Č. 2010.

Živnostenské právo: Oznámil-li majitel koncese k provozování živnosti hostinské a výčepní živnostenskému úřadu, že bude živnost, již až dosud provozoval zástupcem, opět provozovati osobně, zaniká tím oprávnění zástupce ze schválení živnostenského úřadu.
(Nález ze dne 23. února 1923 č. 3226.)
Věc: Antonín Š. v P. (adv. Dr. H. Rindler z Benešova) proti ministerstvu obchodu (za stranu zúčastněnou K. R. adv. Dr. A. Kusý z Prahy) stran provozování živnosti hostinské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměrem z 10. dubna 1919 schválil magistrát hlavního města Prahy st-le jako zástupce v hostinské živnosti Karla R., provozované v domě čp. — v Praze, a to na základě žádosti podané majitelem koncese, jenž předložil úřadu vysvědčení městského okresního lékaře o tom, že jest stižen rozsáhlými městkami na levém bérci s občasným jich prasknutím, a že proto není způsobilým ani osobně živnost hostinskou provozovati, ani náležitý dozor nad ní vésti.
Dne 18. srpna 1920 oznámil majitel koncese magistrátu, že bude dotyčnou živnost provozovati opětně sám, kteréžto oznámení vzal úřad na vědomí výměrem z téhož dne. St-l však nepřestal v hostinci živnost provozovati, udávaje, že majitel koncese zavázal se benešovskému pivovaru smlouvou, že se bude ucházeti o schválení jen té osoby jako zástupce v živnosti, kterou pivovar za zástupce bude si přáti. Požadavku tomu bylo prý vyhověno, neboť pivovar si přeje, aby st-l byl zástupcem živnosti, a žaluje majitele koncese na dodržení smlouvy.
Magistrát hlavního města Prahy zpravil výměrem ze dne 16. prosince 1920 st-le o oznámení majitele koncese, že nadále bude živnost provozovati sám, a prohlásil, že tímto oznámením odpadl předpoklad, za něhož st-l byl schválen jako zástupce majitele koncese, takže na příště nelze brániti majiteli koncese v osobním provozování živnosti, naopak nutno oznámení jeho vzíti k úřední vědomosti. Zároveň vyzval úřad st-le, aby vzhledem k tomu, že není již schváleným zástupcem Karla R. a také sám potřebné koncese postrádá, do 8 dnů přestal živnost provozovati, jinak že úřad užije proti němu prostředků donucovacích.
V odvolání z rozhodnutí toho podaném namítal st-l, že majitel konvese pro svoji chorobu není způsobilým k osobnímu provozování živnosti, což úřad měl vyšetřiti a ne se spokojiti s pouhým prohlášením majitele koncese, že může zase živnost osobně provozovati. Dále měl prý úřad vyčkati rozhodnutí v soudním sporu, kde rozhodováno bylo o otázce, zda majitel koncese mohl st-le z provozování živnosti vyloučiti a sám živnosti se ujmouti.
Zsp rozhodnutím z — nevyhověla odvolání st-lovu.
Také min. obchodu rozhodnutím z — nevyhovělo dalšímu odvolání st-lovu.
Proti tomuto rozhodnutí podal st-l stížnost k nss, o níž soud uvážil toto:
Živnostenské úřady všech tří stolic vyslovily, že oprávnění st-lovo, jehož tento nabyl schválením za zástupce v hostinské živnosti zúčastněné strany, uhaslo, a že proto st-l jest povinen zastaviti další provozování této živnosti. V odůvodnění tohoto výroku shodují se všechny tři stolice v tom, že neopírají rozhodnutí svá o spornou skutečnost řízení správního, že st-l byl schválen za zástupce v živnosti zúčastněné strany pouze na dobu jednoho roku, a že následkem toho oprávnění jeho zaniklo již projitím lhůty, na niž byl schválen, nýbrž opírají rozhodnuti svá o důvody jiné. Poněvadž nař. rozhodnutí není založeno na uvedeném důvodu, netřeba se zabývati vývody odvodního spisu zúčastněné strany v tom směru, a zkoumati, zda skutečné oprávnění st-lovo uhaslo uplynutím lhůty jednoho roku, neboť procesuální postavení zúčastněné strany může směřovati jen k tomu, aby udržela skutkový i právní základ, na němž vybudováno jest nař. rozhodnutí, a nemůže zákonnost jeho podpírati důvody, o něž rozhodnutí to ve skutečnosti opřeno není.
Nař. rozhodnutí odvolává se na důvody stolice druhé a přijímá tety především tyto důvody za své. Dle rozhodnutí zsp přivodilo již prohlášení majitele koncese, že hodlá živnost opět osobně provozovati, zánik oprávnění st-lova k provozování živnosti jako zástupce. Vychází tedy také min. obchodu z názoru, že majitel koncese, jenž provozuje živnost náměstkem, může kdykoliv svým oznámením učiněným úřadu, že ujme se opětně sám provozování živnosti, způsobiti zánik oprávnění svého zástupce.
