Č. 1854.

Pozemková reforma: 1. Ke stížnosti na nss proti opatřením stát. poz. úřadu stran podstaty majetku svěřenského legitimován jest toliko fideikomis sám. —2. Stížnost za kmenové jmění fideikomisní mohou k nss-u podati toliko společně dočasný držitel fideikomisu, kurátor fideikomisu a nejbližší čekatelé. — 3. Výrok stát. poz. úřadu toho obsahu, že 1. oznamuje vlastníku zabraných nemovitostí, které nemovitosti hodlá úřad převzíti a 2. že činí soudu návrh v příčině doručení tohoto oznámení vlastníku a v příčině vyzvání vlastníka k uplatnění nároku podle § 11 zábor. zák., podléhá jen v prvé části přezkoumání nss-em.
(Nález ze dne 17. ledna 1923 č. 605.)
Věc: Jan Sch. v H. (ady. Dr. Ant. Jaksch z Českých Budějovic) proti státnímu pozemkovému úřadu (min. koncipista Dr. Kosina) stran převzetí zabraných nemovitostí.
Výrok: Stížnosti, pokud berou v odpor opatření stpú-u v příčině svěřenského majetku pozemkového a dále pokud naříkají usnesení knihovních soudů, odmítají se jako nepřípustné; pokud pak směřují proti opatřením stpú-u, učiněným v příčině alodního majetku, zamítají se jako bezdůvodné.
Důvody: St-l podal k nss tři stížnosti proti oznámením a návrhům stpú-u v příčině převzetí zabraných nemovitostí a proti usnesením knihovních soudů, jimiž návrhům těm bylo vyhověno.
Nss uvážil o podaných stížnostech takto:
Opatření, proti nimž stížnosti směřují, týkají se jednak jmění fideikomisního, jednak majetku alodního.
Pokud se st-l brání proti zamýšlenému převzetí nemovitostí náležejících ke kmenovému jmění fideikomisu, musil nss v této části odmítnouti stížnosti jeho jako nepřípustné pro nedostatek legitimace st-lovy (§ 2 zák. o ss.). 1
Může se tedy nss zabývati podanými stížnostmi jen potud, pokud tyto týkají se pozemkového majetku alodního.
V tom směru vznášejí stížnosti proti nař. opatřením žal. úřadu především námitky po stránce formální, vytýkajíce jednak, že úřad neučinil oznámení zamýšleného převzetí vlastníku zabraných nemovitostí, jak to předpisuje § 2 zák. náhrad., jednak, že doručení tohoto oznámení nebylo provedeno dle předpisů platných o doručení žalob a tím porušen byl § 3 zák. náhr.
Při řešení těchto námitek třeba přihlédnouti nejprve k tomu, jaké povahy jsou výroky stpú-u, proti nimž námitky ty směřují.
V tom ohledu lze každý z těchto výroků rozložiti ve dvě složky a to:
1. oznámení učiněné vlastníku o tom, které nemovitosti jeho úřad rozhodl se převzíti a
2. návrh učiněný soudu v příčině doručení tohoto oznámení vlastníku dle předpisů o doručení žalob a vyzvání vlastníka k uplatnění nároku dle § 11 zák. zábor.
Jediné složka první jest rozhodnutím stpú-u naříkatelným stížností u nss-u, kdežto složka druhá jest toliko jeho návrhem na soud, o němž přísluší rozhodnouti onomu soudu, u něhož oznámení ve smyslu ustanovení § 2 odst. 2. a 3. a § 3. odst. 1. náhr. zákona bylo podáno.
Z toho plyne, pokud stížnosti brojí proti tomu, že úřad nenavrhl doručení nař. opatření k vlastním rukám vlastníkovým, nýbrž k rukám centrálního ředitele inž. Dra Zdeňka P., jenž nebyl zmocněn k tomu, aby výměry toho druhu za stěžovatele platně přijímal, jest námitka ona nepřípustnou, neboť výrok onen jest pouhým návrhem pro rozhodnutí soudu, jemuž přísluší provésti doručení oznámení dle předpisů o doručování žalob, a není rozhodnutím úřadu správního ve smyslu § 2 zák. o ss.
Stížnosti ovšem napadají i dotčená usnesení soudní vydaná na základě návrhů stpú-u, avšak ani v tom směru nemohl nss uznati stížnosti za přípustné, neboť jde o usnesení řádných soudů, jichž přezkoumání nss-em jest vyloučeno již předpisem § 3 lit. a) zák. o ss.
Na tom ničeho nemění stížností uváděná okolnost, že z usnesení soudního v tomto případě není dle posledního odstavce § 3 lit. a) zák. náhr. opravného prostředku, ježto tím bylo pouze vysloveno, že soud zde rozhoduje v instanci jediné.
