Č. 1979.

Dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí: Uplatňovati nárok na vrácení dávky z přírůstku hodnoty z důvodu § 3 č. 3 dávk. řádu z 23. září 1920 č. 545 sb. (převody stavebních parcel ve smyslu zák. z 30. března 1920 č. 209 sb.) legitimován jest toliko zcizitel nemovitosti, nikoli nabyvatel.
(Nález ze dne 16. února 1923 č. 2609.)
Věc: Česká banka Union, filiálka v Moravské Ostravě, proti moravskému zemskému výboru v Brně o dávku z přírůstku hodnoty.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Trhovou smlouvou z 3./14. prosince 1920 koupila Česká banka U. od pozůstalosti po Dru Karlu K. nemovitosti zapsané ve vložce č. — obce M. ve výměře 3539 m2. Platební příkaz z 10. května 1921, jímž z převodu toho vyměřena dávka z přírůstku hodnoty nemovitostí, nebyv vzat v odpor, nabyl právní moci.
Podáním z 20. ledna 1922 banka U. oznámila městské správní komisi, že zakoupené pozemkové plochy, pokud to podle předpisů stav. řádu bylo přípustno, zastavěla, a podle § 1/4 zák. z 30. března 1920 č. 209 sb. žádala, aby ze zaplacené dávky z přírůstku část připadající na zastavěnou plochu s úroky byla jí vrácena. Msk žádosti z věcných důvodů nevyhověla. Podané odvolání bylo nař. dnes rozhodnutím zamítnuto jako neodůvodněné a výrok tento opřen v podstatě o tyto důvody: Podle § 23 dávk. řádu z 23. září 1920 č. 545 vrací se dávka z přírůstku hodnoty jenom, bylo-li odvolání podanému z platebního rozkazu vyhověno, nebo jestliže právní jednání, které je základem převodu, bylo zrušeno, nebo bylo od něho upuštěno. O žádný z těchto případů tu nejde. Nelze tedy žádost za vrácení dávky, kterou rekurentka vznesla, pokládati nežli za odvolání z platebního příkazu o dávce. Jako odvolání je však podání to jednak opožděno, ježto rekursní lhůta už uplynula, jednak nepřípustno pro nedostatek legitimace strany, poněvadž se podle § 15 dávk. řádu provádí ukládací řízení toliko se zcizitelem a možno tedy také jen zciziteli přiznati legitimaci k odvolání nebo k žádosti za vrácení dávky. Ostatně je nárok na osvobození od dávky podle § 3 č. 3 dávk. řádu prekludován, ježto nebyl dle § 16 dávk. řádu v přiznávce uplatněn. Poněvadž dle toho žádost z 19. ledna 1922 nebyla formálně přípustná, není třeba, aby se zv zabýval věcnými vývody rekursu.
O stížnosti podané do tohoto rozhodnutí nss uvážil:
Předmětem kognice nss-u je toliko rozhodnutí poslední administativní instance, jež — absorbujíc rozhodnutí stolic nižších — spornou záležitost v pořadí administrativním definitivně vyřizuje. Ježto nss je povolán toliko, aby rozhodoval o zákonitosti konkrétních aktů správních, jimiž dle tvrzení stran bylo zasaženo do jejich subjektivních práv, nikoli však také, aby abstraktně bez takového aktuelního podnětu řešil sporné otázky právní, může přirozeně přezkoumávati jenom výrok poslední instance ve spojení s jeho důvody, nikoli však zabývati se také stanoviskem a důvody stolic nižších, jichž nař. rozhodnutí poslední instance nepřejalo. V daném případě je tedy předmětem přezkoumávání toliko výrok zv v souvislosti s jeho důvody, aniž je možno a potřebí zaměstnávati se také tím, co vyslovila ob. správ. komise, kdyžtě rozhodnutí tohoto úřadu bylo v cestě administrativní nahrazeno výrokem zv-u a pro právní posici strany jest nyní směrodatným vý- hradně výrok úřadu tohoto.
Převod nemovitosti, který je předmětem sporné dávky, stal se smlouvou trhovou z 3./14. prosince 1920. Pro posouzení sporné věci jest tedy rozhodným řád o dávce z přírůstku hodnoty nemovitosti vydaný vl. nařízením z 23. září 1920 č. 545, jenž podle svého § 30 platí pro převody nastalé ode dne jeho vyhlášení, t. j. od 5. října 1920.
Tento řád v § 3 pod č. 3 recipoval normu vydanou zákonem z 30. března 1920 č. 209 v § 1 č. 4, dle níž převody stavebních parcel, jichž bude v celé jejich výměře použito k stavbám podle tohoto zákona, předpokládajíc, že stavby ty v létech 1920 a 1921 se započnou a stavebně dokončí, jsou osvobozeny od dávky z přírůstku hodnoty nemovitostí, a uvádí tento případ osvobození od dávky v jedné řadě s ostatními případy věcných osvobození. Z toho jde, že při převodech, jež nutno posuzovati podle dávk. řádu č. 545/1920, nárok na osvobození od dávky z titulu zastavění zcizené parcely má svůj právní základ formálně nikoliv již v zákoně z 30. března 1920 č. 209, nýbrž jedině v tomto dávkovém řádě resp. v normě jeho § 3 č. 3 a že tedy také procesuálně nutno jej posuzovati podle příslušných předpisů tohoto řádu. Nelze proto přiznati význam námitkám stížnosti, které, opírajíce uplatňovaný nárok na vrácení dávky o zákon č. 209/20, vindikují mu povahu samostatnou, a z toho vyvozují pak také procesuální důsledky co do jeho uplatňování.
