Č. 2261.Zdravotnictví: Zákon lékárnický z 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907 poskytuje majitelům existujících lékáren v řízení správním postavení strany toliko v jediné otázce, zda totiž povolením nové lékárny nebude ohrožena existenční schopnost jejich vlastní veřejné lékárny, zřízené ve zvoleném stanovišti nové lékárny nebo v okolí. (Nález ze dne 24. dubna 1923 č. 7010.)Prejudikátura: Boh. 1867 adm. Věc: Arnošt P. a Jindřich W. v Místku proti ministerstvu veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (min. taj. B. Žídek — za zúčastněnou stranu E. R. adv. Dr. K. Šauer z Prahy) stran zřízení lékárny. Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná. Zúčastněné straně se útraty nepřisuzují. Důvody:Jde o stížnost majitelky a nájemce sousední lékárny proti rozhodnutí úřadu, kterým byla zúčastněné straně udělena koncese k provozování veřejné lékárny přes námitky st-lů, vznesené v řízení správním. Před řešením námitek stížnosti ve věci samé třeba především uvážiti, do jaké míry poskytuje zákon st-lům postavení strany v řízení správním, a pokud v důsledku toho mohou naříkati konečné rozhodnutí správního úřadu stížností k nss-u. Zákon ze dne 18. prosince 1906 č. 5 ř. z. z r. 1907, chtěje chrániti existující již lékárny, ustanovil v § 10, odst. 3, že koncese k zřízení nové lékárny nemá býti udělena, jestliže by tím ohrožena byla existenční schopnost některé z veřejných lékáren, jež ve zvoleném stanovišti neb okolí již existují. Zachovávání tohoto materielního předpisu právního zabezpečil zákon také předpisy rázu formálního tím, že majitelům veřejných lékáren, kteří mají za to, že by existenční schopnost jejich lékáren byla povolením nové lékárny ohrožena, poskytl právo brániti se proti povolení nové lékárny námitkami dle § 48, odst. 2 a když by úřad přes včasné námitky jejich koncesi udělil, bráti rozhodnutí jeho v odpor dle § 51, odst. 3 cit. zákona. Z předpisů těch je patrno, že zákon poskytuje majitelům existujících lékáren v řízení správním postavení strany pouze v jedné otázce, totiž zda povolením nové lékárny nebude ohrožena existenční schopnost vlastní jejich lékárny. Mohou tedy majitelé existujících lékáren povolení nové lékárny po stránce věcné jen potud bráti v odpor, pokud tvrdí, že udělením koncese byl porušen předpis § 10, odst. 2 cit. zákona z důvodu, že nová lékárna ohrozí existenční schopnost vlastní jejich lékárny, po stránce formální pak, pokud namítají, že jim postupem úřadu zejména nedbáním předpisu § 48, odst. 2 cit. zákona stížená neb znemožněna obrana proti porušení předpisu § 10, odst. 2 cit. zákona. St-lé především vytýkají, že zúčastněná strana žádala pouze za přeložení koncese z dosavadního stanoviště do stanoviště nového. Zákon zná však prý pouze přeložení lékárny uvnitř stanoviště, kdežto pro přeložení lékárny do stanoviště jiného požaduje udělení koncese nové a vzdání se koncese dřívější. Žadatel však o udělení nové koncese se neucházel a proto úřad, uděliv mu koncesi novou, vybočil z mezí petita strany. Z postupu toho dovozují st-lé porušení svých práv, tvrdíce, že nebylo zavedeno řízení o zřízení nové lékárny dle § 48, odst. 2, nýbrž o přeložení lékárny, čímž odňata byla možnost, aby se proti povolení nové lékárny bránili. Námitky tyto soud neshledal důvodnými. V daném případě požádala zúčastněná strana za povolení přeložení lékárny, jež, jak stížnost sama udává, mohlo býti provedeno jen propůjčením nové koncese k provozování lékárny na základě řízení předepsaného pro zřízení nové lékárny ve smyslu § 48 a násl. cit. zákona. Úřad řízení to také zavedl a poskytl st-lům vyhláškou příležitost k podání námitek. Z vyhlášky mohli st-lé seznati a také seznali, v kterém obvodu městském zúčastněná strana lékárnu svoji zříditi hodlá, a mohli se proti tomu brániti. St-lé příležitosti poskytnuté také použili, námitky proti zřízení nové lékárny podali a úřad o nich rozhodl. Proto, je—li stížností vytýkaný postup vůbec nějakou vadou, není zajisté vadou podstatnou, neboť st-lům postupem tím nebyla v nižádném směru obrana ztížena neb znemožněna. Namítá-li stížnost, že za tohoto stavu věci mohla by ve čtvrti K. ihned zřízena býti třetí lékárna v Místku, poněvadž pravoplatným výrokem úřadu bylo již vysloveno, že zřízením lékárny v této části obce nebude ohrožena existence lékárny st-lů, dlužno k výtce té připomenouti, že žadatel o koncesi upustil od zřízení lékárny v K., a nad to ještě i ministerstvo nař. rozhodnutím prohlásilo oprávnění žadatele ke zřízení lékárny v K. za uhaslé, takže není zde výroku úřadu, na základě kterého by ihned v K. mohla třetí lékárna býti zřízena. Pokud stížnost vytýká, že zřízením nové lékárny bude ohrožena existenční schopnost lékárny st-lů, třeba uvážiti, že úsudek úřadu o tom, zda zřízením nové lékárny nastane okolnost, jíž st-lé se obávají, jest výsledkem hodnocení všech skutečností majících vztah k hospodářskému zajištění určité lékárny. Správnost tohoto úsudku nemůže nss přezkoumati po stránce věcné, nýbrž pouze po stránce formální, totiž zda úsudek onen utvořen byl na základě bezvadného řízení správního. V tom směru třeba uvésti, že úřad v příčině příští existenční schopnosti lékárny st-lů šetření konal, zejména zjišťoval počet lékáren, počet obyvatelstva na ně poukázaného, vzájemnou vzdálenost obou lékáren, rozsah lékárny stávající a vyžádal si také o této otázce posudek příslušných korporací, zejména pak též posudek úředního lékaře a zemské zdravotní rady. Měl tedy úřad pro svůj úsudek dostatečný podklad, a nelze vytýkati, že by řízení úřadu po té stránce bylo vadným. Potom však musil nss ve smyslu § 6 zák. o ss vzíti zjištění úřadu za základ také svému rozhodnutí, a musil dotyčnou námitku stížnosti zamítnouti jako bezdůvodnou. V důsledku toho musila pak celá stížnost jako bezdůvodná býti zamítnuta.