Stížnost béře dále v odpor i oznámení úřadu tvořící prvou složku jeho výroku a namítá, že st-l jest vlastníkem pouze některých nemovitostí k převzetí určených. Nemovitosti ostatní nejsou vlastnictvím st-lovým, nýbrž patří do pozůstalosti zemřelého Adolfa Josefa Sch., jenž dosud jest knihovním vlastníkem nemovitostí náležejících do pozůstalosti. St-l jest prý sice přihlášeným dědicem k této pozůstalosti, a byla mu také svěřena správa její, avšak tím nestal se ještě vlastníkem jejím, ježto na nemovitosti náležející do alodní pozůstalosti mají nárok též sourozenci st-lovi, jako nejbližší zákonní a nepominutelní dědici a měli proto i oni o zamýšleném převzetí býti uvědoměni.
Nss neshledal námitku tuto důvodnou.
Úmrtím Adolfa Josefa Sch. zanikla jeho právní osobnost, a nositelkou práv a závazků, jež pojily se k osobě jmenovaného v okamžiku jeho smrti a neuhasly jeho úmrtím, stala se hereditas jacens (§ 531 o. z. o.).
Třeba tedy v pozemkových knihách dosud byl zanesen Adolf Josef Sch. jako vlastník dotyčných nemovitostí, nelze pokládati za to, že by do té doby, než do knih zanesen bude vlastník jiný, nemohlo oznámení zamýšleného převzetí vlastníku býti provedeno, nýbrž nutno míti za to, že po jeho smrti oznámení to učiniti jest pozůstalosti jeho, což státi se může jedině tím, že zamýšlené převzetí oznámí se osobě, jež povolána jest pozůstalost tu zastupovati a za ni jednati.
Úřad za takovouto osobu pokládal st-le a oznámil jemu zamýšlené převzetí nemovitostí pozůstalostních.
V postupu tom nelze shledávati nějaké nezákonnosti, ani vady řízení, neboť st-l sám uvádí, že jest přihlášeným dědicem pozůstalosti a že jemu také svěřena byla její správa, nemůže tedy vzhledem k ustanovení § 810 o. z. o. důvodně namítati, že by on nebyl povolán pozůstalost zastupovati a za ni jednati.
Ostatně st-l tím, že vystoupil k ochraně práv pozůstalosti stížností na nss a že učinil tak bez dědiců nepominutelných, sám dal na jevo, že uznává svoji legitimaci k zastupování pozůstalosti.
Ve věci samé vytýká stížnost, že úřad mohl by dotčené nemovitosti převzíti jen k účelům provádění pozemkové reformy, totiž k tomu, aby převzatý majetek dále přidělil.
Dle § 5 zábor. zák. má prý stát pouze právo zabraný majetek přejímati a přidělovati, nikoliv přejímati a nepřidělovati. Pouze část převzatého majetku mohl by stát ponechati pro sebe a i tu byl by povinen věnovati účelům všeužitečným (§ 10 zák. zábor.).
Z výpovědi dané st-li prý vysvítá, že přejímané nemovitosti nemají býti za účelem úpravy pozemkového vlastnictví dále přidělovány, nýbrž že mají býti odevzdány ministerstvu zemědělství, kterýžto postup příčí se ustanovení § 5 zábor. zák.
Námitka tato jest bezpodstatná již proto, že nař. opatření neobsahují vůbec ustanovení o tom, jak naloženo bude s převzatými nemovitostmi, nelze proto vytýkati, že dle nař. opatření má použito býti nemovitostí k účelům nesrovnávajícím se se zákonem. Přes to budiž podotknuto, že i kdyby bylo lze naříkaná rozhodnutí v tom směru doplniti, jak to činí stížnost, a spatřovati v nich též rozhodnutí úřadu o tom, jak s nemovitostmi při provádění pozemkové reformy bude naloženo, a kdyby také straně mohl býti přiznán nějaký vliv na způsob provádění pozemkové reformy na majetku od ní převzatém, neměla by tato námitka opory v zákoně, neboť z § 1 příděl. zákona jest zřejmo, že stát může převzatý majetek sobě ponechati nebo může ho použíti k účelům všeobecně prospěšným, a pouze tehdy, když nehodlá ani onoho ani tohoto oprávnění použíti, má jej přiděliti dle předpisů zákona přídělového. Může tedy dle tohoto ustanovení stát zabraný majetek určitého subjektu převzíti a třeba zcela sobě ponechati.
Z důvodů těch bylo stížnost z části jako nepřípustnou, z části jako bezdůvodnou zamítnouti.

Odůvodnění obdobné jako u č. 1245

Citace:

Nález č. 1854. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 265-267.