Č. 2183.

Živnostenské právo: K výkladu § 57 živn. ř.
(Nález ze dne 3. dubna 1923 č. 5498.)
Věc: Marie E. v Ch. proti ministerstvu obchodu stran odnětí koncese hostinské.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Výměry okresního hejtmanství v Chomutově ze dne 5. dubna 1917 č. —, resp. ze dne 29. května 1917 č. — bylo st-lce uloženo, aby živnost hostinskou a výčepnickou, kterou provozovala v čp. — v Ch. na základě koncesní listiny ze dne 21. července 1913 č. —, buďto úplně odloučila od nevěstince v těchže místnostech provozovaného, neb aby jeden ze zmíněných podniků přestala provozovati.
Podáním z 8. června 1917 sdělila st-lka okresnímu hejtmanství, že až do té doby, než jí bude možno nevěstinec přenésti do domu sousedního, živnost hostinskou prozatím zastaví. To bylo výměrem okresního hejtmanství z 6. července 1917 č. — se lhůtou 6 měsíců vzato k vědomosti.
Po dvojím stejném ohlášení st-lky, spojeném se žádostí za další 6 měsíční odklad bylo výměrem okresního hejtmanství z 14. květní 1918 č. — sdělení to vzato k vědomosti s připomenutím, že tato lhůta jest nepřekročitelná a že po uplynutí lhůty musí úplné odloučení býti provedeno, jinak že by koncese hostinská musila býti odňata.
Stejné ohlášení a stejné vyřízení opakovalo se pak vždy po 6 měsících, až konečně k ohlášení st-lky ze dne 17. prosince 1919 stejného obsahu jako dřívější, výměrem okresní správy politické v Chomutově ze dne 31. ledna 1920 č. — bylo st-lce sděleno, že z jejího podání jde na jevo, že provozování její živnosti hostinské a výčepnické bylo déle než 6 měsíců přerušeno a byla jí podle § 57 ž. ř. koncese tato odňata.
V postupu instančním zemská správa politická v Praze rozhodnutím ze dne 7. května 1921 č. — a ministerstvo obchodu rozhodnutím ze dne 29. března 1922 č. — odvoláním st-lky nevyhověly z důvodů výměru v odpor vzatého, připomenuvše k vývodům rekursu, že již výměrem okresního hejtmanství ze dne 14. května 1918 č. — byla straně dána k provedení nutných adaptací nepřekročitelná lhůta, již strana nedodržela, ač při tom vyslovena byla možnost odnětí koncese hostinské a výčepnické.
O stížnosti pro nezákonnost resp. vadnost řízení podané uvažoval nss takto:
St-lka má především za to, že v řízení správním uplatňovány byly pro odnětí její koncese hostinské dva důvody a sice jednak ta okolnost, že provozování živnosti této bylo na delší dobu nežli 6 měsíců přerušeno, jednak že stavební úpravy ve stanovené lhůtě nebyly provedeny, kdežto poslední dvě instance po názoru stížnosti se opírají toliko o důvod jediný, a sice o neprovedení stavebních úprav, takže důvod první, který by se mohl opírati o ustanovení § 57 ž. ř., byl — jak stížnost za to má — oběma posledními instancemi úplně puštěn se zřetele.
Názor tento nemá opory ve spisech, ježto jak zemská správa politická, tak i žal. úřad rekursům st-lčiným nevyhověly z důvodu ve výměru v odpor vzatém uvedeného, čímž tedy důvod, o který se opíralo rozhodnutí 1. instance, přijaly za svůj, připomenuvše k rekursním vývodům — podle nichž st-lce mělo býti po jejím soudě napřed oznámeno, že další přerušení živnosti již nebude vzato k vědomosti — toliko, že již výměrem okresní správy politické ze dne 14. května 1918 č. — byla st-lce k provedení nutných adaptací povolena nepřekročitelná lhůta, již však strana nedodržela, ač při tom byla vyslovena možnost odnětí koncese hostinské a výčepnické.
Nař. rozhodnutí opírá se tedy v první řadě o důvod, který má na mysli § 57 ž. ř., totiž o skutečnost, že koncese hostinská, o kterou jde, nebyla vykonávána po dobu delší nežli 6 měsíců.
Po stránce objektivní nebyla skutečnost tato st-lkou popřena.
Pokud pak jde o stránku subjektivní, vysvítá ze spisů, že výměrem politického úřadu 1. instance z 5. dubna 1917 č. — resp. ze dne 29. května 1917 č. — bylo st-lce ponecháno na vůli, buďto oba v těchže místnostech provozované podniky stavebně úplně od sebe odloučiti, nebo jeden z nich přestati provozovati. St-lka rozhodla se dle jejího podání ze dne 8. června 1917 provozovati nadále nevěstinec a živnost hostinskou prozatím zastaviti, dokud jí nebude možno nevěstinec přenésti do domu sousedního.
Již z toho jde na jevo, že zde nebyly žádné takové okolnosti, které by proti vůli a nepochybnému úmyslu st-lky další provozování živnosti hostinské a výčepnické činily dočasně nemožným, nýbrž že st-lka sama, nechtějíc se vzdáti provozování nevěstince, tedy podniku zcela jiného, resp. nemohouc tento podnik přenésti do jiných stavebně oddělených místností, živnost hostinskou na delší dobu než 6 měsíců zastavila. St-lka nemůže se ani dovolávati toho, že přerušení provozu živnosti hostinské se stalo se schválením úřadu živnostenského, ježto z dotčených výměrů tohoto úřadu, zejména pak z výměrů ze dne 14. května 1918 č. —, ze 23. prosince 1919 č. — a z 2. června 1919 č. — plyne, že úřad vždy vzal ohlášené prozatímní zastavení živnosti hostinské a výčepnické na vědomí, t. j. prohlásil, že práva svého jemu v § 57 ž. ř. daného nepoužije jen s tou podmínkou, že lhůta 6 měsíční jest nepřekročitelnou a po jejím bezvýsledném uplynutí bude koncese odňata.
Dovolává-li se stížnost úmluvy mezi okresní správou politickou a právním zástupcem st-lky toho, obsahu, že okresní správa politická na žádost st-lčinu tak dlouho bude vždy na 6 měsíců souhlasiti s přerušením živnosti hostinské a výčepnické, dokud stavební úpravy nebude možno provésti, není pro námitku tuto žádné opory ve spisech a okresní správa politická nebyla povinna, st-lce, jak tato míní, ukládati, aby přerušenou živnost hostinskou a výčepnickou pod ztrátou koncese zase zahájila a stavební úpravy provedla, ježto povinnost taková úřadu živnostenskému zákonem uložena není.
Z uvedeného plyne, že výrok žal. úřadu o odnětí koncese hostinské a výčepnické, opírající se o přerušení provozu této živnosti na dobu delší než 6 měsíců, nepříčí se předpisu § 57 ž. ř. a jest tedy ve shodě se zákonem. Proto odpadá potřeba, aby nss se zabýval i dalším důvodem stížnosti, t. j. otázkou, zda nař. rozhodnutí odůvodněno jest i tím, že naříkané stavební adaptace nebyly ve stanovené lhůtě provedeny a konečně zda by i tento důvod byl ve shodě se zákonem, nebo zda řízení v tomto směru jest vadné.
Ježto tudíž nař. rozhodnutí zákonu se nepříčí, bylo stížnost zamítnouti jako bezdůvodnou.

Citace:

Nález č. 2183. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 950-952.