprve podáním ze dne 15. srpna 1922, řízeným na stpú, prohlásil, že si vyhrazuje použíti později svého práva dle § 11 zák. zábor. a že v podání tom žádal, aby dle § 3 a) téhož zákona byly ze záboru propuštěny určité v žádosti té uvedené objekty v kat. obci D. Žádost tato byla tedy podána teprve po dané výpovědi a nelze proto dle toho, co výše řečeno, stpú-u právem vytýkati, že výpověď vztáhl na celý velkostatek st-ův s rustikaliemi. Co uvedeno bylo o propuštění ze záboru dle § 11 zák. zábor., platí obdobně i pro případy normované v § 20 zák. příděl. St-l ani netvrdil, že by byl žádost za přenechání určitých ploch dle § 20 zák. příděl. podal před výpovědí, nemůže tedy důvodně vytýkati, že stpú plochy takové z dosahu výpovědi nevyloučil. Stížnost je tedy dílem nepřípustná, dílem bezdůvodná a bylo ji ve všech směrech zamítnouti.