Č. 2032.

Vojenské věci (požitky gážistů): 1. Zkouškou »stanovenou« aneb praxí (kursem) s prospěchem vykonanou ve smyslu § 6 lit. A) č. 3 zákona ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. o úpravě služebních požitků čsl. vojska sluší rozuměti zkoušku stanovenou nebo praxi (kurs) požadovanou předpisy vojenskými. — 2. Zákon ten upravuje požitky vojenské způsobem vyčerpávajícím; na osoby vojenské nelze proto použíti obdobně zákona č. 222/1920.
(Nález ze dne 2. března 1923 č. 3294.)
Věc: Antonín V. a Jaroslav R., kane. soudní kapitáni v Praze (adv. Dr. Max Bondy z Prahy) proti ministru národní obrany v Praze (min. koncipista Josef Kocman) o započtení služební doby.
Výrok: Obě stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: St-lé, oba kancel. soudní kapitáni, žádali v červenci 1920, aby jim byla od vykonání praxe resp. zkoušky počítána a do let důstojnických započtena místo 4 měsíců za 1 rok celá služební doba plně a sice Antonínu V. doba od 1. srpna 1912 do 31. října 1917 vzhledem k jeho 6 měsíční praxi u místodržitelství v Praze konané a dne 31. července 1911 dokončené a Jaroslavu R. doba ode dne, kdy po odbytí 6 měsíční praxe soudní složil u vrchního zemského soudu v Praze kancelářskou a knihovní zkoušku, t. j. ode dne 17. března 1911. Obě tyto žádosti byly nař. rozhodnutím zamítnuty z důvodu, že ustanovení § 6 A 3 zákona ze dne 19. března 1920 č. 195 sb. se vztahuje na zkoušku resp. praxi ve vojenské službě.
Na toto rozhodnutí podali si st-lé stížnosti, v nichž vyvozují nezákonnost nař. rozhodnutí, ježto
1. názor v něm uvedený odporuje znění zákona. Zákon sám se o vojenské praxi nebo zkoušce nikterak nezmiňuje a nerozeznává mezi zkouškou resp. praxí vojenskou a civilní a prováděcí nařízení k tomuto zákonu (Věst. mno č. 42/III.) mluví o jiné službě nebo praxi, která zaručuje zvláštní prospěch pro vojenskou službu, čímž samozřejmě rozumí jen praxi konanou v jiném oboru státní služby.
2. Zákonodárcovým úmyslem bylo postaviti službu civilně státní na roven s praxí vojenskou, což plyne z toho, že intencí zákona bylo podle vládních důvodů vybudovati novou úpravu vojenských platů tak, aby v základních rysech odpovídala platům civilním a z toho, že dle zmínky v 1. odst. výnosu mno ve Věst. č. 199/III. se tímto zákonem upravují požitky čsl. vojska podle podobných ustanovení jako pro státní zaměstnance, státním úředníkům pak, vyšlým z řad poddůstojníků z povolání, byla započtena i doba ztrávená mimo obor dotyčné státní služby, jak stížnosti dovozují z ustanovení platících o zaměstnancích železničních, o oficiantech a konečně ze zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. a provád. nař. k němu ze dne 22. prosince 1920 č. 666 sb., aplikovaného zákonem ze dne 13. července 1922 č. 231 sb. výslovně i na četnictvo.
3. Mimo to tvrdí stížnost Ant. V., že st-lova praxe u místodržitelství byla prospěšnou a účelnou přípravou pro jeho nynější kancelářskou službu vojenskou — a stížnost Jaroslava Ř. zdůrazňuje, že jeho civilní praxe i zkouška skutečně jest odbornou praxí a zkouškou pro jeho nynější službu, neboť jednací řád vojenského soudu jest jen výpisem v jednacího řádu soudu civilního, proto také vysílaly vojenské justiční úřady r. 1914 svoje zapisovatele clo praxe k civilním soudům.
4. V tom, že o těchto ad 3 uvedených okolnostech, které jsou dle prováděcích předpisů podstatný, nekonal žal. úřad šetření, vidí obě stížnosti vadnost řízení.
Stížnostem těmto nemohl nss přiznati důvodnost.
ad 1. § 6 A č. 3 cit. zák. ustanovuje, že aktivním důstojníkům, vyšlým z řad gážistů mimo hodnostní třídy a z poddůstojníků z povolání, počítají se, počínajíc třetím rokem služebním, za každý rok služby, kterou ztrávili jako gážisté mimo hodnostní třídy nebo poddůstojníci z povolání, čtyři (4) měsíce do časového postupu; od vykonání stanovené zkoužky nebo po praxi (kursu) s prospěchem vykonané, počítá se celá další služební doba do let důstojnických vyjímajíc jeden rok čekatelský.
Vzhledem k tomu, že podle cit. zákona (§§ 5 a 6) nelze důstojníkům vyšlým z vojenských škol započísti do postupu do vyšších požitků resp. pro zařadění léta ztrávená v kadetní škole nebo na vojenské akademii mimo jeden rok, o nějž se zkrátí čekací lhůta absolventům vojenských akademií, jest právě citovaný předpis § 6 č. 3 považovati za výhodu přiznanou důstojníkům tam jmenovaným, tedy za předpis výjimečný, jejž nelze extensivně vykládati.
