Č. 1899.

Živnostenské právo: I když dvě obce byly sloučeny v jednu, a v jedné z nich vůbec živnost hostinská provozována není, nemá žadatel za koncesi hostinskou v této části spojené obce nárok na propůjčení koncese bez ohledu na místní potřebu.
(Nález ze dne 29. ledna 1923 č. 5232/22.)
Věc: Jindřich E. v M., proti zemské správě politické v Brně o koncesi k provozování živnosti hostinské a výčepnické.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení.
Důvody: Nař. rozhodnutím byl pořadem instančním potvrzen výměr osp, kterým byla st-li odepřena koncese k provozování živnosti hostinské a výčepnické pro dům č. — v Z.—K., poněvadž místní potřeba udělení žádané koncese nevyžaduje.
O stížnosti proti tomu podané uvažoval nss takto:
St-l namítá v prvé řadě, že i když v obci Z., spojené s dřívější obcí K. v novou obec politickou, není potřeba dalších živností hostinských, nelze totéž říci o oné části obce, jež byla dříve obcí K., poněvadž zde hostinské koncese vůbec není. Stížnost vychází tedy z toho, že v obcích, které vznikly sloučeními více obcí, nelze koncesi hostinskou vzhledem k nedostatku potřeby obyvatelstva tehdy odepříti, když částka obce, v níž má býti stanoviště žádané živnosti, byla dříve samostatnou obcí a taková živnost se v ní dosud neprovozuje.
Tento názor však nemá oporu v zákoně. Dle 3. odst. § 18 živ. ř. jest při udělení koncese přihlížeti k potřebě obyvatelstva, k způsobilosti pro- vozovací místnosti, k silnici, ulici nebo k náměstí, kde se místnost nalézá, a k tomu, je-li možno k ní policejně dozírati.
Potřebu obyvatelstva náleží úřadu v každém případě zjistiti, a dle volného uvážení posouditi, tedy také v případě, když v určité části obce, kde má býti stanoviště žádané živnosti, se taková živnost neprovozuje.
Ani v takovém případě nevzniká pro stranu nárok na udělení koncese, neboť zákon dává živnostenskému úřadu právo, aby posoudil potřebu obyvatelstva, a není mu bráněno koncesi odepříti, když dojde k přesvědčení, že takové potřeby tu není.
V daném případě jest zjištěno, že část obce, která byla dříve samostatnou obcí K., není od druhé části obce místně odělena, že v této části obce se tři živnosti hostinské provozují, jedna z nich dokonce v bezprostřední blízkosti žádané živnosti.
Dospěl-li živnostenský úřad na základě výsledku šetření k tomu, že potřeba obyvatelstva udělení žádané živnosti nevyžaduje, nelze v tom shledati žádné nezákonnosti.
Dále namítá stížnost, že živnostenské úřady neměly přihlížeti k vyjádření obce, poněvadž se současně ucházela o koncesi stejného druhu. Námitka tato jest bezdůvodná, neboť z předložených spisů jest zřejmo, že obec o udělení koncese vůbec nežádala, nýbrž Jan O. a Občanská záložna v Z.—K., jichž žádosti byly současně projednávány se žádostí st-lovou.
Konečně namítá stížnost, že žádný z hostinců v Z. provozovaných nemá oprávnění k přechovávání cizinců a ani není pro tento účel zařízen a způsobilý. Tímto tvrzením zamýšlí patrně st-l uplatňovati námitku, že úsudek žal. úřadu o místní potřebě zakládá se na vadném řízení, když nebylo přihlíženo k této okolnosti, kterou vytýkal ve svém odvolání z výměru 1. instance.
Okolnost tato, kdyby její správnost byla prokázána, mohla by přicházeti v úvahu při posuzování otázky potřeby obyvatelstva.
Ze správních spisů není zřejmo, že by byl žal. úřad před vydáním nař. rozhodnutí tuto okolnost zjistil a ze znění nař. rozhodnutí není patrno, přihlížel-li úřad k tomuto tvrzení čili nikoli, neb považoval-li je za bezvýznamné a z jakých důvodů.
Toto opomenutí zakládá podstatnou vadu řízení a bylo tedy naříkané rozhodnutí zrušiti dle § 6 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 1899. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 370-371.