Dávk. řád jedná o vrácení dávky v § 23 a uvádí tu 2 případy, kdy dávku jest vrátiti; jednak tehdy, když rekursu podanému proti platebnímu rozkazu bylo vyhověno, jednak když právní jednání, které je základem převodu, pravoplatným soudním nálezem bylo zrušeno nebo bylo-li od něho upuštěno. O případném vrácení dávky tehdy, když zcizené parcely byly dle § 3 č. 3 ve smyslu zákona z 30. března 1920 č. 209 sb. dodatečně zastavěny, se tu nezmiňuje. Z této okolnosti, jakož i z toho, že v § 3 č. 3 uvádí tento případ jako případ osvobození od dávky a staví jej na roven ostatním případům věcného osvobození, je patrno, že dávk. řád nárok, o který tu jde, nekonstruuje jako samostatný nárok nabyvatele pozemku na vrácení dávky jednou zaplacené, nýbrž jako nárok zcizitele na to, aby z převodu stavebních parcel za podmínek stanovených v zákoně 209/1920 dávka nebyla mu předpisována.
Žal. úřad vyvozuje — o sobě zcela správně — z tohoto základního stanoviska dávk. řádu po stránce procesuální, že nárok na osvobození od dávky z titulu § 3 č. 3 nutno pod následky prekluse uplatňovati již v ukládacím řízení v přiznání k dávce (§ 16, odst. 2) resp. v rekursu do platebního příkazu (§ 19). Při tom však přehlíží, že § 16, odst. 2 může rozumným způsobem míti na mysli jenom takové skutečnosti, které strana podle povahy věci v době, kdy podává přiznání, může již znáti, ježto nárok na osvobození dle § 3 č. 3 je ve smyslu zákona z 30. března 1920 č. 209 podmíněn tím, že se stavby na zcizené parcele prováděné do určité tam stanovené lhůty skutečně také stavebně dokončí, a teprve splněním této podmínky vzniká, není důsledně uplatnění jeho možno, dokud tento skutkový předpoklad není splněn. Není-li dán ani ve lhůtě stanovené k podání přiznávky k dávce ani ve lhůtě rekursní, není ovšem možno — nemá-li nárok na osvobození od dávky z titulu § 3/3 dávk. řádu býti zcela ilusorní — odepírati straně právo, aby i po skončeném řízení ukládacím po případě rekursním nárok teprve nyní vzniklý uplatňovala samostatně žádostí za vrácení dávky indebite zaplacené. Z toho, že tento případ nároku na vrácení dávky, podávající se jako důsledek ze zásad procesních, v § 23 dávk. řádu není uveden, neplyne ještě, že by byl vyloučen. Po této stránce má tedy stížnost ovšem pravdu.
Avšak z vylíčeného základního stanoviska dávk. řádu plyne ve směru procesuálním ovšem také ještě ten důsledek, že vznésti nárok na osvobození od dávky z důvodu § 3 č. 3 je legitimován toliko zcizitel, kterýž je vlastním subjektem dávky a s nímž se výhradně také provádí vyměřovací řízení (§ 13), a to i tehdy, když nabyvatel smlouvou převzal placení dávky, ježto vzhledem k výslovnému ustanovení § 13/2 dávk. řádu z r. 1920 úmluva taková — nehledíc k ustanovení § 5/2 — pro obor práva veřejného nemá účinků a zejména nabyvatele nečiní v ukládacím řízení stranou. Dlužno arciť přisvědčiti stížnosti, že tento důsledek vyvozený z konstrukce dávk. řádu není uspokojivý, ježto uplatňování nároku vymyká se o sobě z moci nabyvatele pozemku, jenž jako stavebník svými obětmi hmotnými vytváří provedením stavby vlastní důvod, pro který zákonodárce nárok na osvobození od dávky uznává, a zůstává ponecháno libovůli zcizitele pozemku namnoze neinformovaného o stavu zastavění zcizené parcely a o sobě neinteresovaného, vůči němuž nabyvatel může svůj materielní zájem zajistiti si jenom prostředky soukromoprávními. Avšak tyto nesrovnalosti, tkvící v samé zákonné úpravě věci, nemohou ovšem judikaturou býti odstraněny.
Jestliže tedy žal. úřad vyslovil, že st-lka nebyla legitimována uplatňovati nárok na vrácení dávky a z tohoto důvodu zamítl její rekurs, rozhodl za daného právního stavu po právu, a bylo proto stížnost jako bezdůvodnou zamítnouti.

Citace:

Nález č. 1979. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5/1, s. 533-535.