Nař. rozhodnutí samo spočívá však ještě na důvodu dalším, totiž na zjištění, že onen závažný důvod, pro který st-l byl schválen za zástupce majitele koncese, a za který úřad považoval okolnost, že majitel koncese pro churavost nebyl s to osobně živnost provozovati, odpadl, neboť prý lékařským vysvědčením a vlastním prohlášením majitele koncese bylo prokázáno, že majitel koncese nabyl opětně způsobilosti k jejímu osobnímu provozování.
Stížnost vytýká oběma důvodům především nezákonnost, uvádějíc, že úřad měl při svém rozhodování respektovati soukromoprávní poměr, na základě kterého st-l živnost provozuje, a to tím spíše, když v tomto případě ohledy na veřejný zájem úřad k opačnému postupu nenutily, a když i pravoplatnými rozsudky soudními bylo uznáno, že majitel koncese jest povinen zažádati o schválení st-le za zástupce v živnosti, a když též pachtovní poměr mezi st-lem a pivovarem výslovně za existentní byl uznán.
Nss nemohl ve výroku úřadu shledati vytýkanou nezákonnost.
Dle § 55 živn. řádu přísluší majiteli živnosti zásadní volnost provozovati živnost buď osobně nebo zástupcem, případně pachtýřem. Z této zásadní volnosti majitele živnosti rozhodnouti se pro ten či onen způsob provozování živnosti stanoví živn. řád jisté výjimky, a to jednak v tom směru, že v určitých případech živnostenské oprávnění musí provozováno býti zástupcem neb pachtýřem (§§ 2, odst. 2, 3, odst. 1, 55, odst. 4 živn.) a naopak zase v některých případech (§ 19, odst. 3 a § 21 d) živn. ř.) má živnost provozována býti osobně a jen výjimečně připouští zákon provozování její zástupcem.
K případům tohoto druhu patří i provozování živnosti hostinské a výčepní.
Živn. řád v § 19 neomezuje nikterak majitele koncese, má-li tento úmysl provozovati živnost hostinskou osobně, naopak přímo stanoví, že živnost ta zpravidla tímto způsobem provozována býti má; omezuje jej však, pokud by chtěl živnost provozovati zástupcem neb pachtýřem, kterýžto způsob provozování živnosti váže na předchozí schválení úřadu, jehož udělení připouští jen z důležitých příčin.
Této volnosti provozovati živnost hostinskou osobně nepozbývá majitel koncese ani tehdy, když úřad uznal existenci důležitých příčin a schválil majiteli koncese provozování živnosti hostinské zástupcem. Není ustanovení živn. řádu, jež by vázalo majitele koncese, aby, když si vymohl schválení dle odst. 3 § 19 živn. řádu, musil již dále živnost provozovati jen zástupcem nebo pachtýřem a nemohl se již dle své vůle vrátiti k osobnímu provozování živnosti.
Této volbě majitele koncese nemůže býti na překážku oprávnění, jehož nabyl zástupce v živnosti hostinské schválením dle § 19, odst. 3. živn. řádu, neboť oprávnění jeho jest úplně závislé na oprávnění majitele koncese, který kdykoliv může svým prohlášením, že bude dále živnost provozovati osobně, tohoto oprávnění svého se vzdáti s tím účinkem, že zanikne nejen oprávnění jeho, ale i oprávnění zástupcovo. Z toho plyne, že oznámí-li majitel koncese úřadu, že bude živnost, již dosud provozoval zástupcem, provozovati opět osobně, nemůže mu v tom živnostenským úřadem býti bráněno, naopak nutno oznámení jeho vzíti k úřední vědomosti.
Při tom není povinností úřadu, aby zkoumal, zavázal-li se majitel koncese platně osobě třetí, že nepoužije svého oprávnění k osobnímu provozování živnosti, a byl-li také závazek tento již na jisto postaven výrokem soudním, neboť okolnost, příčí-li se oznámení majitele koncese nějakému jeho závazku soukromoprávnímu, jest pro živnostenskoprávní vyřízení jeho oznámení bezvýznamná. Jest věcí oné třetí osoby, aby své nároky plynoucí jí z porušení onoho závazku uplatnila proti majiteli koncese pořadem práva.
Jestliže dle toho, co svrchu řečeno, již pouhé oznámení majitele koncese, že osobně zase ujme se provozování živnosti, stačilo k tomu, aby zaniklo oprávnění st-lovo ze schválení živnostenským úřadem, pak nezáleží na tom, zda i další důvod nař. rozhodnutí, že totiž odpadla důležitá příčina, pro kterou st-l za zástupce byl schválen, mohl by obstáti před námitkami stížnosti.
Výtku, že rozhodnutí druhé stolice nebylo doručeno advokátu st-le, nýbrž jemu samému, musil nss odmítnouti jako nepřípustnou, ježto st-l výtku tu v ministerském rekursu svém neuplatnil, ač tak učiniti mohl, a úřad následkem toho o ní nerozhodoval (§§ 5 a 6 zák. o ss.). Netřeba proto ani zkoumati, zda vytýkaný postup byl by vůbec s to tvořiti nějakou podstatnou vadu řízení, či nikoliv.
Na základě těchto úvah dospěl soud k zamítnutí stížnosti jako bezdůvodné.

Citace:

Nález č. 2010. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 596-599.