Č. 2228.

Vodní právo: O útratách právního zastoupení účastníka ve vodoprávním řízení.
Administrativní řízení: Reformatio in pejus.
(Nález ze dne 17. dubna 1923 č. 6364).
Věc: Pozůstalost po Robertu P. v N. proti ministerstvu zemědělství v Praze stran výloh strany při vodoprávním řízení.
Výrok: Naříkané rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Akciová společnost železářská v N. předložila okresní politické správě v N. projekt na využití vodní síly potoka R. pro svůj průmyslový závod a žádala za vodoprávní povolení.
O žádosti té zavedl úřad vodoprávní řízení a provedl dvojí komisionelní jednání se stranami, jehož se mimo jiné zúčastnil také svým právním zástupcem Robert P.
Podáním z 12. dubna 1921 oznámila žadatelka úřadu, že upouští od provedení projektu úřadu předloženého, jelikož se konjunktura náhle zhoršila a pro provedení projektu není pohotově peněz. Oznámení to vzal úřad dne — na vědomí a vrátil projekt žadatelce.
Podáním z — požádal st-l vodoprávní úřady, aby bylo ve smyslu § 99 zákona o právu vodním uznáno, že žadatelka jest povinna nahraditi st-li výlohy 2815 K 20 h, jež mu vznikly tím, že žadatelka o zavedení vodoprávního řízení požádala, svojí vinou však řízení to ku konci nepřivedla.
Výměrem z — uznala osp, že firma akciová společnost železářská v N. jest povinna st-li nahraditi výlohy adjustované na 575 K 60 h.
Z tohoto výměru podal st-l odvolání k zsp, vytýkaje rozhodnutí 1. stolice, že výlohy adjustovány byly příliš nízko, což neodpovídá trvání úkonů a námaze spojené se spornou záležitostí, a také ne ceně předmětu. Odvoláním tím domáhal se st-l toho, aby výlohy přiznány byly mu v té výši, jak je požadoval, a aby mimo to svrchu uvedená firma byla odsouzena k náhradě výloh jeho odvolání v částce 500 K.
Zsp zrušila rozhodnutí prvé stolice jako nezákonné a vyslovila, že firma ona vůbec není povinna nahraditi st-li útraty právního zastoupení, poněvadž v tomto případě jde pouze o řízení konsensní ohledně zařízení k využití vodní síly, ve kterém žadatelka ve smyslu § 99 zá- kona o právu vodním ze dne 28. srpna 1870 č. 71 z. z. má povinnost zapraviti pouze výlohy komisionelní. Mezi komisionelní výlohy nelze však počítati výlohy, které vznikly zúčastněným stranám nebo zájemníkům tím, že si k zastupování svých zájmů přivzali ke konsensnímu řízení právního poradce.
Útraty právního zastoupení, vzniklé přibráním právního zástupce, musí si zájemníci sami zapraviti, neboť pouze ve vodních sporech jest ona strana, která ve věci podlehla, povinna nahraditi druhé straně útraty právního zastoupení (§ 99, odst. 2. cit. zák.)
Útraty za podané odvolání nepřisoudil úřad druhé stolici proto, že zůstalo bez výsledku.
Z rozhodnutí toho podal st-l odvolání k ministerstvu zemědělství, ve kterém uváděl, že výrok úřadu prvé stolice v té části, pokud jím st-li výlohy byly přiznány, vešel v moc práva, poněvadž se žádné strany proti němu nebylo použito opravného prostředku.
Dále dovozoval st-l, že také věcně jest požadavek jeho odůvodněn, neboť svrchu uvedená firma tím, že zažádala o schválení vodního díla a žádost svoji zase vzala zpět, způsobila st-li zbytečné výlohy právního zastoupení a jest povinna, poněvadž má vinu na vzniku jejich, st-li je nahraditi. Firma také povinnost svoji uznala, a jen proti výši výloh se ohrazovala.
Nař. rozhodnutím nevyhovělo min. zemědělství odvolání z důvodu rozhodnutí druhé stolice a podotklo k vývodům odvolání st-lova toto:
Rozhodující úřad vyšší instance jest povinen z úřední moci dbáti zákonnosti rozhodnutí, třeba i jen částečně v odpor vzatého. Bylo proto správné, že nález prvé stolice jako nezákonný byl zrušen, třeba že odvolatel jím požadoval pouze zvýšení přiznaných útrat. Pokud odvolání spatřuje zavinění v tom, že projektant vzal projekt zpět, dlužno uvážiti, že, vykládají-li se vývody § 99 zák. o právu vodním ve smyslu § 6 o. z. o., nelze spatřovati ve zpětvzetí žádosti ani podlehnutí ani zavinění žadatele.
Ostatně jest požadavek st-lův o náhradu útrat zamítnouti také jako opožděný, poněvadž dle §§ 82 a 83 vodního zákona měl býti uplatněn nejdéle do 23. března 1921 při vodoprávním řízení, požadavek však vznesen byl teprve dne 13. června 1921.
O stížnosti do tohoto rozhodnutí podané uvážil nss takto:
St-l brojí proti nař. rozhodnutí především námitkou, že úřad měl zákonnost rozhodnutí prvé stolice přezkoumati k odvolání st-le pouze v mezích jeho návrhů, a neměl rozhodnutí to rušiti, pokud ani st-lem ani druhou stranou v odpor bráno nebylo. I kdyby úřadu mohlo býti přiznáno právo rozhodnutí prvé stolice zrušiti, pak, jak dovozuje stížnost, jsou zde i po stránce věcné veškeré podmínky § 99 zák. o právu vodním pro přiznání uvedených výloh, a není také požadavek st-lův na náhradu výloh těch nikterak opožděn.
Nss-u bylo se zabývati nejprve námitkou uvedenou na místě prvém, neboť uznání důvodnosti této námitky činilo by zbytečným řešení námitek dalších.
Nemůže býti pochybnosti o tom, že rozhodnutí druhé a třetí stolice, porovná-li se s rozhodnutím stolice první, obsahují skutečně reformationem in pejus, t. j. zhoršení právní posice toho, jenž se dovolával rekursem jejího zlepšení. Vždyť úřad prvé stolice st-li útraty adjustovanou částkou 575 K 60 h přiznal, kdežto stolice vyšší k rekursu samého st-le rozhodly, že st-l vůbec nemá žádného nároku na náhradu těchto výloh, tedy ani ne ve výši přiznané mu již rozhodnutím stolice prvé.
Při řešení otázky, zda úřad mohl z mezí návrhů rekurující strany vybočiti a pustiti se do přezkoumání rozhodnutí prvé stolice v celém jeho rozsahu, a zda na základě tohoto přezkoumání mohl rozhodnutí nižší stolice ke škodě rekurenta zrušiti, uvážiti jest toto:
Ve správním řízení vedl se spor o to, zda žadatel o vodoprávní po-volení jest za jistých okolností povinen nahraditi osobě vystoupivší ve vodoprávním řízení k ochraně svých práv neb zájmů výlohy spojené s právním zastoupením této osoby. Jde tedy o záležitost mezi stranami, na jejímž konečném vyřešení není zájem veřejný nikterak zúčastněn. Dohodly-li by se strany mezi sebou o placení výloh oněch, neměl by vodoprávní úřad ani příčiny ani možnosti zrušiti dohodu stran, třeba by se domníval, že jedna ze stran vzala na sebe povinnost, která přesahuje meze zákonem jí uložené.
Z toho je patrno, že předmět sporu v tomto případě leží do té míry v moci stran, že úřad může ve věci rozhodovati jediné v mezích jejich návrhů. Mohl by tedy úřad rozhodnutí prvé stolice zrušiti jediné tehdy, kdyby strana k placení povinná byla v čas proti výroku tomu odvolání podala a zrušení jeho se domáhala, což se však nestalo.
Tím, že úřad zrušil rozhodnutí prvé stolice, jež proti druhé straně vešlo již v moc práva, dopustil se nezákonnosti, a bylo proto rozhodnutí jeho zrušiti dle § 7 zák. o ss.

Citace:

Nález č. 2228. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 1037-1039.