Ze znění zákona, jenž mluví o stanovené zkoušce nebo praxi, jde, že zákon neměl na mysli jakoukoli zkoušku nebo praxi, která jest nebo byla přístupna gážistům mimo hodnostní třídy nebo poddůstojníkům z povolání podle jejich volby a jim umožňovala dosáhnouti event. určitých míst v civilní státní správě neb u soudů civilních, nýbrž že měl na mysli zkoušku nebo praxi předepsanou pro dosažení vyššího postavení ve správě vojenské, tedy zkoušku nebo praxi předepsanou předpisy vojenskými.
Správnost tohoto výkladu plyne i z ustanovení § 8 cit. zák., jenž přiznává určité požitky těm čekatelům na místa důstojnická, kteří vykonali ustanovenou odbornou zkoušku nebo služební praxi, event. těm, kteří mají úplné vzdělání vysokoškolské, pro obor jejich služby stanovené, i z ustanovení § 5, odst. 8 cit. zák., dle něhož může mno za zvláštních okolnosti povoliti započtení určitého období, ztráveného v jiné službě nebo praxi, do postupu do vyšších požitků nebo pro zařadění při novém neb opětném přijetí do vojenské služby. Z toho jest zřejmo, že zákon rozeznává mezi službou a praxi resp. zkouškou vojenskou (§ 6 č. 3 a § 8) a nevojenskou (§ 5, odst. 8).
Že by pak praxe resp. zkouška, kterou vykazují st-lé, byla předpokladem požadovaným i pro dosažení vyššího postavení ve správě vojenské, st-lé ani netvrdí a naopak uvedli ve svých žádostech výslovně, že onu praxi resp. zkoušku vykonali, aby dosáhli úřednického místa ve státní službě civilní.
ad 2. Ani tato námitka není důvodná. Odůvodnění vládního návrhu cit. zákona uvádí sice, že tato předloha přihlíží k poměrům státního úřednictva a že zavádí postup do vyšších požitků, instituci to u vojska dosud neznámou, obdobně podle služ. pragmatiky pro civ. státní zaměstnance, ale praví při tom výslovně, že upravuje vojenské požitky do jisté míry odlišně od úpravy požitků civ. stát. úředníků, a to zejména proto, že předběžné vzdělání důstojníků a vojenských úředníků není tak jednotné jako u civ. úředníků.
Již z těchto důvodů a tím více ze zákona samého jest zjevno, že tento zákon (ze dne 19. března 1920 č. 195 sb.), jenž upravuje požitky vojenské v zásadě obdobně podle požitků civ. stát. úředníků, je upravil v detailu jednak odlišně, jednak způsobem vyčerpávajícím, na rozdíl od zákona ze dne 13. července 1921 č. 231 sb., jenž zmocnil vládu, aby v mezích zásad zákona ze dne 9. dubna 1920 č. 222 sb. o propočítání služební doby státních zaměstnanců a prov. předpisů k zákonu tomu vydaných provedla propočítání služební doby příslušníkům čsl. četnictva.
Řešil-li zákon otázku, o kterou jde, jak shora uvedeno, sám detailně a způsobem jasným a materii vyčerpávajícím, není přípustná interpretace, která by z analogie norem jiných vyvozovala výklad jiný, než jaký se ze zákona podává přímo a jasně.
ad 3. V tomto směru opírá se stížnost Antonína V. výslovně o prováděcí předpisy vydané mno k tomuto zákonu ve Věstníku bod 454/III. a sice o odst. 3 k § 5 zák. Tento odst. 3. provád. předpisu, převzatý pak jako č. 5 k § 5 zák. do provád. nařízení vlády ze dne 1. prosince 1921 č. 440 sb., týká se započtení určitého období v jiné službě nebo praxi ztráveného, zaručuje-li tato jiná služba nebo praxe zvláštní prospěch pro vojenskou službu dotyčného gážisty. Jest to předpis k provedení shora již uvedeného § 5, odst. 8 zákona, dle něhož může mno za zvláštních okolností povoliti započtení určitého období, ztráveného v jiné službě nebo praxi, do postupu do vyšších požitků nebo pro zařadění při novém neb opětném přijetí do vojenské služby. K jiné službě nebo praxi přihlíží ostatně zákon citovaný pouze na tomto místě.
Použití předpisu § 5, odst. 8 cit. zák. jest však v daném případě vyloučeno, neboť st-lům nejde o to, aby jim byla započtena civilní praxe jimi uplatňovaná sama, nýbrž o to, aby jim byla započtena plně jejich vojenská služební doba konaná po odbytí praxe oné a tohoto požadavku st-lů se § 5, odst. 8 zák. netýká. Proto není vadou řízení, ne- zabýval-li se žal. úřad otázkou prospěšnosti, účelnosti a odbornosti civilní praxe, kterou st-lé uplatňují.
Z těchto důvodů bylo zamítnouti obě stížnosti jako neodůvodněné.

Citace:

Nález č. 2032. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 640-643.